ROK VÍTĚZNÉHO EURA?

Je možné, že země eurozóny porostou letos rychleji než USA

Hospodářský vývoj ve světě po asijské a ruské krizi v letech 1997 a 1998 předčil očekávání většiny prognóz. Příjemným překvapením byl loňský rekordní růst globální ekonomiky, nejvyšší od roku 1984. Na prahu nového tisíciletí se ale ekonomové obávají, že další překvapení – pokud se dostaví – přijde z té horší strany. Pesimisté ve svých prognózách nešetří pochmurnými úvahami o prudkém zpomalení konjunktury, optimisté zase hovoří o „zvolnění v očekávaných mezích . Teprve čas ukáže, kdo má pravdu. Za půl roku budou všichni hospodářští mudrcové ještě moudřejší. Prognostici ve svých zprávách v posledních měsících přepisují větší čísla na menší. Podzimní předpověď Mezinárodního měnového fondu udávající růst celosvětového hrubého domácího produktu (HDP) na letošek 4,2 procenta už určitě neplatí. Ústav světového hospodářství v německém Kielu byl koncem prosince ve své prognóze mnohem střízlivější – uvedl 3,3 procenta, shodně s britskou The Economist Intelligence Unit (3,4 procenta). „Nebudu ale překvapen, půjdou–li v následujících měsících korigované předpovědi ještě dolů, uvedl v rozhovoru pro německý týdeník Wirtschaftswoche výkonný ředitel a hlavní ekonom americké investiční banky Morgan Stanley Dean Witter Stephen Roach. Měnová politika. Zmíněný odborník, kterého americká informační agentura First Call označila za „analytika roku 2000 , poukazuje na to, že zpomalování světové ekonomiky způsobila hlavně měnová politika USA a eurozóny. „Zvyšování úrokových sazeb vždy ovlivňuje konjunkturu s určitým zpožděním, což se dnes zřetelně ukazuje, říká Roach. Evropská centrální banka zvedla své úrokové sazby za uplynulých čtrnáct měsíců sedmkrát, což poslední studie berlínského Ústavu pro hospodářský výzkum (DIW) označila za přehnané. „Promarnila tak příležitost k povzbuzení hospodářství v době, kdy inflace v eurozóně byla krotká, uvádějí experti DIW ve zprávě uveřejněné třetího ledna 2001. Přitahováním otěží čelil inflačnímu nebezpečí také Federální rezervní systém USA, který za minulých osmnáct měsíců postupně zvedal krátkodobou sazbu, za niž půjčuje komerčním bankám, až na 6,5 procenta. Šéf Fedu Alan Greenspan ale minulou středu překvapil razantním zmírněním této sazby na šest procent. „Dal tím jasně najevo, že Fed učiní vše pro to, aby se ekonomika vzchopila a nespadla do recese. Teď už ale nejde o samotné sazby, ale o to, aby se změnilo uvažování amerických manažerů, komentuje v rozhovoru pro týdeník EURO analytik Petr Kukla ze společnosti Private Investors. Upozorňuje, že šéfové firem, jejichž rozhodování silně ovlivňuje vývoj na burzách, tlumili v minulých měsících investice a přestávali najímat nové lidi. „Hodně nahlas mluví o recesi, ale doufejme, že toto chování se Greenspanovi podaří změnit, dodává Kukla. Zahraniční odborníci citovaní koncem minulého týdne agenturou Bloomberg předpokládají, že Fed nebude s dalším zmírněním sazeb dlouho otálet. Ropa (jako vždy) ve hře. Jako další podstatný důvod, proč se světu krátí dech, ekonomové uvádějí drahou ropu. Její cena se loni vyšplhala až na 35 dolarů za barel, což na odběratelské země zaúčinkovalo jako těžká spotřební daň. Pokud by se průměrná světová cena pohybovala kolem 25 dolarů za barel, vyspělému světu by se ve srovnání s loňskem uvolnila nemalá kupní síla, jež by podpořila růst. Ropný kartel OPEC ale oznámil, že možná už na nejbližším zasedání ve Vídni (koncem ledna) omezí svoji těžbu. I renomovaní experti krčí nad budoucími odhady ceny ropy rameny. „Hororový scénář, kdy by šla na čtyřicet nebo i padesát dolarů za barel, stále nemůžeme vyloučit, poznamenává Roach. Ameriko, ukaž se. Přestože analytici ve svých předpovědích najisto počítají, že Fed bude konjunkturu podporovat zlevňováním peněz, nad americkou ekonomikou píší velký otazník. Spojené státy se v uplynulé dekádě zasloužily téměř o polovinu veškerého přírůstku světové ekonomiky. Je tedy zřejmé, že prudké ochlazení tamní hospodářské konjunktury by zabolelo celý svět. Nejvíce pak ty země, jejichž export doslova „visí na americkém trhu – nejenom Mexiko či Kanadu, ale i země v jihovýchodní Asii (Malajsie, Thajsko), dodávající do USA zejména elektronické komponenty. Je pravděpodobné, že americké hospodářství se během letošního prvního pololetí přiblíží „k hraně recese . Statisticky vyjádřeno, tempo růstu