Menu Zavřít

Rok 2018 na globální vsi: obchodní válka, odchod Merkelové i brexit

31. 12. 2018
Autor: čtk

Některé události ve světové ekonomice jsme v Česku sledovali pečlivě, jiné zůstaly pod čárou ponoru. Ovlivní nás všechny.

Jestli se letos všichni v něčem spletli, pak v sázce na to, že Donald Trump zůstane jen u předvolebních slibů voličům a nebude v mezinárodním obchodě tvrdě prosazovat „Ameriku především“. Trump v obchodních vztazích neváhal tlačit na pilu i proti nejbližším spojencům a bez váhání sáhl po prastarých legislativních ustanoveních, která dávají prezidentovi USA možnost uvalit zvláštní celní přirážky v zájmu ochrany národní bezpečnosti.

Ocel a hliník dovážené od spojenců fakt nemají s bezpečností USA absolutně nic společného, ale slouží účelu: i ti nejbližší musejí uznat, že téměř stejná forma vyžaduje nový obsah. V zásadě to všichni pochopili, severoamerická dohoda NAFTA se sice jmenuje jinak, ale národní zájmy byly ošetřeny. Potenciálně velmi nepříjemný spor s EU byl odložen a opravdu ostrými se střílelo jen v případě Číny, kterou Spojené státy vnímají - oprávněně - jako úhlavního konkurenta, přičemž teď mají jednu z posledních šancí, jak ho přimět hrát podle pravidel.

Donaldovy manévry

Z ekonomického hlediska nejde tolik o obchodní nerovnováhu jako o přinucení Číny, aby respektovala cizí duševní vlastnictví a nevynucovala si jeho transfer jako podmínku pro připuštění na svůj dnes již opravdu velký trh. A také aby ochranu vlastního trhu snížila. Čína je největší světová ekonomika podle parity kupní síly, která navíc disponuje špičkovými technologiemi v mnoha oborech. Už dávno se tedy nemůže vymlouvat na rozvojový status jenom proto, že je per capita chudší než Západ. Kdysi při zakládání poválečného ekonomického řádu se s možností této kombinace jaksi nepočítalo, ale ona nastala.

V tomto ohledu hraje Trumpova Amerika nepřímo za zájmy všech (nebo minimálně celého Západu), mnozí západní politici však mají zásadní problém s jeho viděním světa. Trump pracuje s teorií nulového součtu (byť o ní nejspíš nikdy ani neslyšel), podle níž musí vždy jeden prohrát, aby druhý vyhrál. Svoji roli pak vidí v tom, že musí zajistit, aby tím poraženým nebyly Spojené státy.


Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?

 Americký prezident Donald Trump


Při antagonistickém vnímání světa je to legitimní cíl. Trump (ani jeho lidé) si však jaksi nevšiml, že tato hra se hraje s cinklými kartami a důkaz má přímo pod nosem - v podobě amerického deficitu. A tak místo aby tlačil na úpravu globálních obchodních pravidel, hraje silově a na sebe. Multilateralismus jej irituje, protože zbavuje Ameriku výhody supertěžké váhy. Přitom Světová obchodní organizace (WTO) potřebuje „aktualizovat software“, například v určování toho, co je nekalá soutěž realizovaná prostřednictvím státních nebo státem podporovaných subjektů a jak budou řešeny spory. Nalajnování globálního hřiště a férové pískání hry podle pravidel je globální veřejný statek.

Je fascinující, jak může někdo v Česku aplaudovat heslu „Amerika především“ jako něčemu inspirujícímu. Jenom pro připomenutí, kde je český národní zájem. Náš podíl na světovém HDP je 0,3 procenta, a když se nebude hrát podle pravidel, která jsou sdílená, velmocemi uznávaná a uplatňovaná, tak jsme z definice „road kill“. Našinec musí být intelektuálně těžce znevýhodněn, když mu toto nedochází.

Čínský návrat ke kultu

Světovou ekonomickou dvojkou (nebo jedničkou - podle toho, jak to měříte) a zároveň protistranou v obchodním sporu se Spojenými státy je Čína. Kdokoli znáte Číňany, pak víte, jak moc jsou hrdí na svou zemi a její dějiny. Koneckonců jsou potomky říše středu, která po většinu svých dlouhých dějin nejenže byla světovou ekonomickou jedničkou, ale ostatním smrtelníkům zprostředkovávala styk se samotnými Nebesy. Fakt, že o toto postavení přišla, je interpretován jako historická úchylka, výsledek nepříjemné konstelace negativních vnitřních a vnějších faktorů.

Jeden by proto čekal, že čtyřicáté výročí ekonomických reforem v Číně bude oslavováno ve velkém, přičemž jako jejich hlavní architekt bude po právu označován tehdejší čínský vůdce Teng Siao-pching. Jenže Tengovo místo mezi rudými otci zakladateli není patřičně nasvíceno. Znalci poměrů si vysvětlují vlažnost oslav tohoto výročí různě.

Jedna škola myšlení připisuje ohromný vzestup Číny za posledních čtyřicet let především uvolnění tržních sil a osobní iniciativy. Jinak řečeno: Teng Siao-pching byl tím, kdo po Maových bláznivých dekádách, díky nimž Čína prozkoumávala suterén ekonomické mizerie zespoda, zemi přivedl zase na dráhu rozvoje.

Druhý proud vyzvedává myšlenky a zásluhy současného vůdce Si Ťin-pchinga, který na sebe nabalil bezprecedentní míru politické moci. Místo politických principů, které měly zamezit opakování kultu osobnosti, včetně časového omezení nejvyšších funkcí na dva po sobě jdoucí mandáty, se z ústavy tento princip letos na jaře vypustil.


Čtyři modernizace po čtyřiceti letech. Pragmatismus změnil Čínu v globální mocnost

 Po Mao Ce-tungově vládnutí ti, kteří ho přežili usoudili, že po této zkušenosti bude lepší přejít na kolektivní vedení, upřednostnit před třídním bojem hospodářský rozvoj, otevřít se investicím z kapitalistického světa.


Si Ťin-pching získal u veřejnosti velké sympatie svým protikorupčním tažením, které šlo až do nejvyšších pater čínské politiky. Což o to, zvlášť v některých provinciích se bez úplatku nezvedlo ani jedno razítko, ale správné se propojilo s prospěšným - čistky velmi pomohly upevnit Siovo postavení. Trvalo to něco přes čtyřicet let, ale kult je zpátky.

Z ekonomického hlediska je důležité, že Si Ťin-pchingův hlavní ekonomický poradce Liou Che má zároveň jako místopředseda vlády na starost finanční a průmyslový sektor. Hlavně je však vrchním vyjednavačem v čínsko-americké obchodní válce. „Never miss a good crisis“ je sice staré anglické rčení, ale obchodní tenze může být příležitostí pro prohloubení čínských reforem.

Teď jde o to, zda Čína usoudí, že je pro ni výhodnější se vyhnout konfrontaci, a ve vlastním zájmu udělá to, co je předmětem výhrad. Větší otevřenost na domácím trhu a rovné podmínky bez ohledu na formu vlastnictví sice budou znamenat, že státní podniky se dostanou pod větší ekonomický tlak, ale to mnozí čínští ekonomové vědí a doporučují již dlouho. Posílení právních jistot včetně ochrany duševního vlastnictví ocení nejen zahraniční, ale i čínští soukromí investoři. Ti sice vytvářejí většinu HDP a zaměstnanosti, ale když si v ústředním stranickém orgánu přečtou komentář, že „historická role soukromého kapitálu je naplněna“, musejí se ptát, jak to pan Si vlastně myslí. Čína by také byla přesvědčivější, kdyby se skutečně zapojila do kultivace multilaterálního systému.

Příklad: buď je nová hedvábná stezka nástrojem čínské hegemonie a financování projektů taktikou, jak jí dosáhnout, anebo můžete stejný objem peněz investovat do projektů splňujících mezinárodní parametry informační transparence, ekonomické návratnosti a ekologické udržitelnosti. Zakázky buď přidělujete čínským dodavatelům, nebo jsou otevřeny všem kvalifikovaným soutěžícím. Nestačí se při každé vhodné i nevhodné příležitosti zaklínat tím, jak Čína se všemi partnery pěstuje „win-win“ strategie. Ty vypadají jinak.

Odchod Angely

V Česku momentálně převládá kritické hodnocení dlouholeté německé kancléřky a šéfky nejsilnější německé politické strany Křesťanských demokratů (CDU), přičemž společným jmenovatelem je její postoj v migrační krizi v roce 2015. Milionové vlně migrantů, kteří mnohdy bez dokumentů procházeli jednu hranici za druhou, protože se hlavní cílové země (v čele s Německem) ani EU jako celek nedokázaly včas dohodnout s Tureckem, se dalo předejít. Turecký prezident Erdogan prostě statisíce uprchlíků čekajících na pobřeží použil jako vynikající vyjednávací pozici. Dohoda mohla a měla přijít o dost dříve než v březnu 2016, což je při zpětném ohlédnutí zřejmé: kdo neumí dělat realpolitiku, neměl by dělat politiku vůbec.


