P o l i t i c k ý e x t r e m i s m u s
Nástup pravicových radikálů v některých evropských zemích je ukázkou toho, že liberální demokracie nemá proti politickému extremismu účinnou obranu: represe se neshoduje s jejími principy. A tak se politický extremismus stává určitým barometrem schopnosti demokratického systému řešit své problémy.
Brzy po kolapsu socialistických režimů sovětského typu vyhlásil americký sociolog Francis Fukuyama definitivní dějinné vítězství pluralitní demokracie a liberálního trhu nad totalitou a státním plánováním. Demokratický kapitalismus se podle něj ukázal jako lepší a efektivnější systém. Ve své optimistické vizi ale Fukuyama podcenil existenci jiného možného ohrožení demokracie, kterým jsou političtí extremisté, v posledních letech spojovaní zejména s radikálními, nacionalistickými či populistickými stranami.
Tyto strany zaznamenaly v uplynulých dvou desetiletích nebývalý rozkvět a značné volební úspěchy (viz tabulka). Některé z nich, jako například němečtí Republikáni (Die Republikaner - REP) nebo Německá lidová unie (Deutsche Volksunion - DVU), se sice výrazně neprosazují na celostátní úrovni, v zemské (lokální) politice je ale jejich pozice mnohem silnější. DVU například v dubnu 1998 získala v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku třináct procent hlasů, Republikáni zaznamenali devítiprocentní úspěch například před třemi lety v Bádensku-Württembersku. Jiné, jako například Svobodná strana Rakouska, bodují jak na celostátní, tak na lokální úrovni (FPÖ tento měsíc získala ve volbách do zemského sněmu v Korutanech 42,1 procenta hlasů). V některých zemích západní Evropy navíc koexistují vedle silnějších extremistických stran slabší strany podobné orientace - Front National v Belgii, Dansk Folkeparti v Dánsku, Mouvement pour la France ve Francii. Tento typ extremismu se nevyhýbá ani Nizozemsku (Centrumdemocraten), Švédsku (Ny Demokrati), Švýcarsku (Schweizer demokraten), Itálii (Movimento Sociale Fiamma Tricolore) a dalším západním zemím.
Přízrak radikálních, nacionalistických či populistických stran se nevyhnul ani zemím východního bloku. Slovenská národní strana má v současnosti v parlamentu čtrnáct křesel, Slovinská národní strana čtyři křesla, Maďarská strana spravedlnosti a života čtrnáct křesel, Bulharský byznys blok dvanáct křesel. V Rusku dal před čtyřmi roky každý devátý volič svůj hlas Liberálně demokratické straně, která se svým populismem a xenofobií „západním extremistům bezpochyby vyrovná. V českém Parlamentu byla extremistická SPR-RSČ zastoupena po dvě volební období. Dnes sice republikáni v poslanecké sněmovně chybí, to ale vůbec neznamená, že takzvanému „pravicovému extremismu u nás odzvonilo.
Obdobné strany existují v Litvě, Lotyšsku, Rumunsku, Chorvatsku, Jugoslávii a dalších zemích východní Evropy.
Extremismus středu
Radikální pravicové, extrémně (krajně) pravicové, radikální pravicově-populistické či národně-populistické strany bývají obvyk-le nazývány souhrnně stranami extrémně pravicovými. Politologové se nicméně shodují v tom, že jde o nálepku, která nemá s realitou mnoho společného: sociální zázemí voličů těchto stran se rozhodně liší od tradičních voličů konzervativní pravice (to jest převážně žen, starších lidí, praktikujících katolíků, manažerů a odborníků). Jsou mezi nimi výrazně více zastoupeni muži a mladí lidé, dělníci a zemědělci, ale často také lidé pracující ve svobodných povoláních a drobní podnikatelé, nereligiózní populace, často městská populace. Zastoupení drobných podnikatelů a svobodných povolání mezi voliči odlišuje takzvané pravicové extremisty od tradičně levicových stran, nicméně k pravici je příliš nepřibližuje. Podobně politický program, se kterým extremisté vystupují, tradičním levicovým a pravicovým programům ani přibližně neodpovídá. Svým politickým programem a sociálním zázemím mají spíše blízko k fašismu - extremismu středu - ačkoliv jen málokterou z těchto stran lze nazvat přímo fašistickou (například italskou Movimento Sociale Fiamma Tricolore). Zde však končí pátrání po původu nálepky „pravicový extremismus - fašismus byl marxisty už kdysi dávno označen za ideologii buržoazní nadvlády a pro svůj antikomunismus prohlášen za extremismus pravicový, což mu a stranám blízkým této ideologii zůstalo až do dnešních dnů.
