Roman Koucký: Naše společnost je nemocná

Málokdo asi prožil tak bouřlivé poslední dva měsíce jako architekt a urbanista, který se pokouší dát Praze nový územní plán.

Ještě před pár týdny nebyl Roman Koucký mezi laickou veřejností známý. Potom radní hlavního města Prahy odvolali uznávaného a oblíbeného ředitele Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) Petra Hlaváčka s odůvodněním, že odmítal odvolat tvůrce Metropolitního plánu, se kterým měla Strana zelených konflikty. A Roman Koucký se rázem dostal na přední stránky novin. On a jeho tým totiž dali na protest výpověď a kancelář Metropolitního plánu osiřela. Na dokončení veledůležitého dokumentu, který určí, co se kde může v Praze stavět, neměl kdo pracovat a politici sklízeli za svůj nepromyšlený krok kritiku a posměch od opozice, i odborné veřejnosti.

Situace se stala ještě neúnosnější, když výběrové řízení na Kouckého post vyhrál Roman Koucký, který se do něho přihlásil, politici jej ale váhali jmenovat. Nový ředitel IPR Ondřej Boháč vrátil Kouckému jeho staré místo a on se vrací zpět k rozdělané práci. Web Euro.cz si s Kouckým povídal o tom, jak bude nový územní plán Prahy vypadat, o městě, i o něm samotném.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Vy ano. Bude stejná?

Já doufám, že bude jiná. Ta, ze které jsme vystoupili, byla anomální. Postupně krize narůstala a stalo se něco, co vyžadovalo zásadní reakci. Já věřím, že došlo k jisté katarzi. Musí dojít k očištění, aby vše bylo zase alespoň trochu normální. Když je práce deformovaná jedním směrem prosazovaným minoritní skupinou, která zastupuje ani ne dvě procenta společnosti, nemůže to být v pořádku. Územní plánování vyžaduje vyvážený přístup.

Kdybych měla hledat nějaké pozitivum na událostech posledních týdnů, tak snad to, že radnice poprvé vlastně řekla, že Metropolitní plán chce a potřebuje. To mi do té doby chybělo.

Já myslím, že „radnice“ to zatím ještě tak úplně jasně neřekla, ale vnímám jisté pozitivní náznaky. Vnímám, že si společnost jako celek začíná uvědomovat, že destrukce a vyvolávání strachu z budoucnosti k cíli nevede. Také začíná být zřejmé, že na tom Praha není nejlépe a bude se muset začít starat sama o sebe, což dosud moc nedělala – spala na vavřínech minulosti.

Ale je to celkem pochopitelné. Ve fragmentované společnosti 21. století málokdo hledí do daleké budoucnosti. Všichni mají krátkodobé plány, spíše reagují na to, co se právě děje a sledují osobní cíle. Jenže plánování města vyžaduje obecně dlouhodobý přístup. Je nutné přemýšlet v kontextu toho, že se některé aspekty života nemění ze dne na den, přestože technologie, naše komunikace i život obecně se neustále zrychlují.

Vím, že je to bolestivé. Město jako fenomén, největší kulturní dědictví, které máme a které je tu tisíce let, prostě nedrží krok s okamžitým technologickým vývojem. Hardware města se mění pomaleji, pracuje s mnohem větší setrvačností a vyznačuje se poměrně dobrou odolností vůči (mo)mentálním výkyvům.

Přečtěte si rozhovory s odvolaným šéfem IPR:

Petr Hlaváček: Politikou Matěje Stropnického je vyvolávání strachu

Odvolaný šéf IPR Hlaváček: Praha je jako ementál

Ale je možné tyto skutečnosti vložit do územního plánu?

Plánování města a vytváření vize jsou samozřejmě ty nejdůležitější dokumenty, kterými se zastupitelstvo zabývá, protože rozpočet je na rok, programové prohlášení na čtyři, u nás spíše na dva, roky. Čím je plán stabilnější, flexibilnější, tím delší dobu může platit. Tím větší šanci město má v obecné konkurenci měst. Ve světě platí chytré plány i desítky let, ne jako u nás deset nebo dokonce pouze pět let. To jen znamená, že plány jsou tady udělané špatně. A špatné plány ukazují na špatné zákony, podle kterých jsou udělány. Jsou rigidní, nepružné, neumí předvídat vývoj. Pokud by se nám podařilo alespoň částečně plánování proměnit, možná se stanou plány stabilnějšími a naše města krásnějšími.

Vy tvrdíte, že se všechno nedá naplánovat, proto je potřeba nechat v plánech určitou volnost, flexibilitu, prostor reagovat na změny, jiní jsou přesvědčeni, že základem plánu má být co nejpodrobnější regulace. To je ale základní rozpor…

Pořád jsme u toho základního principu. Buď jsme schopni definovat základní strukturu města a pohybujeme se ve svobodné společnosti, která je flexibilní, umí chytře reagovat na změny a synergicky vytváří krásně vysokou kvalitu života, nebo směřujeme zpět k direktivně řízené společnosti, kde se někteří snaží naplánovat úplně všechno. Druhá polovina minulého století ale snad jasně ukázala, že se to stejně nikdy nepodaří.

Prý jste si vy i vedení IPR dali nějaké podmínky, pokud se máte vrátit na původní místo. Můžete říci jaké?

Já jsem šel do výběrového řízení se soupisem bodů, které popisovaly, co se musí stát, aby bylo možné práce na Metropolitním plánu vůbec obnovit. V takové chvíli má slovo podmínka mnoho rovin. Čeština je jemný jazyk. Není podstatné, zda-li řekneme, že já jsem si dal podmínky, nebo že má podmínky někdo další, to je slovíčkaření. Ve skutečnosti je to o tom, že musíme „podmínky vytvořit“ právě proto, aby plán mohl vůbec vzniknout.

Problém není jen mezi určitou částí politické reprezentace a zpracovatelem plánu, tedy Institutem plánování a rozvoje, ale také mezi zpracovatelem a pořizovatelem plánu (Odbor územního rozvoje MHMP), a důležitý je také vztah všech k tzv. nadřízenému orgánu – Ministerstvu pro místní rozvoj. Všechny tyhle vztahy se musí vyladit a postavit na novou úroveň tak, aby plán mohl vůbec vzniknout, aby bylo možné dodělat návrh a mohlo se začít regulérně projednávat. Krizi vyvolaly především požadavky na jakési projednávání a změny mimo zákonný rámec.

To zní hrozně odborně. Dá se říci, že Metropolitní plán, jak od vás vzejde, není svatý grál, do kterého by se nedalo sáhnout, diskutovat, jestli to nebo ono neudělat jinak?

Je to návrh Metropolitního plánu, „Návrh“! Jak už jsem říkal, máme největší problém s jazykem. Každý používá stejná slova pro jiný význam. To má pak na svědomí velkou část nedorozumění. Metropolitní plán je v tuto chvíli nedokončeným návrhem, je nutné jej dokončit a potom teprve jednat. Není přece možné požadovat v průběhu zpracování návrhu plánu změny ve prospěch jedné určité skupiny.

Dobrá, takže je to návrh, který se bude projednávat. Vy asi víte, jaká témata vyvolají diskusi. Myslím, že to bude určitě výšková regulace. Mohl byste popsat proces toho, jak jste určili místa, kde mohou vyrůst „mrakodrapy“?

Praha nikdy neměla celkovou výškovou regulaci a my jsme se pokusili ji Praze poskytnout. Již dříve jsme zpracovali detailní inventuru všech stávajících výškových budov historických i nových vertikál, ale i horizontál, které jsou pro kompozici města stejně důležité. Spolu s dalšími analýzami jsme také zjistili, že Praha je velmi nízké město. Tři čtvrtiny rozlohy zastavění mají pouze dvě patra. Do pěti pater je to 13 procent, do osmi 7 procent. Dvanáctipatrová sídliště zabírají pouze 3 procenta a nejvyšší budovy zabírají pouze setiny procenta.

Při zpracování Metropolitního plánu jsme se pokusili výškovou regulaci objektivizovat na základě zcela nových podrobných map. Tyto mapy bylo možné sestavit jen díky tomu, že v minulých letech proběhly rozsáhlé terénní průzkumy výšek pater všech domů, následně zaznamenaných do 3D modelu Prahy. Vytvořili jsme program, který je i ve světovém srovnání ojedinělý a umožňuje přesný popis území. Zde sehrála klíčovou roli Sekce prostorových informací IPR. Na základě těchto podkladů jsme přistoupili k návrhu budoucího výškového uspořádání města. Naprostá většina území v Praze má stabilizovanou, v současnosti i blízké budoucnosti neměnnou výšku. Oproti tomu naprostá většina navržených výšek je pak do šesti pater, což je výška nejznámějších částí města. Vyšší budovy jsou navrženy ve zcela minimálním počtu případů – jsou to dominanty, umožňující orientaci v miliónové metropoli a vytvářejí nový „obraz města“.

Kde by tedy mohly věže vyrůst?

Kolem nejhodnotnějšího kompaktního historického jádra Prahy jsme postupně vymezili pět kilometrů vzdálené oblasti a tím jsme určili hranici, za níž si myslíme, že by se mohly vyskytnout doplňkové dominanty jako pokračování a rozvíjení stávající pražské kompozice. O těchto místech se domníváme, že by i při zachování jedinečného charakteru a hodnoty historického jádra Prahy, mohly dotvořit některá pražská panoramata. Oblasti, které jsme navrhli, se shodují s místy možného budoucího rozvoje Prahy. Jsou jimi: především Pankrácká Pláň, Holešovice, Libeň a Vysočany, ale také vzdálenější Prosek a dále drobnější místa podél metra C na jih. Obecně jsou to určitá konkrétní místa podél „metropolitních tříd“. Tento návrh jsme konzultovali s představiteli památkové péče a zpracovateli Managementu plánu památky UNESCO a společně se domníváme, že může být takto předložen do projednávání.

Takže ta místa máte dostatečně podložená?

Jsem přesvědčen, že ano, ale i kdyby autor jakéhokoli plánu řekl, že to bude tady, tady a tady a vůbec to neodůvodnil, musí na to mít právo. Já si samozřejmě uvědomuji, že architekti takto nepracují, žádné rozhodnutí architekta není náhodné a bezdůvodné, byť by bylo podloženo „pouze“ jeho zkušeností a citem. Metropolitní plán ale vzniká mnohem složitěji, ve dvou základních a komplementárních rovinách myšlení, protože v plánování města musíme vždy vycházet z minulosti a dívat se do budoucnosti – pro plán je nejméně podstatná ta současná rovina problémů. Proto mě ty fragmentované požadavky, ty nesmyslné hádky o maličkosti a jednotlivosti, které se v životě města v celku ani neprojeví, připadají naprosto absurdní. To jen ukazuje, jak je společnost nemocná, a že není schopna se podívat s odstupem sama na sebe. A proto jsme v mezinárodních žebříčcích kvality života tam, kde jsme. Proto naše města nejsou „krásná“.

Nepřehlédněte rozhovor s šéfem pražských Zelených:

Matěj Stropnický: Budeme vzdorovat dál!

Vy sám jste ale říkal, že politici neuvažují v dlouhodobém horizontu. Vašimi partnery jsou ovšem ti, kteří žijí z podstaty současností. Uvědomujete si to?

Ano, uvědomuji a rozumím tomu. Proto jsou mechanismy vzniku plánu nastavené tak, že se o plánu dle zákona diskutuje. Plán je u nás (bohužel) věcí státní správy. Ale v přípravě plánu je několik dílčích kroků, které schvaluje samospráva. Plán také samospráva „v přenesené působnosti vydává“. Vše je nastaveno tak, že jednotlivé schvalovací postupy jsou od sebe tak vzdálené, že je většinou i u malých měst schvaluje vždy jiné zastupitelstvo. Tím je samovolně nastavena určitá kontrola výstřelků a alespoň elementární záruka vyváženosti a objektivity. Stavební zákon má mnoho chyb, ale tohle je nastaveno obecně správně. Proces je několikastupňový a v každém stupni do něj mohou politici, ale i veřejnost, vstoupit. Je zřejmé, že v Praze o Metropolitním plánu budou rozhodovat minimálně tři po sobě jdoucí zastupitelstva.

Náš stavební zákon ale dává veřejnosti, nebo chceme-li aktivistům, právo mluvit téměř do všeho a pořád.

Ano, tyto síly mají v prostředí našeho stavebního zákona naprosto nebývalou moc a jsou nepostižitelní, nenesou žádnou odpovědnost – nikde jinde na světě, tomu tak není. A bude dlouho trvat, než se to změní. Nejdřív si musí společnost uvědomit, že ji to poškozuje a že zájmy jednotlivců a velmi malých skupin jdou proti zájmům celé společnosti, že rozhodně nejsou veřejným zájmem. Stačí se podívat, jaké důsledky bude mít současná téměř plošná „blokace“ výstavby bytových domů v Praze – zvýšení cen bytů a nájmů pocítí časem každý.

Myslím, že už si začínají i politici uvědomovat, že neumíme kvůli nefunkčnímu stavebnímu zákonu postavit silnici, ale investoři nám utíkají už i na Slovensko, kde je prostředí stabilnější a předvídatelnější…

Od revoluce jsme si přáli, aby se o architektuře mluvilo a stejně tak, aby se mluvilo o tom, jak je plánování, které jsme zdědili ze socialismu, nevyhovující, přesto se nám ho nepodařilo za 25 let změnit. Teď se o tom sice mluví, ale máme obecně krátkou paměť a tak se paradoxně, v mylné naději, utíkáme k tomu direktivnímu řízení zpátky. Vše chceme kontrolovat a brzdit. Všechno nové je automaticky špatné… Když ale studujete opravdu dobře historii Prahy, Karel IV. postavil za 25 let celé Nové město, největší „nové“ město v celé tehdejší Evropě, a jaké měl oproti nám k dispozici technologie? Byla to iniciace, ze které žijeme dodnes a kterou už nejsme schopni napodobit.

Asi se tolik neptal veřejnosti…

Myslím, že to není tak úplně pravda. Je dobré podívat se do zakládacích listin Nového města pražského. Ano, skutečně to bylo jinak postavené, ale nebyl to žádný nepřipravený diktát, který by nebral ohledy na obyvatele města. Věděl, že nemůže naštvat „staroměstské“, takže například řekl, že Nové město bude spadat pod správu Většího (dnes Starého) města a nebude mít vlastní radnici. Ta vznikla až následně, když novoměstští zbohatli, jelikož všechny nové „průmyslové“ stavby byly umísťovány v rámci Nového města. Nové město si následně vyvzdorovalo vlastní radnici. To je typicky český příběh… Dnes má Praha 57 radnic a je v podstatě neovladatelná. V minulém století vznikla Velká Praha. My bychom dnes měli usilovat o to, aby vznikla poměrně hustá Malá Praha a řidší (Velký) Metropolitní region. Ale to je na delší vyprávění.

Říkal jste, že je malý zázrak, že Praha s tak malou hustotou obyvatel funguje. Už si lidé zvykli na myšlenku zahušťování města?

Praha má ve svém skutečně zastavěném území – bez plochy letiště a bez velkých parků – pouhých 52 obyvatel na hektar. Jak může ale Praha s tak nízkou hustotou fungovat, když ti, kdo se zabývají správou a ekonomikou města tvrdí, že pod 100 obyvatel na hektar, nemůže efektivně fungovat veřejná doprava, nemůže se svítit na ulicích, fungovat svoz odpadu? Srovnatelná města mají téměř dvojnásobnou hustotou než Praha.

