Přetrvávající pandemie přinesla lidstvu řadu nečekaných problémů a ani příroda v tomto ohledu nezůstala netknuta. Šance, že na chodníku, nebo dokonce na lesní pěšině narazíte na odhozenou roušku či respirátor není rozhodně malá, přičemž doba jejich rozložení se počítá v řádu desítek let. S ohledem na to, kolik se jich aktuálně ve světě denně vyprodukuje, je zřejmé, že se může jednat o stejný problém, jaký planetu sužuje v souvislosti s běžnými plasty.
Naštěstí se ale najdou lidé, kterým taková představa není lhostejná a kteří jsou díky svým znalostem schopni nalézt i celkem účinné řešení. Vědci z Fakulty strojní a Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci vyvinuli roušku, jež se sama rozloží za zlomek původního času. To proto, že je vyrobena z kyseliny mléčné, respektive jejího dlouhého řetězce v podobě kyseliny polymléčné.
„Je to látka, kterou důvěrně zná i naše tělo,“ uvádí Petr Louda, vedoucí katedry materiálu na FS TUL. „Kyselina mléčná se nám při větší námaze běžně vyplavuje ze svalů, čímž brání jejich přetížení. Tělo ji umí snadno odbourat a stejně tak i příroda. Po použití můžete takovou roušku s klidem hodit na kompost,“ dodává.
Konkrétní doba rozkladu roušek vyvinutých na liberecké univerzitě je sice teoreticky mnohonásobně kratší než v případě standardních ústenek, neplatí to však vždy a za všech okolností: „Polypropylen, který je hlavním materiálem většiny běžně vyráběných chirurgických roušek nebo respirátorů, se v přírodě rozkládá desítky a možná i stovky let. S kyselinou mléčnou jsme o řád rychlejší. Podstatné je ovšem prostředí. Především množství slunečního záření, vlhkost a působení organismů. Rouška z kyseliny mléčné pohozená do stínu v lese pod kámen se bude rozkládat také velmi dlouho.“
Roční práce
Přijít na to, jaký materiál by byl pro výrobu takto snadno rozložitelné roušky, potažmo respirátoru nejvhodnější, a následně takovou ústenku též vyvinout zabralo vědcům z TUL zhruba rok. Inspirovali se přímo ve zdravotnictví, konkrétně u chirurgických nití. K dosažení požadovaných vlastností a tvaru pak využili metodu takzvaného elektrostatického zvlákňování, což je proces, při němž se tekutina přeměňuje na textilní vlákno právě pomocí elektřiny.
„Nyní nanomateriál vrstvíme na sebe tak, aby rouška účinně filtrovala a zároveň aby se v ní dalo pohodlně dýchat,“ popisuje Loudův kolega a vedoucí katedry netkaných textilií a nanovlákenných materiálů fakulty textilní Jiří Chvojka.
„Výhodou této nanotextilie je i to, že se dá spojovat klasickým laserovým svařováním stejně jako polypropylen. Není tedy třeba tuto fázi výroby upravovat,“ doplňuje. Vedle samotné roušky jsou z nového materiálu vyrobena i gumová ucha, která drží ústenku na obličeji.
Běžnou zdravotnickou roušku, jejíž význam vzhledem k aktuálně nastaveným restrikcím v uplynulých měsících značně poklesl, lze v obchodě sehnat i za méně než jednu korunu. U respirátorů třídy FFP2 lze hovořit řádově o nižších desítkách korun. Kolik by potenciálně stála rouška či respirátor vyvinutý vědci z liberecké univerzity, je otázkou, na kterou nikdo z nich nyní odpověď nezná. Jisté je pouze to, že ji určí trh, na němž by se i díky včasnému nalezení investora měla objevit již brzy.
„Pokud bude po biologicky odbouratelných materiálech větší poptávka, budou se i více vyrábět, a tím klesne jejich cena,“ konstatuje Louda.