Úspěch
Strany extrémní „pravice ubírají voliče jak levicovým, tak pravicovým stranám. Některé analýzy nasvědčují tomu, že jejich vzestup má na svědomí oslabování významu tradičního politického štěpení v demokraciích: štěpení levice - pravice. Čím jsou tyto strany pro voliče přitažlivé? Co jim na rozdíl od umírněných stran nabízejí? V prvé řadě se tyto strany prezentují jako nestranické (anti-party) strany. Reflektují negativní pocity voličů vůči klasickým stranám. Důležitou součástí těchto stran je i osoba populistického, charismatického a výřečného vůdce, který si libuje ve veřejných vystoupeních a je schopen bez obalu vyjádřit to, co voliče znepokojuje. Ne náhodou jsou radikálně populistické strany velice často se svými vůdci ztotožňovány: Jean Marie Le Pen, Franz Schönhuber, Jörg Haider, Karl Dillen, Pauline Hanson, Vladimir Žirinovskij, Ján Slota či Miroslav Sládek.
Zatímco umírněné strany levice a pravice přehlížejí příčiny toho, proč někteří lidé - voliči - reagují rasistickými, izolacionistickými a xenofobními požadavky na vnímané ohrožení národní identity, postupující s rozšiřováním a zdokonalováním Evropské unie, s delegováním důležitých rozhodnutí z národních exekutiv na Brusel (často bez vysvětlení, jen se slovy „je to nutné pro EU ), s příchodem levné pracovní síly ze zahraničí, s financováním Ruska, s finanční pomocí třetímu světu, s rozšiřováním NATO, extremistické strany jim naslouchají a zaujímají k jejich problémům stanoviska. Požadují omezení přílivu uprchlíků, vymáhání práva a pořádku a odmítají evropskou a mezinárodní integraci a spolupráci, požadují izolaci svých zemí.
Někteří politologové vidí jednu z příčin vzestupu těchto stran také v tom, že umírněné pravicové strany, strany liberálně-konzervativní, selhávají při řešení úkolu, jak uspokojit poptávku voličů zároveň po svobodné ekonomice a autoritářské politice. Ačkoliv by měly z podstaty ideologií, na kterých zakládají svou politiku, hájit svobodný trh, řád a pořádek, splnit oba požadavky a vyhnout se nařčení z extremistických postojů je pro „prosystémové strany nesmírně složité. Řešení otázky soužití většiny a problematické menšiny v mezích zákonů jen zřídka vede k oboustranné spokojenosti, nemluvě o spokojenosti morálních kritiků.
Umírněné levicové strany, například sociálnědemokratické, ztrácejí pro voliče svou přitažlivost, protože nereflektují nespokojenost občanů se sociálním státem. V Evropské unii je dnes 18 milionů lidí bez práce a opatření levicových stran na snížení nezaměstnanosti, která spočívají v krácení pracovní doby a dalším zatěžování zaměstnavatelů, připomínají vyrážení klínu klínem, nikoliv důvěryhodná řešení. Extremistickým stranám se proto daří oslovit nejen část dělnické třídy, která se cítí ohrožena nezaměstnaností, nedostatečným vzděláním, špatnými bytovými podmínkami, prací imigrantů nebo přímo přenášením pracovních příležitostí do levnější ciziny, ale také části staré a nové střední třídy. Jak samostatně podnikající, lidé ve svobodných povoláních, tak zaměstnanci - „bílé límečky - totiž volají po snížení daní, omezení byrokracie, sociálních programů a státních intervencí, které jim nic nepřinášejí.
Většina mladých a méně kvalifikovaných dělníků žije v předměstských aglomeracích stejně jako imigranti, kteří jim „berou práci . Žijí vedle sebe, konflikt se přiostřuje, a strany radikální pravice tak zaznamenávají největší úspěchy především v městských aglomeracích. Za xenofobními požadavky voličů a podporou extremistických stran nestojí vždy skutečně špatná zkušenost s uprchlíky nebo cizinci. Často za nimi stojí hluboce zakořeněný strach z čehokoli cizího, který svědčí o celkovém rozpadu sociálního řádu. Vztah k jiným národnostem, etnikům a rasám bývá tradičně v sociologických šetřeních měřen například jednoduchou otázkou „Koho byste si nepřáli mít za sousedy? . V západní Evropě tradičně „vedou Turci, Arabové, v České republice zase Romové. Jednou však sociologové zařadili do seznamu potenciálně nevhodných sousedů vymyšlené jméno neexistujícího národa a kupodivu byl odpor k němu jen o pár procent nižší!
Umírněné strany nejsou schopny mobilizovat k volební účasti jedince, kteří dosud stáli mimo politiku (tedy dřívější nevoliče), zatímco extremistům se to mnohdy daří. Nárůst voličské podpory pro NSDAP na počátku třicátých let byl spojen právě s mobilizací nevoličů, stejně tomu bylo u volebních zisků Mussoliniho strany.