Mutti to balí. Přechod do postmerkelovské éry bude složitý

 Angela Merkelová


Samotný fakt, že v Německu dojde ke střídání stráží a vnímání uprchlické otázky bude dost možná odlišné, než bylo na vrcholku migrační krize, ještě neznamená, že jednou Česko nebude vzpomínat na Angelu Merkelovou jako na suverénně nejvstřícnějšího německého politika v historii vzájemných vztahů. I tady je třeba držet národní zájem blízko rozumu a nepoddávat se emocím ani iluzím - podívejte se na posledních tisíc let a na mapu.

Brexit ve finále

Nekonečné trápení britské premiérky Theresy Mayové s brexitem vstoupilo do závěrečné fáze. Nakonec se s osobním nasazením premiérky podařilo s Evropou dojednat 585 stran „rozvodového dokumentu“ o vystoupení Británie a nepoměrně skrovnějších 26 stránek o budoucnosti vztahů. Nespokojenost Dolní komory nakonec přiměla Mayovou neriskovat prohru, pokusit se ještě jednou sáhnout do smlouvy a zkusit dojednat přijatelnější textaci „pojistky“ pro Severní Irsko, která by zajistila integritu celního území celého Spojeného království a zároveň otevřenou hranici s Irskou republikou. Potíž je v tom, že pro jednání musejí být dva, a přes lobbování u německé kancléřky Merkelové se k datu uzávěrky tohoto vydání týdeníku Euro zdál být prezident eurokomise Jean-Claude Juncker neoblomný, stejně jako předseda Evropské rady Donald Tusk.

 Vývoj kurzu libry šterlinků k euru

Další možností je zkusit obměkčit neposlušné konzervativní poslance vydíráním, že nakonec padne nejen premiérka, ale i vláda. Pak by se v akutním ohrožení ocitla i jejich teplá místa. Zejména kdyby vůdce labouristů Jeremy Corbyn spojil volby nejen se zdrcující kritikou toryů za zpackaný brexit, ale i s otázkou setrvání v Unii, případně kdyby slíbil opakování referenda. Pak by povstalci mohli s nepříjemně vysokou pravděpodobností přijít nejen o mandát, ale i o samotný brexit.

Jestli po tom všem zůstává kolébka parlamentní demokracie vzorem, ať si každý přebere.

Uzemněný Jupiter

Jupiter zastával v panteonu Římanů totéž postavení jako Zeus na řeckém Olympu. Stejnou ambici, pokud jde o způsob prezidentování, měl po svém zvolení Emmanuel Macron. Komu to už na začátku znělo od devětatřicetiletého prezidenta trochu arogantně, nespletl se. Macron vládl s takovou dávkou božské přezíravosti, až Francouze začal doopravdy hodně štvát. Do té míry, že tři čtvrtiny z nich vyjádřily podporu „žlutým vestám“, demonstrujícím původně kvůli zvýšení ekologické spotřební daně z motorové nafty o necelých sedm centů na litr. Samo o sobě by to bylo bagatelní, ale daň už byla navýšena jednou, od prvního ledna. A naopak se zrušilo zdanění majetku. Tato kombinace dala vzniknout pověsti Macrona povýšence, který vyžaduje, aby byl oslovován nikoli familiárně „Manu“, ale „monsieur le président“, ale problémy obyčejných lidí ho nezajímají, protože je „prezidentem bohatých“. Sedm centů z litru nafty samozřejmě nestojí za revoluci, ale úplně klidně se může stát, že kvůli nim skončí reformy, které přitom Francie nejen zoufale potřebuje, ale vlastně s nimi ještě ani pořádně nezačala.

Vstříc italským schodkům

Řím si také užívá populistického divadla, jak se sluší na město, jehož největší veřejnou stavbou bylo už skoro před dvěma tisíci lety místo určené zábavě pro masy. Svéráz současné Itálie lze nejlépe pochopit z toho, že zatímco Francie před penzijní reformou teprve stojí, Italové ji už v roce 2011 provedli. Přešli na penze odvozené od předchozích příspěvků a prodloužili odchod do důchodu na 67 let, jenže v posledních volbách vyhráli populisté se slibem, že věkovou hranici zase sníží.

