Nevypadá špatně to ohlédnutí za rokem 2000 v české ekonomice. Loňskou recesi zřejmě nahradí slušný, dvaapůlprocentní růst, inflace pořád nestojí za řeč, až na ten benzin a naftu nikoho nezlobí. Dokonce lze s uspokojením konstatovat, že letošní růst byl poprvé v polistopadové éře opravdu založen na zdravých základech.
Přes všechny oprávněné výhrady k vládní politice nelze pominout, že za ní zůstal kus práce. Byl například dokončen prodej České spořitelny rakouské Erste Bank, naplno se rozběhl program investičních pobídek pro zahraniční investory. Významně pokročila restrukturalizace velkých průmyslových podniků.
Posunula se i legislativa, a nebylo to vždy jednoduché. Práva věřitelů posílil zákon o mimosoudních dražbách, který byl následným zákonem o soudních exekutorech nejprve zrušen a po opravném pokusu Senátu opět přiveden k životu. Zákon o konkursu a vyrovnání po značném boji lobbistů zastupujících soudce, konkursní správce a věřitele dostal podobu, která sice nenadchne, ale přece jenom posouvá dosavadní praxi kupředu. Například tím, že otevírá možnost věřitelům zbavit se konkursního správce, který tuneluje konkursní podstatu. Navíc státní věřitele staví bok po boku ostatním nezajištěným kolegům, a odstraňuje tak nespravedlivé zvýhodnění finančních a dalších úřadů.
Největším krokem kupředu je však definitivní vyřešení problému modrého lva ve světě financí. Investiční banka naplněná shnilými aktivy až po okraj a těsně provázaná s politickými strukturami byla řadu let vážnou hrozbou pro celou českou ekonomiku. Její orientace na financování majetkových transakcí odehrávajících se za neskutečně přemrštěné ceny a dodnes neprůhledné vazby s politiky dělaly z České republiky vysmívaný IPBland. Zásah centrální banky v těsné spolupráci s ministerstvem financí zákonitě vyvolal emoce i kritiku. Ať už jsou výhrady k výhodnosti smlouvy mezi nuceným správcem Investiční a Poštovní banky a Československou obchodní bankou jakékoli – i když je docela dobře možné, že ručitelská smlouva podepsaná ministrem Mertlíkem mohla být mnohem dokonalejší a mohla se lépe vyrovnávat s možnými pokušeními nového vlastníka přilepšit si na úkor daňových poplatníků – díky za ni. Průvan, který do české ekonomiky zafoukal po tomto otevření okna potrhal oblaka mlhy, za níž se skrývaly podivné vztahy mezi ekonomikou, politikou a médii. Ještě nějaký čas bude trvat, než se vše rozplete a napraví. Bude to stát daňového poplatníka hodně miliard, ale bude to stát za to. Co bylo snadné v posledním desetiletí dvacátého století, to už v prvních letech nadcházejícího jednadvacátého v Česku možné nebude.
A to navzdory tomu, že leckteré aktivity sociálnědemokratické vlády mají s původními praktikami mnoho společného. Obsazování postů v polostátních podnicích podle politického klíče hodně zapáchalo a rozpačitá reakce na požadavek následníka socdem trůnu Špidly, aby straničtí funkcionáři své židle opustili, vyvolala mezi dotčenými vlivnými osobami zděšení.
Zneklidňující je i například přístup vlády k privatizaci rozhodujících energetických podniků, kde je zřejmé, že jsou vytvářeny předpoklady k tomu, aby prodej neměl zcela transparentní podobu. Neklid rovněž vyvolává snaha smluvně opozičního uskupení dostat pod kontrolu všechny na politických strukturách nezávislé instituce. Skandály kolem veřejnoprávní televize počínaje a skandální novelou zákona o České národní bance konče. O neuvěřitelně buranském sporu o jmenování guvernéra nemluvě.
Mezi negativy končícího roku nelze pominout ani naprosto nezodpovědný přístup vlády k veřejným financím, kde sliby znamenají chyby a je zjevné, že žádné reformy nebudou. Zemanův kabinet tak pořádně roztáčí kolotoč zadlužování naší budoucnosti. Dekret na byt v Kramářově vile má zjevně větší cenu. Snad ten příští rok bude i v tomhle lepší. Jenže čert tomu věř.
