Miliony let vývoje druhu nejsou lehko k přeskočení, o čemž se přesvědčují novodobí stvořitelé. Konstrukcí robota hodného toho jména, tedy bytosti s robotickým egem a umělou inteligencí, se zabývají vědci již od 19. století a prozatím se jim podařilo zplodit - batole. Ani nevypadá hezky. Zapomeňte na humanoida Asima, křepčící stroj, který navštívil po boku japonského premiéra i Česko. Robotické nebe má od loňska novou hvězdu z docela jiné ligy. Darwin VII vypadá jako koš na odpadky, neumí chodit do schodů ani mluvit. Portfolio jeho činností je výrazně skromnější, ale zato k nim nepotřebuje tým techniků s dálkovým ovládáním. Jeho předností je umělá neuronová síť s dvaceti tisíci propojenými jednokami. To je několikanásobně víc než u všech předcházejících projektů. A přesto otcové tohoto robota z Neurologického institutu v La Jolla (Kalifornie) vedení Jeffem Krichmarem přisuzují Darwinovi schopnosti nanejvýš osmnáctiměsíčního dítěte.
Darwin VII dokáže flexibilně přepínat svazky jednotlivých neuronů a po určité době se metodou pokus/omyl naučit přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Ovšem komunikace mezi příslušnými částmi neuronové sítě se s nárůstem zkušeností zrychluje a reakční doba zkracuje. Zdá se, že máme co dělat s rozumných chováním. Důkazem je schopnost Darwina VII vyhledat náhodně rozmístěné kostky a po nalezení pruhovaného objektu mít „radost“ a chuť k další činnosti.
Mozek robota, inspirovaný biologickým vzorem, vědci rozdělili na jednotlivé oblasti: motorické centrum řídí pohyb robota, zrakové svazky zpracovávají obraz z CCD kamery, nechybí ani sluchové či chuťové centrum. V tom je miminko Darwin VII výjimečné. Není to však žádný rychlík; v porovnání s biologickými protějšky totiž umělé neuronové sítě neumožňují věnovat se adaptivní a aktivní fázi zároveň, pracují sekvenčně. Oddělením fáze učení a následné aktivity se procesy brzdí. To jsou ty miliony let. Ale připusťme: s osmnáctiměsíčním dítětem už se dá zažít leccos příjemného. Ještě budeme vzpomínat, až za pár let rozrazí dveře robotický pubescent.