 Výnos desetiletého italského dluhopisu

Nyní Itálii vládne Hnutí pěti hvězd, které nadbíhalo elektorátu zleva, ve vratké koalici s pravicovou Ligou. Věkovou hranici posunuly ve vzácné programové shodě a do toho ještě Liga prosadila snížení daní a Hnutí pěti hvězd zase minimální příjem. Výsledkem samozřejmě nemůže být nic jiného než prohloubení deficitu veřejných financí, což u vysoce zadlužené Itálie nutně znervóznilo finanční trhy, zvedlo spread (rizikovou přirážku oproti německým vládním dluhopisům) a vyvolalo konflikt s eurokomisí, které předchozí vláda slíbila schodek přesně třetinový (0,8 procenta HDP). Většina Italů se semkla za vládou, která udatně bojuje s Bruselem za suverenitu Itálie zadlužovat se do aleluja. Ti fiskálně kompetentnější z římských císařů se obracejí v hrobě.

Afrika zase zadlužená až po uši

Zcela stranou pozornosti se opakuje příběh, který má přitom podobný vliv na potenciální migraci z Afriky jako klimatická změna nebo despotické režimy. Sotva se většina zemí subsaharské Afriky díky odpuštění dluhu Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou, vládami vyspělých zemí (včetně Česka) a dalšími věřiteli vynořila z předchozí dluhové krize, už se zase vesele zadlužují.

Kupříkladu taková západoafrická Ghana, která byla ještě v roce 1962 bohatší než Jižní Korea, se pár měsíců po oddlužení v roce 2007 vypravila na mezinárodní kapitálové trhy. Úspěšná emise desetiletých bondů vynesla 750 milionů eur s kuponem 8,5 procenta a spustila lavinu. Každý, kdo jen trochu mohl, to zkoušel a díky komoditnímu cyklu posilovanému zejména vysokou poptávkou po afrických nerostných surovinách v Číně byly emise vyprodané, často s vysokým převisem poptávky.

Ministři financí a guvernéři centrálních bank ze subsaharských zemí si dávali záležet, aby se obloukem vyhnuli mezinárodním finančním institucím a jejich dotěrným otázkám a podmínkám pro čerpání půjček. Ano, i v Africe bejvávalo dobře, ale dlužnická krize už je tady zas - vinou kombinace nízkých cen exportních surovin a někdejšího optimismu při půjčování.

 Afrika: znovu do dluhů

Jenže tentokrát jde většinou o komerční věřitele, podle projekcí ratingové agentury Standard & Poor’s dosáhne letos komerční dluh subsaharských států 392 miliard dolarů z celkových 514 miliard dluhu, takže bude mnohem těžší se s věřiteli dohodnout. S pomocí plejády neziskovek a slavných osobností lze účinně lobbovat za oddlužení u vlád věřitelských zemí nebo u vládních akcionářů mezinárodních finančních institucí. Zkuste si ovšem představit totéž v případě držitelů dluhopisů, kteří mohou být kdekoli na světě a 8,5 procenta jim svého času přišlo jako fajn kšeft. Jako první prolomil hráz Mosambik, který vyhlásil nesplácení závazků v loňském roce poté, co vyšlo najevo, že „kouzlí“ se statistikami svých závazků. Věřitelé nechtějí přistoupit na odpis dluhu, protože tvrdí, že pokud začne Mosambik těžit zemní plyn, bude schopen splatit úplně všechno. Nebude sám, v dluhové krizi se už zase plácá jedenáct zemí, kterým věřitelé v rámci oddlužovací vlny před deseti lety odpustili celkem 99 miliard dolarů. Seznam vzhledem k nízkým cenám komodit není konečný.

Největším věřitelem Afričanů jsou dneska Číňané s podílem na celkových pohledávkách 14 procent. Ti již ukázali, že jsou schopni vyměnit pohledávky za vlastnické podíly. To se bude Afričanům určitě líbit.

Dále čtěte:

Esej: Divadlo Za kanálem

Brexit: bolí to a bude bolet ještě mnohem víc

Blíží se konec obchodní války? Od ledna žádná nová cla, shodly se USA a Čína

Skóre obchodní války: Čína doplácí na Trumpova cla, Spojené státy bohatnou

bitcoin_skoleni

Memento pro Trumpa aneb Jak Reagan prohrál válku o japonská auta

Slavné oběti obchodní války. Na odvetu EU doplatí Jack Daniel’s i Harley-Davidson

  • Našli jste v článku chybu?