Sociologie globalizace
O souvislostech a důsledcích globalizace hovořil minulý týden na Pražském hradě na konferenci Forum 2000 i Anthony Giddens, jeden z nejznámějších světových sociologů. V rozhovoru pro MF Dnes komentoval i současnou deziluzi panující v české společnosti: „Nespokojenost s demokracií nepanuje pouze ve východní Evropě. Totéž bychom mohli říci o mnoha dalších zemích. I tam roste nespokojenost s politikou, takže podle mě nejde o nějaké selhání sametové revoluce… Nikdy byste také neměli zapomenout na to, jak to vypadalo v minulosti, na polarizovaný svět, hrozbu jaderné války, nehybnost politického systému tehdejšího Československa a také na relativní chudobu valné části tehdejšího obyvatelstva. Tolik problémů! Nostalgie opravdu není na místě. Souvislosti a kontexty globalizace Anthony Giddens rozebíral také v sérii přednášek, které odvysílalo v loňském roce Radio 4 BBC a jejichž český překlad vyšel tento měsíc v nakladatelství SLON v knize Unikající svět. Giddens, děkan London School of Economics, pojímá globalizaci jako široký proud různých, nejen ekonomických procesů. Komentuje změny v rodině či postavení demokracie, analyzuje pojmy jako riziko nebo tradice. Co všechno globalizace podle britského sociologa přinesla a znamená? Tvář Nelsona Mandely známe díky televizi lépe než obličej nejbližšího souseda (strana 23), žijeme v historicky unikátní společnosti, kde ženy mají přibližně stejná práva jako muži (strana 24), dvacet procent nejchudších mělo v roce 1998 z globálních příjmů pouze 1,4 procenta, a přitom v roce 1989 to byly ještě 2,3 procenta (strana 27), národy musí čelit spíše rizikům a nebezpečím než nepřátelům (strana 30). Když popisuje demokracii v době globalizace, upozorňuje na její paradox: „Zatímco se demokracie šíří po celém světě, ve zralých demokraciích, které se zbytek světa chystá napodobit, panuje obecné rozčarování z demokratických postupů. Ve většině západních zemích v posledních letech poklesla důvěra v politiky. K volbám dnes chodí – zvláště v USA – méně lidí než dříve a stále více lidí, zejména mezi mladší generací říká, že je parlamentní politika nezajímá. (strana 92) Podle autora je třeba demokracii prohlubovat (zejména pěstováním občanské společnosti), a to jak na úrovni národní, tak na úrovni nadnárodní. Západní odkouzlení politiky a pokles prestiže politiků ilustruje touto historkou: „Jakýsi britský cestovatel se jednou v USA vyptával amerického společníka: Jak můžete snášet vládu lidí, které by vás ani ve snu nenapadlo pozvat na oběd? Američan na to odvětil: A jak vy můžete snášet vládu lidí, které by ani ve snu nenapadlo, aby pozvali na oběd vás? (strana 89) O prohlubování demokracie hovoří i v kapitole věnované rodině. Tvrdí, že manželství a rodina se staly „skořápkovými institucemi : „Jmenují se stále stejně, ale uvnitř se jejich základní charakter změnil. (strana 77) Jak se měnilo postavení ženy na veřejnosti, zejména v druhé polovině dvacátého století (například ve Švýcarsku dostaly ženy volební právo až v roce 1974), měnilo se i jejich postavení v rodině. Na rozdíl od minulosti je podle Giddense manželský pár založen na emocionální komunikaci a intimitě. A rodina je založena na vztahu k dětem, které na rozdíl od tradiční rodiny nejsou pro rodiče ekonomickou podporou, ale spíše zátěží a jejichž práva rovněž výrazně posílila. V rámci rodiny tak podle autora můžeme hovořit o „emoční demokracii (strana 81) a o její rozvoj musíme pečovat stejně jako o demokracii ve veřejném prostoru. Inspirativní, i když rozhodně ne nesporná (jako ostatně žádná část knihy Unikající svět) je pitva a rekonstrukce pojmu riziko. „Představa rizika podle všeho zapustila kořeny v šestnáctém a sedmnáctém století a jako první s ní přišli západní průzkumníci vydávající se na námořní výpravy napříč světovými oceány. Do angličtiny se slovo riziko dostalo pravděpodobně přes španělštinu a portugalštinu, kde se užívalo v souvislosti s plavbami v nezmapovaných vodách. (strana 34–35) Tradiční kultury podle Giddense pojem rizika neznaly a nepotřebovaly (nejde o synonymum pro hazard nebo nebezpečí). „Riziko se vztahuje k nejistým situacím, které se aktivně posuzují vzhledem k budoucím možnostem. K širokému užívání tohoto slova dochází jenom ve společnosti, která se orientuje na budoucnost – která se na budoucnost dívá jako na území, jež je třeba dobýt, nebo kolonizovat. (strana 35–36) Kapitalismus je orientován na budoucnost a riziko (a jeho směna a rozložení, například skrze pojištění) je jedním z jeho základních principů. Na rozdíl od nedávné minulosti si ale podle britského sociologa děláme stále menší starosti s tím, co nám může udělat příroda, ale staráme se o rizika, která jsme si přivodili sami svým dřívějším jednáním. Nad vnějším rizikem začalo převládat riziko vyrobené. Etickým problémem pak je, že stále větším dopadům vyrobených rizik jsou vystaveni ve stále větší míře i ti, kteří z výroby neměli žádný profit a jejichž souhlas s výrobou nebyl nutný. Jde o odkaz na již klasickou práci (z roku 1986) německého sociologa Ulricha Becka Riziková společnost a narážku na naivní představu některých ekonomů, že externality jsou jen okrajovým tématem a že je lze započítat.
Giddens, A.: Unikající svět. SLON. Praha 2000. 136 stran. Cena: 159 Kč.
ČLÁNKY DO MAILU