Euroglosa
Neukázněné finanční trhy a nenasytní bankéři, třeste se! Politici dělají to, co už dlouho slibují: zavádějí daň Robina Hooda, jak se říká poplatkům za obchody na finančních trzích. Tobinova daň, jak se naopak nazývá v ekonomických knihách, má význam symbolický. Kromě populistické snahy došlápnout si na finanční spekulanty mohou evropští politici nyní dokázat, že i dříve zavrhované a kontroverzní nápady lze nakonec prosadit. Rýsující se dohoda se pak ideálně hodí francouzskému prezidentovi Françoisovi Hollandovi bojujícímu s propadem popularity, který „bič na bohaté bankéře“ potřebuje k uspokojení svých socialistických voličů.
Původně se mluvilo o globální dani pro celý svět, pak celou Evropskou unii a nakonec jen pro eurozónu. Navíc šest členů eurozóny se do nové daně nehrne. Prozatím Německo, Francie, Rakousko, Portugalsko, Belgie, Slovinsko a Řecko poslalo dopis Evropské komisi s tím, že s krokem souhlasí. Itálie, Španělsko, Slovensko a Estonsko pak slíbily, že tak učiní po jednání ministrů financí tento týden.
Největšími kritiky nové daně jsou podle očekávání Britové, v jejichž zemi finanční služby tvoří až deset procent HDP. Upozorňují, že takzvaná spolupráce určité skupiny států v rámci EU nesmí narušit a oslabit vnitřní trh. Ale i Poláci tvrdí, že by bylo dobré znát podobu a fungování daně dřív, než se k ní všichni demonstrativně přihlásí.
Řada praktických otázek skutečně zůstává nezodpovězena. Předběžná dohoda o nové dani připomíná název večeře, kterou ještě nikdo neuvařil. Není jasné, na které transakce se bude daň vztahovat a zda zahrne i devizové obchody.
Další velkou neznámou je, kam takto vybrané peníze poputují.
Evropská komise přišla s optimistickou prognózou, že daň vynese 20 miliard eur u dluhopisů, v případě derivátů by výnosy mohly stoupnout na 150 miliard. Komise pak prosazuje, aby peníze byly příspěvkem do společného unijního rozpočtu, čímž by se snížily příspěvky členských států. A právě o výši a struktuře nového sedmiletého rozpočtu se bude tvrdě vyjednávat v následujících týdnech.
Zatímco jedni vidí v dani spravedlivé oškubání spekulantů, pro kritiky je zbytečným rizikem, že se obchody přestěhují jinam, jako se to stalo v devadesátých letech ve Švédsku. Náklady na daň by se také nakonec mohly přenést na spotřebitele a firmy, protože banky ji promítly do zvýšení poplatků. A to v době recese bez naděje na zlepšení a obecně rostoucí daňové zátěže spotřebitele nepotěší. O tom by daňoví poplatníci v České republice mohli vyprávět. l
O autorovi| Johanna Grohová, spolupracovnice redakce, Brusel