HDP by mohlo v meziročním srovnání přibrzdit na pouhých 1,9 procenta ve srovnání se 6,1 procenta ve stejném období roku 2000. Nicméně převládá mínění, že největší světová ekonomika se „s odřenými zády hospodářské recesi vyhne a za celý letošní rok dosáhne růstu HDP kolem 2,5 procenta (proti více než pěti procentům v roce 2000). Evropa odolá? Hospodářští stratégové starého kontinentu se dost často vyjadřují tak, jako by se americké problémy Evropy příliš netýkaly. „Máme všechny prostředky k tomu, abychom čelili mírně nepříznivějšímu vnějšímu prostředí, prohlašuje optimisticky například šéf francouzské centrální banky Jean–Claude Trichet. Poslední předpovědi uvádějí, že dvanáct zemí eurozóny může letos počítat s přibližně tříprocentním hospodářským růstem ve srovnání s loňskými 3,5 procenta. Ochlazení světové konjunktury by se tedy nemělo nijak výrazně projevit. „Evropa není příliš otevřena světu, takže nepříznivé dopady nebudou tak silné, podotýká v britském listu Financial Times Jean Francois Mercin ze společnosti Schroder Salomon Smith Barney. Ze statistik vyplývá, že souhrnný export z patnácti zemí Evropské unie do USA odpovídá zhruba 2,3 procenta jejího HDP, kdežto v Kanadě je to přes 31 procent, v Mexiku 22,6 procenta, Číně skoro devět a v Jižní Koreji osm procent. Svým „polštářkem přispěje také Evropská centrální banka, od níž se očekává, že svoji základní sazbu (nyní 4,75 procenta) zmírní. Levnější úvěry tak firmám usnadní investování do strojů a zařízení. Zvlášť čilá investiční aktivita se čeká v sektoru informačních technologií a v telekomunikacích. Západní Evropa je vůči ochlazení světové konjunktury odolnější také díky tomu, že její klíčové země (Německo, Francie, Itálie) loni zmírnily celkovou daňovou zátěž. „Jde o první mírně expanzivní krok přijatý téměř po deseti letech, komentuje tuto změnu list Financial Times. Volební téma nezaměstnanost. „Očekáváme, že nezaměstnanost v západní Evropě bude dále klesat, cituje agentura Bloomberg analytika londýnské ABN Amro Roberta Linda. Poslední zpráva Eurostatu uvádí průměrnou míru nezaměstnanosti v eurozóně (za listopad 2000) 8,8 procenta, což je nejnižší ukazatel od března roku 1992. Jiní ekonomové však upozorňují, že mnoho lidí si našlo práci pouze na zkrácený úvazek. A pokud by ze světa přicházelo výrazně méně objednávek, zejména pro strojírenství, příznivý vývoj na trhu práce by se mohl zastavit. Přitom výsledky příštích parlamentních voleb v klíčových západoevropských zemích (letos v Británii a Itálii, příští rok v Německu, ve Francii pak prezidentské) jsou v mnohém předurčeny tím, jak vlády uspějí v boji s nezaměstnaností. Euro jako vítěz. V letošním roce odpadne hlavní důvod, proč sláblo euro vůči americkému dolaru – značný rozdíl mezi tempy růstu HDP v USA a eurozóně. Společná měna, která 1. ledna 1999 startovala v kursu 1,18 USD za euro, až spadla někam k 85 centům, by se ještě v prvním pololetí měla směňovat v poměru jedna ku jedné, věří například Hans Jürgen Koebnick z rady Německé spolkové banky. Společné evropské měně nahrává nejenom zpomalování ekonomiky USA, ale i vývoj na evropských burzách, kde společnosti obtížněji získávají peníze na další expanzi. V posledních měsících se to projevilo tím, že poklesl jejich zájem o fúze a akvizice v zámoří, a tak se ztenčuje příliv kapitálu do USA. Avšak z příliš silného eura (dost vysoko nad paritou vůči dolaru) by evropské firmy určitě radost neměly, jak naznačila nedávná zpráva shrnující názory německých průmyslových manažerů. Rozdílný asijský obraz. Letošní konjunkturní vyhlídky Asie hodnotí prognostici jako příznivé s jedinou velkou výjimkou – Japonska. Jsou názoru, že hlavním hospodářským tahounem regionu bude Čína. Její výhodou je, že hospodářský růst může – na rozdíl od mnohem menších, exportně orientovaných sousedních ekonomik – postavit také na silné domácí poptávce. Kromě toho Peking pumpuje hodně peněz do výstavby infrastruktury, čímž vytváří alespoň část tolik potřebných pracovních míst. Starosti ekonomům dělá pokračující letargie japonského hospodářství, druhého největšího na světě. Letošní předpovědi nejčastěji udávají růst kolem půldruhého procenta, a to vzhledem ke stagnujícímu exportu a chabým investicím. Slabá je i poptávka domácností, neboť japonské spotřebitele pořád straší úvahy o nadcházející vlně firemních konkursů, a tedy o budoucím velkém propouštění.