Peking musí najít novou ekonomickou rovnováhu a zavést do finančního systému důslednější tržní disciplínu
Čínské zpomalení je v krátkém horizontu největší hrozbou globálního růstu.
Přidaná hodnota v průmyslu v srpnu poklesla, dosavadní rychlý růst objemu úvěrů se dramaticky zpomalil, ceny nemovitostí padají, přičemž objem prodejů se meziročně zmenšil o dvacet procent. Vzhledem ke stagnaci eurozóny a nejistým vyhlídkám Japonska by tvrdé čínské přistání bylo velkou ranou pro globální poptávku.
Hodně pozornosti se věnuje tomu, nakolik se skutečný růst HDP odchýlí od vládního cíle 7,5 procenta. Ale závažnější otázkou je, zda Čína dokáže v následujících dvou třech letech nově vyvážit své hospodářství a vyhnout se finanční krizi, případně dramatickému zpomalení ekonomiky. Některé specificky čínské faktory zvyšují pravděpodobnost úspěchu, ale zaručený není.
V roce 2008, tváří v tvář finanční krizi, vyvolala Čína úvěrový boom, aby udržela růst produkce a zaměstnanosti. Míra zadlužení stoupla ze 150 procent HDP v roce 2008 na 250 procent v polovině letošního roku. Nejrůznější stínové bankovní úvěry doplňovaly rychlý růst objemu bankovních půjček.
Tato strategie fungovala a Čína dál meziročně vytvářela dvanáct až třináct milionů nových pracovních míst ve městech. Ale když státní investice vzrostly ze 40 procent na 47 procent HDP, začal být růst nebezpečně nevyvážený a silně závislý na infrastrukturních a developerských projektech. Tyto tři činnosti v podstatě tvoří 12 procent čínské přidané hodnoty. Podle nové studie dokonce 33 procent čínské ekonomické aktivity závisí na prosperitě stavbařského sektoru.
Čína se nyní potýká s dilematem běžným při všech pokročilých úvěrových boomech.
Čím déle boom trvá, tím vyšší je riziko promrhaných investic, špatných úvěrů a rozsáhlé finanční krize. Jenže krizi a recesi můžete vyvolat i tak, že omezíte dostupnost nových úvěrů a necháte ty staré špatné selhat.
Letos jsme byli svědky značného lavírování centrální vlády. O důrazu na úvěrové selhání se hodně mluvilo, ale nikdy se důsledně neuplatňoval. Přes značné zpomalení ekonomiky se Čínská lidová banka bránila plošnému snížení úrokových sazeb i požadavků na tvorbu rezerv. Ale ve druhém čtvrtletí roku premiér Li Kchečchiang zdůraznil platnost růstového cíle 7,5 procenta, načež vypíchl několik „cílených“ stimulačních opatření – hlavně nové úvěry zaměřené na železnice, menší banky, zemědělství a malé podniky. Regulace nemovitostního trhu, jako například omezení opakovaných nákupů a silně spekulativních investic, se zpřísňovala a následně uvolňovala.
Pro tuto chvíli se zdá, že převážily argumenty těch, kteří prosazovali zdrženlivost a tržní disciplínu. To může částečně odrážet mírný posun v důrazu na nejklíčovější cíl. V posledních projevech relativizovali premiér Li i další čínští představitelé význam konkrétního růstového cíle a soustředili se raději na tvorbu pracovních míst a nízkou nezaměstnanost. Demografické změny naštěstí brzy usnadní nové vyvažování čínského ekonomiky a povzbudí zaměstnanost natolik, aby se Čína vyhnula sociálnímu napětí. Čínská populace v produktivním věku se pomalu ztenčuje.
Ještě výrazněji je to vidět u generace 15 až 35letých – mezi lety 2015 a 2025 se propadne o 25 procent. Pracovní síla na venkově čítá přes 300 milionů lidí, což znamená, že do měst stále může přijít obrovská masa lidí. Ale venkovská populace stárne, tempo migrace se zpomalí.
V důsledku toho se situace na čínském pracovním trhu zlepší rychleji, než mnozí očekávají.
Rostoucí reálné mzdy podpoří posun k více spotřebou poháněné ekonomice a slábnoucí obavy z nezaměstnanosti sníží závislost na úvěry dopovaném stavebním sektoru, který dosud nasává masu nových pracovníků. Ale obrovské dluhy vytvořené úvěrovým boomem zůstávají velkým problémem. Zatím se žádná ekonomika, která zažila podobný boom, nevyhnula finanční krizi a zásadnímu poklesu růstu. Optimisté často zdůrazňují, že Čína je ve dvou ohledech „jiná“. Zaprvé mnoho dluhů připadá na nejrůznější části čínského státního aparátu – když například státní podniky a místní samosprávy dluží státem vlastněným bankám.
Zadruhé je zadlužení centrální vlády nízké – jen 22 procent HDP na konci roku 2013, což jí dává značnou fiskální palebnou sílu. Když se teď finanční sektor bude muset vypořádat s obrovským objemem nesplácených úvěrů, může vláda v Pekingu zopakovat to, co udělala na konci 90. let minulého století, tedy převzít špatné úvěry a rekapitalizovat banky, místo aby nechala úvěry selhat, banky zkrachovat a ekonomiku spadnout do recese.
Čína má sice větší manévrovací prostor než jiné země, které zažívaly podobný úvěrový boom, ale rizika zůstávají velmi vysoká. Největší díl špatných úvěrů spadá patrně na státní podniky, ale více než polovinu nových podnikatelských půjček si od roku 2010 bral soukromý sektor, který hraje zásadní roli na problémovém nemovitostním trhu.
V ekonomice, která zdědila dluhy odpovídající 250 procentům HDP, by omezení dostupnosti úvěrů a uplatňování tržní disciplíny bylo koledováním o katastrofu. Čína by spíš měla použít přímý fiskální stimul, aby vykompenzovala defiační efekt klesajícího růstu objemu úvěrů a oddlužování. A také by měla vyčistit účetní rozvahy svých bank odepsáním dluhů a rekapitalizovat je, než přistoupí k plné finanční liberalizaci.
Čína bezpochyby musí najít novou rovnováhu své ekonomiky a zavést do svého finančního systému důslednější tržní disciplínu.
S tím prvním jí trochu pomůže demografie. Ale bez pečlivě volených politik a správného načasování může Čína narazit na velké překážky.
O autorovi| ADAIR TURNER, bývalý šéf britského finančního úřadu a bývalý člen Výboru finanční politiky Bank of England, v současnosti působí v Institutu pro nové ekonomické myšlení a v Centru finančních studií ve Frankfurtu
