Na zemi existovaly jenom dva totalitní rovnostářské státy s masovou motorizací. Jeden s trabantem a druhý se škodovkou. Oba se přiklonily ke kapitalismu
Nic neštěpí politiku tak spolehlivě jako debata o příčinách a řešeních rostoucí příjmové nerovnosti. A to i v zemích, kde rozdíly nejsou zdaleka tak výrazné jako v USA, Rusku nebo Latinské Americe. Pro nás to je – již z historických důvodů – něco, co musí každého z podstaty zajímat. Koneckonců na téhle planetě byly v dějinách lidstva jenom dvě doopravdy rovnostářské, formálně samostatné totalitní země s tuhou „socializací výrobních prostředků“, které zároveň dokázaly zajistit určitý materiální standard, včetně běžně rozšířeného osobního vlastnictví automobilu. Obě se nakonec přiklonily k demokratickému kapitalismu, obě se snažily odstátnit kapitál („produktivní aktiva“) a je zcela lhostejné, jakou formou to udělaly.
Přinejmenším ve dvou klíčových oblastech jsme ovšem vysokou míru sociální solidarity zachovali. Ve zdravotnictví se o to postaral „odštěp z mezd“, který máme jeden z nejvyšších v Evropě. V penzích zase již mnoho let bojujeme proti chudobě minimální zásluhovostí a připusťme si, že moc opravdu chudých důchodců nemáme jenom za cenu „odrbávání“ příjmově vydatně přispívajících zaměstnaneckých skupin.
Existuje ještě jedna země, která na debaklu reálného socialismu dokázala vybudovat sociální stát s mimořádně nízkými hodnotami Giniho koefi cientu, který se běžně používá jako základní ukazatel měření příjmových rozdílů: Slovinsko. Dodnes nejbohatší země hovořící slovanským jazykem, momentálně zabředlá do problémů s „bankovním socialismem“, který jsme ostatně sami důkladně poznali už v 90. letech minulého století. Jim ale ty iluze vydržely déle, takže budou o to více platit.
ROVNOSTÁŘI JAKO ZE ŠVÉDSKA Česko má Giniho koefi cient podle posledních dat Eurostatu za rok 2012 s hodnotou 0,249 po Švédsku, Islandu, Slovinsku a Norsku pátý nejnižší v Evropské unii. Je velký rozdíl mezi hodnotami Giniho koefi cientu před zdaněním a dávkami a po nich, jinak řečeno o mírnění příjmové nerovnosti se stará redistribuce prostřednictvím daňového a sociálního systému.
Zajímavé ale je, že zatímco v USA a v Británii najdeme i ve statistice stopu „pravicové revoluce“ vlád Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, kdy příjmová nerovnost po zdanění a transferech viditelně vzrostla, v Česku najdeme jen nevyhnutelný skok mezi začátkem a polovinou 90. let, daný systémovou změnou. Od té doby jsou hodnoty Giniho koefi cientu v Česku již dvacet let zhruba stejné, a to jak před zdaněním a transfery, tak i po nich. Po nějaké údajné „pravicové asociální revoluci“ není v Česku statisticky ani stopa.
S příjmovými daněmi se v Česku hrálo hodně, ale v sociálních a zdravotních daních, které mají podstatně větší makroekonomickou váhu, se neodehrálo nic, jsou nadále velmi redistributivní a spolu s nastavením sociálních dávek zároveň poskytují vysvětlení, proč v Česku máme sociální stát srovnatelný se Skandinávií (a se Slovinskem).
Jestliže se s něčím nepohnulo čtvrt století a každý malý úhyb stranou byl řádně politicky vytrestán, pak to také znamená, že má cenu hýbat s vnitřní efektivností sociálního systému jako takového, nikoli s jeho podstatou. Ostatně ani Maggie nezrušila Národní zdravotní službu (NHS), a to se toho v Británii změnilo hodně.
TITULY VEN Kapitalismus plodí nerovnost, má to ostatně v genech. Socialismus má jako ideál sociální rovnost. Všechny demograficky zdravé země, které aspirují na vůdčí roli, mají Giniho koeficient nesrovnatelně vyšší než evropské země a zároveň mají podstatně vyšší růstový potenciál.
Dovedou alokovat peníze do produktivních investic a ještě dlouho nebudou čelit problémům s jejich nízkou návratností na úrovni Evropy. Kde je náš evropský socialistický ideál? Jsou-li to mozky, jsme na tom dobře. Jsou-li to sociální dávky, dřív nebo později poznáme, že to nepůjde.
Ovšem prvním signálem, že je něco opravdu špatně, je spousta Čechů, kteří vyjeli ven a teď necítí potřebu se vracet. Jakmile vysledujete dva významné proudy – „tituly ven“ a „soc dovnitř“ –, musí vám být jasné, že něco děláte nesprávně. Malá a otevřená ekonomika vždy pozná svůj problém brzy. Rozdíl mezi malými úspěšnými a neúspěšnými ekonomikami spočívá v tom, že ty úspěšné umějí rychle reagovat.
ROVNOSTÁŘSKÉ ČESKO
Česká republika patří mezi nejrovnostářštější země na světě
Zdroj: Světová banka, OECD, Eurostat
70 000
Norsko
60 000
Spojené státy
50 000
Švédsko
40 000
Velká Británie
Eesko 30 000
Rusko
20 000
Brazílie Jižní Afrika
Čína 10 000
Indie
2013) rok dolarech, mezinárodních v (CAPITA PER HDP
Perpetuum mobile příjmové nerovnosti
Bohatí udělají produktivní investice – v to doufáme, neboť to je jediná skutečná obhajoba kapitalismu – v této situaci stoupá zaměstnanost i celkový HDP – ale suma produktivních investic je omezená, návratnost klesá – je nutná svoboda kapitálu (nízká regulace vstupu do odvětví)
HDP v uzavřené ekonomice v podmínkách rostoucí příjmové nerovnosti
Roste spotřeba bohatých + Rostou investice bohatých
Roste celková spotřeba bohatých + Rostou celkové úspory bohatých
Bohatí zvyšují úspory a spotřebovávají méně
Bohatí nemění sklon k úsporám, spotřebovávají stejně – sociální odstup se zvětšuje
Chudí se buď zadlužují a snižují úspory, aby udrželi spotřebu, nebo klesá jejich spotřeba
Neroste-li zadlužování chudých, roste nezaměstnanost a klesá HDP
Zadlužování má své limity, pokud příjmy chudých nevzrostou
Bohatí udělají neproduktivní investice – bohatí zchudnou – chudí nejprve zbohatnou a zvyšují spotřebu, ex post ovšem výrazně zchudnou – základní problém dnešních úvah o kapitalismu (chybná alokace)
Česká republika nyní kombinuje život na dluh chudých s rostoucími úsporami bohatých
Roste zadlužení, klesá HDP
Roste nezaměstnanost a poptávka po větší redistribuci – stát přebírá poptávku a zvyšuje zaměstnanost – stát se zadlužuje a nedokáže získávat úspory
Nastupuje nějaká forma totalitního zřízení
Je-li totalita unavená, vše se opakuje a ve stárnoucí společnosti je sice totalita možná, ale velmi chudá, protože kdo mohl, utekl
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz
