Průšvih, jenž má potenciál přerůst v nejhorší takovou
událost od dob Mojžíšových, začal nenápadně. Ománskou poušť na jihu Arabského
poloostrova daleko od vší civilizace předloni v květnu zasáhl cyklon, který
přinesl nadstandardní déšť. Spadlo tolik vody, že se v tamní půdě udržela
vlhkost až do října. A v tu chvíli přišel další cyklon, který zavlažil tento
jinak nehostinně suchý kout země až do loňského ledna.
Český čtenář, za poslední léta naopak uvyklý stížnostem na
nedostatek deště, si snadno může říci, že to měli tedy v Ománu dobré. Neměli. V
poušti nežijí žádní lidé, kteří by z náhlého dostatku vláhy mohli mít užitek. A
nejen to. Právě proto, že tam chybí lidské oko, si nikdo nevšiml, že se v
zavlažených dunách krásně daří jednomu ze vzácných druhů jejich obyvatel –
pouštním kobylkám.
Dr. Jekyll, pan Hyde
Tahle kobylka se chová trochu jako člověk. Dokud je o
samotě, je šedohnědá a nenápadná, lopotí se, aby sehnala kousek něčeho k
snědku, a celkem vzato nikomu nevadí a o nikoho se nestará. Je ráda, že se
uživí.
Když se však stane, že najednou má potravy dost, nevezme si
taková kobylka hezkou knížku nebo se nevypraví do muzea či na koncert. Jde
hledat samičku, aby plodila potomstvo – a je v tom dobrá. Za tři měsíce umí
vyprodukovat bratru čtyřicet dětí. Nažrat a plodit, plodit a nažrat – tak
vypadá program blahobytné kobylky od pondělka do neděle.
Naneštěstí pro ni – a pro všechny ostatní – dobré časy
obvykle rychle skončí. Půda vyschne a kobylky nemají co dát na talíř. I
zareagují právě jako lidé: řeknou si, že v jednotě je síla, a jdou hromadně na
loupežnou výpravu.
Ne každá kobylka to umí. Většina kobylek prožije celý život
samotářsky; anglofonní kobylkologové pro ně také sestrojili nový výraz
„solitarious“, přeložitelný asi jako „osamělostní“. Takových je zhruba sedm
tisíc různých druhů, mezi něž biologové řadí třeba i cvrčky. Zhruba dvacet druhů
však má schopnost měnit svoji náturu podle potřeby. Ze samotářů se mohou stát
tvorové společenští.
A když na ně přijde družná nálada, začnou se dít věci.
„Kobylky připomínaly koně vypravené do bitvy a na hlavách měly koruny, jež
vypadaly jako zlaté, a jejich tváře byly jako tváře mužů,“ říká biblická kniha
Zjevení. A skutečně, tělo společenské kobylky zesílí a zmohutní téměř na
dvojnásobek. „Mají v sobě jakýsi přepínač, jako dr. Jekyll a pan Hyde,“ zvolila
pro The New York Times oblíbené přirovnání Arianne Ceaseová, vedoucí
Celosvětové inciativy přes kobylky (Global Locust Initiative) při Arizonské
státní univerzitě.
Své šedohnědé ochranné zbarvení zároveň tato družná kobylka
vymění za zářivě žlutou barvu s černým vzorem, takže takové hejno vypadá trochu
jako dav fanoušků fotbalistů Borussie Dortmund. Biologické vysvětlení zní tak,
že zatímco se samotářský dr. Jekyll vyhýbá potravě obsahující hyoscyamin
(levotočivý izomer atropinu, jestli to někomu pomůže), pan Hyde jej naopak
vyhledává.
Jedovatý alkaloid, jenž je součástí blínu, durmanu i rulíku,
způsobí kýženou změnu zbarvení, jež dala vzniknout onomu dramatickému
biblickému popisu. Především však je taková stádní kobylka nesrovnatelně
agresivnější než její sólová verze. Psychologicky je to pochopitelné – zatímco
osamocená kobylka lépe udělá, když na sebe neupozorňuje, v hejnu je
sebevědomější a snadno si řekne, že nejlepší obrana je útok.
Barevné přirovnání zde v jednom bodě kulhá. Zatímco na
Borussii chodí osmdesát tisíc lidí, průměrné hejno kobylek obnáší miliardy
čiperných, nově ramenatých, a především hladových jedinců. Ona ománská kobylka,
která předloni hodovala na neobvykle vlhké arabské poušti, je právě taková.
Dokonce se tak jmenuje – Schistocerca gregaria je kobylka družná (ačkoli její
biologicky správný název v češtině zní saranče stěhovavá).
Velmi hladový tvor
Takový miláček za den sežere zhruba dva gramy čehokoli, co
najde. Dva gramy není moc, řeknete si. Kobylka však zhruba tolik sama váží;
jako kdybyste si dali každý den deset šestikilových bifteků s přílohou.
Hrozí katastrofa, varuje JP Morgan před změnou klimatu. Sama přitom podporuje fosilní paliva
Údaje o tom, kolik takový apetit nadělá škody, se různí. OSN
uvádí, že hejno o rozloze jednoho kilometru čtverečního toho spořádá tolik,
kolik by za stejnou dobu stačilo uživit 35 tisíc lidí. Americký časopis Wired,
jenž tématu věnoval obsáhlý text, zase uvedl, že průměrné hejno sežere za den
potravu pro 2500 lidí na celý rok. A další srovnání, jež se objevilo i v
českých médiích, přisuzuje hejnu o velikosti Paříže jídlo pro polovinu všech
obyvatel Francie.