Stejně tak jako nevoliče dokážou extremistické strany získat radikálním programem prvovoliče a mladé voliče. Politická nezakotvenost a absence vlastní politické tradice na jedné straně, na straně druhé i menší konzervatismus, větší podpora radikálních řešení a vyšší citlivost na nově se objevující politická témata jsou vlastnosti, které je více táhnou k extremistickým stranám s komunistickou nebo fašistickou ideologií. Na prvovoličích a mladých voličích významně závisejí volební zisky norské Pokrokové strany, rakouských Svobodných či francouzské Národní fronty.
Pohlceni systémem
Silné extremistické strany v zákonodárných sborech jsou doménou evropského kontinentu, v Británii ani ve Spojených státech nehrají na národní úrovni významnou roli. Existuje totiž přímá souvislost mezi volebním systémem a politickým zastoupením extremistů. Multipartismus a stejně tak rostoucí proporcionalita volebního systému jsou příznivými jevy pro růst radikální pravice, zatímco zvýšená volební klauzule a obecně většinové prvky ve volebním systému tomuto růstu brání (většinový systém je jak ve Velké Británii, tak v USA). Ve Francii má Národní fronta jednoho poslance v Národním shromáždění (to je voleno většinovým systémem v jednomandátových obvodech), přestože získává okolo patnácti procent hlasů a sám její šéf Jean Marie Le Pen je poslancem Evropského parlamentu, jež je volen podle zásad poměrného zastoupení.
Jiným příkladem je Austrálie: strana Jeden národ má pouze jedno křeslo v Senátu, který je volen preferenčním systémem ve dvanáctimandátových obvodech, a ve Sněmovně reprezentantů, která je volena v jednomandátových obvodech, nemá vůbec žádné zastoupení (jedenáct mandátů má ale například v parlamentu státu Qeensland). Možná i zde je skryt návod, jak se vyhnout možnému návratu populistů do české vrcholové politiky.
Je otázkou, jaká je jejich budoucnost v zemích, které nemají vět- šinové volební systémy, a jak se bude vyvíjet jejich vztah k demokratickým principům vlá- dy a politickému režimu. Poroste jejich moc a mohou případně uvažovat o převzetí moci? Dojde podobně jako v případě Berlusconiho strany Forza Italia k napojení na establishment a přijetí demokratických pravidel hry? Podobně španělská Alianza popular prošla proměnou. Dnes je jako Lidová strana (Partido popular) vládní stranou a její vůdce José María Aznar je současným španělským premiérem. Projde obdobnou transformací Svobodná strana Rakouska? Také uvnitř francouzské Národní fronty existovala pod vedením Bruno Mégreta snaha přizpůsobit se více demokratickým pravidlům hry. Vedla však zatím k rozštěpení strany počátkem letošního roku a soudnímu sporu o název strany.
Italský politolog Giovanni Sartori vyjádřil přesvědčení, že politický systém nakonec antisystémové strany absorbuje. Ve svém klasickém pojednání o stranických systémech napsal: „Je jen otázkou, zda systém přežije dostatečně dlouho, aby extremistické strany absorboval do stávajícího politického řádu. Podle historiků je nevyhnutelné, že revoluční strany v dlouhé časové perspektivě ztrácejí svůj revoluční elán a přizpůsobují se režimu, který nebyly s to svrhnout. Je ale třeba spolu se Sartorim dodat, že „dlouhá časová perspektiva je zpravidla příliš dlouhá pro žijící aktéry a politický systém a že řada stran spadajících do této kategorie stále úspěšně působí.
Druhou možností, která může radikální pravici čekat, je opadnutí zájmu a marginalizace jejich vlivu. Příkladem toho jsou jak němečtí Republikáni, kteří na počátku své existence zaznamenali velké úspěchy, zatímco dnes na celostátní úrovni nehrají významnou roli, stejně tak jako čeští republikáni, kteří v parlamentních volbách selhali při překročení pětiprocentní klauzule nutné pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Ústup ze slávy potkal celou řadu dříve úspěšných pravicových radikálů: dánská Pokroková strana vstoupila na politické výsluní v roce 1998, kdy oproti předchozím volbám zdvojnásobila svůj zisk (na devět procent hlasů), dnes ale nepatří k relevantním politickým silám (viz tabulka), švédská Nová Demokracie (Ny Demokrati) získala v roce 1991, rok po svém založení, 6,8 procenta hlasů a dnes už opět není v parlamentu zastoupena. Otevřením nových témat zpravidla dosáhnou extremisté prvotního úspěchu, ale zůstat silnými mohou jen na základě postupně se vyvíjející nové stranické identifikace.
