Pařížskou vládou právně podložené vyhošťování Romů z Francie se nelíbí Bruselu
Do Evropské unie se vrátil život: v době politicky korektních projevů rozhýbala poslední vrcholnou schůzku vášnivá debata. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a předseda Evropské komise José Manuel Barroso se pustili do polemiky, jejíž tón představitele států, které se k organizaci připojily teprve nedávno, skutečně překvapil. Příčinou toho, proč to v Bruselu tak vřelo, byla politika Paříže uplatňovaná vůči zahraničním Romům a unijní odpověď na ni.
Kdo porušuje pravidla?
Francie, která až dosud ostatní blahosklonně poučovala, si vysloužila napomenutí za porušování kázně a pravidel chování obvyklých ve velkém kolektivu. Co však vedlo k tomu, že se situace mezi státem, jenž byl svého času průkopníkem evropské spolupráce, a představiteli organizace, jejímž byl spoluzakladatelem, tak vyhrotila?
V reakci na sérii útoků na francouzské policejní orgány prezident Nicolas Sarkozy oznámil 28. července v Grenoblu zavedení balíčku opatření vedoucích k posílení vnitřní bezpečnosti. Jeho součástí bylo i to, že v průběhu následujících tří měsíců bude zlikvidováno 300 ilegálních osad, v nichž žijí – povětšinou protizákonně – Romové původem ze zahraničí.
Už v době svého uvedení si plán vnitřní bezpečnosti vysloužil odsuzující reakce a bylo naprosto jasné, že některé prvky tohoto balíčku opatření zvednou ze židle funkcionáře, kteří provozují lidumilné city jako povolání. Hned několik jeho kritiků bylo dokonce přesvědčeno, že Sarkozyho představy jsou protiústavní.
V souvislosti s likvidací ilegálních tábořišť však žádné takové obavy nevyvstaly, pařížský kabinet postup podpořil i z právního hlediska. Romové pocházející především z Rumunska a Bulharska, kteří s oblibou táboří v okolí francouzských velkoměst, byli úřady vyzváni k odchodu. Jakožto na občany Evropské unie se i na ně vztahuje unijní směrnice 2004/38 zaručující občanům unie právo volného pohybu a cestování. Jelikož však Rumunsko ani Bulharsko nejsou členy schengenského prostoru, mohou v jakékoli zemi EU pobývat bez povolení pouze tři měsíce.
Po uplynutí této doby musejí daný stát opustit. Aby se tomuto pravidlu vyhnuli, odjíždějí mnozí ze zahraničních Romů před uplynutím tříměsíční lhůty domů, aby se po týdnu zase vrátili. Zmíněná direktiva však obsahuje jeden článek, a sice číslo tři, podle něhož může dotyčný stát podniknout omezení, cítí-li, že je ohrožen veřejný pořádek, veřejná bezpečnost nebo veřejné zdravotnictví.
Kromě hygienických podmínek by bylo možné jmenovat i další příklady, jež dokazují, že jsou tyto tábory skutečně semeništěm zločinu: školami obchodu s lidmi a dětmi, prostituce a nejrůznějších druhů zlodějiny. Nemluvě o tom, že vznikly na území státu nebo obcí, v nejednom případě však také na soukromých pozemcích, takže jejich obyvatelé táboří bez povolení na cizí půdě. Ve Francii žijí navíc bez zákonného příjmu a není pravděpodobné, že by někdo z nich dostával sumu potřebnou k pobytu v cizině ze své vlasti.
Britský list Financial Times přišel s výstižným příkladem. Představte si, že jste francouzský občan, který poctivě platí daně a každý den chodí do práce. Poté, co ráno vytáhnete rolety, se vám při pohledu z okna vašeho bytu, jenž se nachází v zahradní čtvrti, naskytne následující podívaná: na sousední parcele začínají ze země vyrůstat stany. Druhý den je jich víc, třetí den se už v sousedství rozkládá celý početný tábor. Jsem snad rasista, pokládám-li si otázku: Proč bych měl tohle nezákonné „kempování“ trpět? „Budeme i nadále zabraňovat tomu, aby u bran našich měst vznikaly takovéto chudinské osady, jež jsou nejen nedůstojné republiky, ale neodpovídají ani evropským ideálům,“ prohlásil odhodlaně prezident Sarkozy na bruselském summitu v polovině září.
Vzápětí po francouzských opatřeních z konce července si 1700 zahraničních Romů zvolilo raději dobrovolný návrat domů. Dospělí dostávají podporu na návrat ve výši 300 eur, děti rovných 100. I nepočetná rodina si tak přijde na tisíc eur, což v Rumunsku odpovídá půlroční minimální mzdě. Podle prohlášení francouzského ministra pro přistěhovalectví Erika Bessona letos opustilo zemi 9000 Romů. V tisíci případech bylo třeba je doprovodit k hranicím násilím, takže Francii neopustili dobrovolně, ale byli skutečně vyhoštěni.
