Vykoupí zahraniční sběratelé vystavené sochy dřív, než se čeští rozhoupají?
„Když jsem přemýšlel, ke komu bych tak Tonyho přirovnal, ze žijících výtvarných umělců mě žádný nenapadl. Myslím, že by se ale dalo říct, že má podobnou pozici jako třeba Sting v hudbě,“ představil britského sochaře Tonyho Cragga u příležitosti zahájení jeho výstavy galerista Jiří Švestka. Trefil to přesně: Cragg, podobně jako Sting, má místo v encyklopediích dávno jisté, stále však dokáže zaujmout a předvést i mnohem mladším umělcům, jak se dělá poctivý rock´n´roll, pardon sochy. Na druhé straně, podržíme-li se tohoto přirovnání, i pro Cragga platí, že nic jiného než starý dobrý rock´n´roll od něj také nemůžeme čekat.
Dnes šestapadesátiletý Tony Cragg žije v německém Wuppertalu, nedaleko Düsseldorfu. Narodil se v Liverpoolu a umělecké vzdělání získal v Londýně. Poprvé na sebe upozornil na konci 70. let sochami vytvořenými z odpadků, které posbíral na březích Temže a Rýna. Skládal z nich celé obrazce, uspořádával je podle barvy a typu materiálu nebo je sestavoval do jednoduchých kubických tvarů. Byl v tom ohlas minimalismu, konceptuálního umění i landartu a zároveň to bylo velice své a aktuální.
Svět se právě vzpamatovával z ropné krize, kterou vyvolala Íránská revoluce, v Downing Street bydlela Margaret Thacherová a životní prostředí se začalo stávat globálním tématem. Tony Cragg byl v 80. letech jedním z nejvystavovanějších umělců své generace. V roce 1988 reprezentoval Velkou Británii na Bienále v Benátkách a stal se v pořadí teprve pátým laureátem Turnerovy ceny.
A zde by se dalo skončit. Craggova díla se dostala do světových muzeí umění, byla zkatalogizována a vřazena do patřičných souvislostí, mohl jen dál opakovat to, čeho již dosáhl. Jenže Cragg se už v 80. letech od odpadků a nalezených předmětů posunul ke klasičtějším materiálům a k tradičnějšímu pojetí sochy. V této linii pokračuje i dnes. Nevariuje pouze jedno jediné téma, ale zůstává věren soše v její konzervativní poloze. Tedy soše jako samostatné entitě, která není pouhým konceptem a jejíž smysl a síla je v její fyzičnosti. Slovy Jiřího Švestky: „Soše, která je sochou.“
„Koncem 70. let jsem začal pracovat s nalezenými materiály. Někam jsem zašel, posbíral, co jsem našel, a nainstaloval výstavu. Ale tohle je ‚gesto‘, které lze dovést jen do určité vzdálenosti… Dostal jsem se do bodu, kdy jsem cítil, že potřebuji převzít víc zodpovědnosti za konkrétní formy a objekty. To je jedna z principiálních otázek současného sochařství. Filozofii Marcela Duchampa dochází dech,“ popsal Cragg svůj umělecký vývoj k tradičněji cítěnému sochařství v rozhovoru pro Paris Voice před třemi lety.
Jiří Švestka, který řadu let působil jako kurátor v Německu, se s Tonym Craggem osobně zná a do Prahy jej již jednou přivezl. V roce 1995 mu uspořádal výstavu v Nové síni. V tomtéž roce se shodou okolností uskutečnila Craggova výstava i v pražské Národní galerii, která navíc zakoupila jednu z jeho soch do svých sbírek. „Chceme si takto připomenout deset let fungování galerie. Její myšlenka se začala rodit právě při výstavě v Nové síni,“ říká Švestka. „Slibuji si od ní ale i obchodní úspěch. Máme znamení, že se něco prodá možná i sem do České republiky. Pokud to tedy zahraniční sběratelé nevykoupí dřív, než se Češi rozhoupou,“ dodává. Ceny vystavených soch se pohybují od 90 do 230 tisíc euro.
Výstava představuje osm soch, které Cragg vytvořil v posledních pěti letech. Na práce z konce 70. let odkazuje pyramida vyskládaná z prázdných láhví, skleniček a kusů tabulového skla, ostatní jsou „klasické“ bronzy. Nejnověji Cragg při jejich navrhování používá počítač. Vytváří složité amorfní struktury vzájemně se přelévajících a prostupujících tvarů. Byť na první pohled či na fotografiích vypadají zcela abstraktně, při pohledu z patřičného úhlu v nich začnete rozeznávat lidské tváře, které střídavě mizí a znovu se objevují, tak jak sochu obcházíte.
Z toho pramení spousta pochybností. To, že Craggovy sochy nelze „převyprávět“, že je musíte skutečně vidět, že si uchovávají svou fyzickou jedinečnost, je sice sympatické, na druhou stranu to však celé působí trochu jako pouťový trik. Ano, s pomocí počítače je možné navrhnout nesmírně komplikované tvary, které by jinak šlo jen těžko vymodelovat. Proč to ale dělat? Je v tom nějaká jiná hodnota než jen okouzlení z toho, že to jde? A má-li být smysl sochy v její fyzičnosti, není vlastně falešné, vzniká-li jako virtuální prostorový model?
V jistém smyslu jsou ale takovéto otázky nepatřičné. Vrátíme-li se k úvodní hudební metafoře, je to jako vyčítat Stingovi, že jeho hudba je příliš romantická a že se současným elektronickým zvukem pracuje nedůsledně. Co na tom vůbec záleží? Výsledek pořád stojí za to. Svůj vlastní stín Cragg asi stěží překročí, nejspíš tu ale po sobě zanechá ještě pár slušných „písniček“. It’s only rock’n roll but I like it.
Tony Cragg
Galerie Jiří Švestka
do 1. dubna 2006; www.svestka.cz