Jinými slovy, kobylka sežere všechno, co jí přijde do cesty.
A díky tomu všemu hodování je doslova nabitá energií, která jí umožní denně
cestovat 100 až 150 kilometrů, je-li toho třeba a fouká-li příznivý vítr.
V Ománu se stalo právě to. Nejprve dva cyklony provlhčily
půdu natolik, že kobylky měly půlroční bakchanálie a na konci roku 2018 jich
bylo zhruba čtyřsetkrát tolik než na jaře. Pak nastalo sucho, a jak zavlažené
země začalo ubývat, kobylkám bylo najednou těsno. Miliardy se jich rozletěly na
sever do Íránu a na jih do Jemenu. Až tehdy si jich všimli nejen zoufalí
zemědělci, nýbrž i odborníci, kteří mají na starost jejich stav sledovat a
především včas předcházet jejich katastrofálnímu přemnožení.
„Až když z těch míst začaly přilétat týden za týdnem nová
hejna, začali jsme v plném rozsahu doceňovat, co se v Ománu stalo,“ přiznal
časopisu Wired Keith Cressman, člen týmu specialistů na předpovídání pohybu
kobylčích hejn organizace pro zemědělské potraviny (FAO) při OSN.
Znamená to, že Africký roh – ten kout planety, jehož
obyvatele nejvíce ohrožuje hlad, i kdyby žádných kobylek nebylo – bude mít
letos o problém navíc. Tanzanie, Keňa, Uganda a Somálsko jsou první na řadě;
kobylky tam již na počátku února začaly požírat nejen aktuální úrodu na polích,
nýbrž i zásoby v sýpkách, byly-li jaké. Na druhé straně Arabského poloostrova
to není o mnoho lepší; kobylky se usídlily zejména v Pákistánu, kde mají více
potravy než v bližším, ale hornatém a často nehostinném Íránu.
Řešení klimatické krize? Kapající voda má rozzářit žárovky nebo dobít mobil
Letošní jaro tak má šanci zapsat se do dějin velmi nepěkným
způsobem. Zatímco svět sleduje britskou tragikomedii ohledně brexitu, americké
prezidentské primárky a čínský virus, africká invaze kobylek může být podstatně
důležitější událostí. Miliony obyvatel zmíněných zemí – plus případně dalších sousedních
– jsou bezprostředně ohroženy hladomorem.
Kromě strašlivé daně placené v lidském utrpení, životy
nevyjímaje, to vytváří ideál ní podmínky pro vznik nové uprchlické vlny.
(Paralela s tažením kobylek je stejně nepatřičná jako mrazivá.) Její dopady si
částečně dokážeme představit – destabilizace evropské demokracie a souběžný
nárůst vlivu autoritářských režimů v zemích na pomezí Evropy a Asie jsou jen
ty, které jsou nasnadě.
Můžeme si za to sami
Zatímco Bůh seslal kobylky na Egypt kvůli nepěknému chování
faraonů vůči izraelitům, v letošním případě je lidský podíl viny na vzniku
takového průšvihu sledovatelný i méně metafyzickým způsobem.
Má tři etapy. První z nich jsou klimatické změny. Současná názorová
móda z nich činí oblíbeného strůjce všeho planetárního zla, ale v tomto případě
je jejich role prokazatelná. Jde o četnost cyklonů, které dávají život pouštím.
Teplejší oceány jich tvoří více, takže stoupá pravděpodobnost, že dvakrát za
sebou zavlaží stejné místo, a vytvoří tak dočasné kobylčí eldorádo – právě jako
se to stalo předloni v Ománu.
Druhý problém je v chudobě. Chudí Afričané zhusta nemohou
pěstovat plodiny bohaté na bílkoviny (které kobylkám moc nejedou); stejně tak i
přetěžované pastviny trpí odlivem nezbytného dusíku. Proto se ve velkém pěstuje
obilí; a kobylky obilí milují, stejně jako všechno, co je bohaté na sacharidy.
Lidé jim tak bezděky nabízejí výtečné podmínky pro hodování a další množení.
Konečně třetí problém s chudobou také souvisí. Vlády chudých
zemí často nemají nejen prostředky na účinný zásah, nýbrž ani kontrolu nad svým
územím. Keňa a Tanzanie patří díky někdejšímu Britskému impériu k lépe
civilizovaným africkým zemím. Obě již na kobylky nasadily armádu včetně letadel
s pesticidy (dosud jediný známý způsob, jak jejich hejna zastavit). Podle BBC
se však kobylkám nejlépe daří v somálském Puntlandu, tedy v oblasti, kterou
ovládá islamistická skupina aš-Šabáb a kam z bezpečnostních důvodů nikdo nic
postříkávat nepůjde. Stejně složitý bude boj proti kobylkám, pokud se uchytí
například v Súdánu.
Letošní březen, kdy lze čekávat nové cyklony, proto bude
klíčový. Pokud se do té doby nepodaří kobylky zpacifikovat, bude jich do konce
léta bratru čtyřsetnásobek. A pak se zastaví až ve chvíli, kdy nebude co sežrat
– pro ně ani pro nikoho jiného.