V posledních letech udělala to samé i Itálie, jen ve větším počtu: zůstala tam dokonce jen pětina z komunity převážně rumunských Romů čítající 250 tisíc lidí. Pomohla podpora na návrat domů a rozhodné vystupování příslušných úřadů proti těm, kteří v zemi pobývali nelegálně. Ani zdaleka nemůžeme tvrdit, že Řím našel řešení romské otázky, ovšem s ohledem na vlastní hlediska ránu na nějakou dobu zacelil. Reptání příslušných aktivistů za lidská práva si užil do sytosti, nakonec však přijali jeho argument, že se jedná o vnitřní záležitost. Proč se tedy Francie dostala na pranýř?
Likvidace je nepřípustná
O rok dříve si bez jakýchkoli mezinárodních protestů zvolilo více než jedenáct tisíc rumunských a bulharských Romů dobrovolný odchod z Francie, samozřejmě s využitím podpory na návrat do vlasti, v některých případech i podpory pro „integraci“, jež činila 5500 eur na osobu. Paříž možná nezmiňovala dost důrazně převážný počet těch, kteří se do vlasti vrátili dobrovolně, ovšem díky menší sumě, vzhledem k těm, kteří byli proti své vůli skutečně vystěhováni. Nedostatečně zdůrazňovala též fakt, že její jednání je právně zcela opodstatněné. V souladu s nařízením evropské směrnice údajně na vysídlení dohlíží vždy soudce a každý případ je zvlášť prošetřen. Snad nebylo třeba tak spektakulárně prohlašovat, že bude během tří měsíců zlikvidováno 300 táborů. Francouzský představitel dokonce v Bruselu hrdě oznámil, že bylo za měsíc a půl zrušeno 500 ilegálních táborů, i když 80 procent z nich sloužilo jako útulek pro domácí Romy, tzv. „cestující lidi“.
Jenže příslušné francouzské orgány se dopustily osudné chyby, na níž si smlsnul i levicový deník Libération. Ministerstvo vnitra se ve svém oběžníku určeném jednotlivým prefekturám ze začátku srpna zmiňuje o likvidaci romských osad a tento výraz, který jednoznačně naplňuje podstatu rasové diskriminace, se v něm objevuje hned několikrát. „Jakmile jsem se o tom dozvěděl, okamžitě jsem příslušným úřadům rozeslal nový dopis s podpisem ministra vnitra. Co víc jsem ještě mohl dělat?“ pokoušel se Sarkozy v odpovědi na dotazy tisku zachránit, co se zachránit dalo.
Jak se dalo čekat, s pochopením nebyla francouzská opatření přijata ani v Komisi OSN pro lidská práva, ani v Evropském parlamentu, legislativním orgánu Evropské unie. Na tyto reakce se přitom bylo možné připravit. Trochu opožděně dělá Paříž všechno pro to, aby byli političtí činitelé a osoby, které výrazně ovlivňují veřejné mínění, napříště lépe informováni.
Počátkem září požádal Evropský parlament na podnět levicových poslaneckých klubů „Francii a další státy“, aby od vysídlování Romů upustily. Nyní se i Paříž může konfrontovat s tím, jaké to je, když ji odsuzují za něco, co má jen pramálo společného se skutečností. Snad právě v tom tkví rozdíl mezi italskou levicí a o poznání hlučnější a mocnější levicovou částí francouzské inteligence, neboť bezesporu právě ona stojí za odsuzujícím verdiktem. I francouzské opozici přišel Sarkozyho balíček určený k posílení vnitřní bezpečnosti náramně vhod: na prezidentovi, jenž je doma beztak zmítán politickými a finančními skandály, si lze svlažit žáhu i na mezinárodní scéně.
Opětovným navozením témat z okruhu bezpečnosti se francouzský prezident vrátil na půdu, na které dříve sklízel úspěchy. Jeho popularita se v minulých dnech odrazila od historického minima, a to díky tomu, že konečně začal provádět skutečně pravicovou politiku. Dva ze tří Francouzů s tvrdým postupem v zájmu veřejné bezpečnosti souhlasí. A podle některých článků má Sarkozy stále ještě šanci na znovuzvolení v prezidentských volbách v roce 2012.
Jeden příklad, který svědčí o pokrytectví opozice: starostka Lille Martine Aubryová, která je mimochodem šéfkou Socialistické strany, v jednom svém červnovém dopise vládu žádala, aby zlikvidovala cikánskou osadu nacházející se poblíž města. Po prezidentově projevu v Grenoblu se však pokusila postavit do čela ochránců práv. Většina socialistických starostů raději spíše mlčí, boj za zachování cikánských osad by jim totiž v kruzích místních obyvatel na popularitě moc nepřidal.
Celoevropský nezájem
V Evropské unii je přibližně deset až dvanáct milionů Romů. Počet rumunských a bulharských Romů, kteří žijí bez povolení v okolí velkých francouzských měst a živí se převážně žebráním, se odhaduje zhruba na patnáct tisíc. I když k tomu přičteme zahraniční – většinou východoevropské – Romy žijící v ostatních evropských městech jako „ekonomičtí imigranti“, nezískáme číslo vyšší než sto tisíc. Ti už jsou ovšem poučeni, takže se stěhují z jednoho státu do druhého, teď například „od Francouzů zpátky k Italům“. Jakákoli západoevropská země, která má ve svém právním systému třeba jen malou skulinu, může kdykoli počítat s vydatnou návštěvou východoevropských Romů.
V oblasti romské otázky neexistuje žádná společná evropská politika, jež by všem zemím předepisovala, jak mají postupovat. Podle Evropské unie je to záležitostí jednotlivých států. Do EU byly přijaty země s romskou populací v řádu milionů, aniž by byl tento problém projednán alespoň na obecné úrovni. Je možné ukazovat na Francii prstem, ovšem problém bychom mohli vyřešit jen společně, protože zítra se objeví v jiné zemi. Nejde tu ani o peníze, vždyť v unijním rozpočtu pro období 2007 až 2013 je na pomoc Romům a jiným diskriminovaným skupinám vyčleněno 17,5 miliardy eur. Dosud se na tento fond obrátilo pouze dvanáct států a částka vydaná na podporu integrace Romů se pohybuje pouze v řádech milionů. Z čeho asi pramení tenhle celoevropský nezájem?
Pařížská vláda se nyní přesvědčila, že se i ona může jako nečekaný protagonista stát spoluúčastníkem východoevropského problému. A tak tomu bude až do té doby, dokud unie nenalezne komplexní řešení, které se bude vztahovat na všechny země. Můžeme jen doufat, že Brusel je schopen vynášet nejen odsuzující výroky, ale nyní – pod tlakem Francie – se touto otázkou začne skutečně zabývat.
***
BOX
Žena v červeném
Lucemburská komisařka Viviane Redingová je nejen jednou z náměstkyň předsedy komise Josého Manuela Barrosa, ale má na starost také evropskou spravedlnost a lidská práva. Komisařku z malého, ovšem o to bohatšího velkovévodství pěkně dopálily zprávy, jež se k ní donesly v souvislosti s likvidací francouzských romských tábořišť.
Právě Redingová, které se pro její oblíbený odstín šatů přezdívá také „žena v červeném“, dala zaznít možnosti, že by unie v této věci měla proti Paříži zahájit vyšetřování. Poté označila postup, jenž Francie uplatňuje vůči rumunským a bulharským Romům, za „ostudný“. „Myslela jsem, že Evropa již nebude svědkem situace podobající se druhé světové válce,“ prohlásila Redingová v souvislosti s vyhošťováním, čímž se pokusila učinit paralelu mezi deportacemi Židů a Romů během druhé světové války a současným vysídlováním. Vzápětí se omluvila za přirovnání, jež opravdu nebylo na místě.
Redingová má silné proevropské přesvědčení. A není se co divit: dvacet let byla poslankyní Evropského parlamentu, následně získala v roce 1999 post komisařky za své rodné Lucembursko. Od té doby zastává tuto funkci již potřetí. Jen málo jejích kolegů mluví tak výborně hned třemi jazyky – anglicky, německy a francouzsky. Je jedním ze silných lidí bruselského aparátu. A také velmi váženým, poznamenávají na její adresu někteří spolupracovníci s poukazem na bezpočet jejích známých, kteří pracují v unijní administrativě, a tlustý telefonní seznam, díky němuž má kontakty téměř všude. Jeden z kolegů komisařky dokonce prozradil, že by se s ní nerad dostal do křížku, protože „má naprosto hrozivou manévrovací schopnost“. Jak napsal deník Le Figaro, v Bruselu se proslýchá, že lucemburský ministerský předseda Jean-Claude Juncker jmenuje Redingovou pořád komisařkou údajně jen proto, neboť se bojí, že by byla po návratu domů neovladatelná.
Sarkozyho komisařčiny výpady tak rozhněvaly, že při jedné večeři dokonce prohlásil: „Ať přijme Romy u sebe v Lucembursku!“ Zdá se, že francouzský prezident neví, proč se Romové do Lucemburska nehrnou: v roce 2008 totiž přijal zdejší parlament zákon, podle něhož mohou být cizinci, kteří jsou přistiženi při žebrání, okamžitě vyhoštěni. Tam s lidskými právy problém nemají.