Velké téma bude také to, co s tisícovkou hektarů uvnitř města, kde je v podstatě stavební uzávěra. Metropolitní plán je neřeší. Jejich uvolnění je ale vlastně předpokladem proto, aby nebyl takový tlak stavět na okraji, kde je hustota obyvatel násobně nižší než v centru, což vyvolává pro město náklady…

Není pravda, že je Metropolitní plán neřeší, naopak jednoznačně na těchto územích definuje takzvané parametry, které jsou závazné a jsou podkladem pro zpracování podrobnějších dokumentací. Metropolitní plán byl od začátku koncipován jako dvouúrovňový. Koncept územního plánu z roku 2009 nevyužil možnost udělat pro Prahu dvouúrovňový plán a také proto byl zrušen. Byl to jeden z důvodů, proč jsme se snažili prosadit jiný způsob plánování. Myslím, že je to jedna z nejdůležitějších myšlenek Metropolitního plánu.

Celkem asi devadesát procent území Prahy je stabilizováno a není důvod v něm dělat nějaké zásadnější změny, kromě těch, které přináší běžný život. V deseti procentech území jsou velké problémy, ale také velký potenciál. Ono to vypadá, že je tam 17 let stavební uzávěra, ale ta území se už předtím nevyužívala desítky let. Svým způsobem jsou to mezery – nedefinovaná území, my jsme je mnohde nazvali městskými džunglemi, nejde jen o bývalá nádraží. Cílem bylo vyhledat tato území a navrhnout, zdali se mají stát městem nebo parkem a když, tak jakým městem a jakým parkem. Když bude schválena tato základní koncepce, pojďme se bavit jak dál. Město nebude mít investice na to, aby všechny tyto plochy okamžitě zastavělo nebo kultivovalo. Byly by to obrovské investice, řádově stovky miliard… Kde bychom je vzali. Nikdo neví, jak rychle je možné postupovat. To bude záležet na politické situaci doma, ale i ve světě.

To je tedy první krok – vy jste ta území definovali, ale co dál? Budou se na ně dělat územní studie?

Ano, měli bychom být připraveni. Budou vznikat podrobnější plány – druhá úroveň územního plánu. Tak, jak to předpokládá stavební zákon a Metropolitní plán postavený jako systém.

Kdo by je měl dělat?

Obecně, nelepší architekti. Je možné i pořádání soutěží, i když nejsem přesvědčen, že je to jediný způsob, jak získat správný návrh uspořádání. Ale když si to společnost přeje a architekti tak rádi dávají svou práci zadarmo v soutěžích, tak proč ne. Já osobně bych si přál, aby soutěže na klíčové části Prahy byly vyzvané, aby architekti dostali zaplaceno. Měli by to dělat kanceláře s určitou zkušeností.

Tady bude těžká úloha města, protože ty pozemky nejsou jeho…

To je úplně jedno, to je jen technický problém. Plány musí „vydat“ zastupitelstvo. Plán je vždy v režii města, jen to město musí být sebevědomé a mít základní vizi!

No dobrá, ale čekat do roku 2021, kdy by mohl být schválený Metropolitní plán, je zase na dlouhé lokte. Bez těch území se ale asi nepohneme dál…

Ano, proto Metropolitní plán říká, za jakých podmínek lze, především menší investice, do území umístit ihned. Musíme začít v podstatě hned, ale v tom je právě ten problém. Město chce něco jiného, než městská část, většina obyvatel nechce, aby se stavělo v jejich sousedství, stavební zákon říká, že podrobnější plány musí vznikat v souladu s nadřazenou dokumentací – tou je dnes platný plán… Situace je zcela neujasněná. Ale ještě musím upřesnit, že neříkám, že se na okraji města nemá vůbec stavět. Dostávat další energii do periferních oblastí je potřeba.

Asi je jasné, že prioritu mají Žižkov, Bubny, Rohanský ostrov, Smíchov…

Žižkov je na okraji. Centrálněji položené jsou samozřejmě Bubny, Rohan, Libeň. Smíchov je víceméně nastartovaný, dříve nebo později se zde podaří zrealizovat příjemnou městskou čtvrť, asi jako v Karlíně. Zřejmě není náhodou, že dosud došlo k oživení právě těchto dvou částí Prahy. Byla to nejstarší předměstí, proto jsou dnes nejdříve hotová. Ve vývoji města nejsou náhody. Každá struktura města musí mít určitou odžitou dobu, aby mohla sama sebe transformovat. Nesmí to být nové.

Všimněte si, že transformace sídlišť nefunguje, můžete je jen doplňovat. Kdežto 150 let starou čtvrť, která už nemá za úkol být průmyslovým předměstím, můžete transformovat. Na rozdíl od nich se ale u sídlišť dosud nezměnila jejich základní monofunkce. Proto existuje také hodně rozšířený omyl, že můžeme udělat ze sídliště město. Nemůžeme. Sídliště vždy zůstane určitou jinou (modernistickou) strukturou města, která se bude chovat jinak, nebude městem s klasickým uspořádáním, to ale neznamená, že je to špatně. Je to jen jiná kvalita a musíme se jí naučit číst.

Vraťme se ještě k těm velkým celkům uvnitř města…

Ano, asi bychom měli začít diskutovat o budoucí podobě celého města. Musíme ale mít nad čím diskutovat – potřebujeme ten návrh. Důležitá je struktura veřejných prostranství – ulic, náměstí a parků. Ale pojďte počítat. Kdybychom vyhlásili soutěže, je tu zhruba 15 velkých důležitých území, a když na každé vyzveme alespoň tři kvalitní kanceláře… existuje v republice 45 kanceláří schopných takové práce? Je možné zadat úkol někomu ze zahraničí, kdo vůbec nechápe náš legislativní zmatek?

Takže opravdu nezbývá čekat minimálně do roku 2021, kdy možná bude schválen Metropolitní plán?

Já jsem přesvědčen, že to tak být nemusí, ale bude potřeba zahájit nějaká politická jednání. Je nutné zásadní rozhodnutí Zastupitelstva hlavního města Prahy. Zastupitelstvo musí rozhodnout o pořizování „Územních plánů vymezených částí Prahy“, což podle stavebního zákona může, ale musí si na ministerstvu pro místní rozvoj vyjednat nějaký „generální pardon“, že je nebude dělat v souladu se stávající dožívající a chybnou dokumentací, ale v souladu s budoucí dokumentací, v souladu s vizí města zítřka. To je politický úkol, jinak se nepohneme dál. Já to navrhuji v harmonogramu na březen, duben. Uvidíme, jak se podaří práce nastartovat.

Proč jste dal nejdřív výpověď a pak se přihlásil do výběrového řízení na funkci, ze které jste dal výpověď?

Moje výpověď, a nejen moje, byla reakcí na extrémní krizi. Ale není mým zvykem odcházet od nedodělané práce. A jiná cesta zpět, než přes výběrové řízení, nevedla, nebylo možné dohodnout podmínky potřebné pro dokončení plánu. A přiznávám, také jsem chtěl vědět, kdo bude stát proti mně, zda bude v tom porovnání lepší a v čem. Jaký bude mít program, jaké zkušenosti, jaký tým.

Tak teď víte, že jste nejlepší…

Ne, tak to není, teď pouze víme, že komise, která byla složená z odpovědných lidí, velmi dobře obeznámených se skutečností, rozhodla, že dodělání návrhu Metropolitního plánu a zahájení jeho demokratického projednávání bude nejjednodušší a nejrychlejší s původním autorským týmem. Jsem rád, že někdo opět ocenil obecné hodnoty. Nic víc. A ještě jsem osobně rád, že se podařilo většinu týmu přemluvit zpět, i když to nebylo jednoduché, protože záruky nejsou zatím zcela zjevné. Ale doufejme, že ten nový rok bude opravdu „NOVÝ“…