Evergreenem sdělovacích prostředků je tvrzení, že na internetu neplatí běžný právní řád, ale nějaké zvláštní „právo internetu“, případně že na něm neplatí právo žádné. Je osvědčeným pravidlem, že dostatečně dlouho opakovanému nesmyslu postupně všichni uvěří, a dokonce jej začnou říkat také. Pokud ale někdo uvěří, že se na něj ve virtuálním prostředí webu nevztahují žádné zákony, pak může škaredě narazit.
Internet je obtížně uchopitelným fenoménem, problematickým především kvůli následujícím vlastnostem:
1. Internet nikomu nepatří. Technicky je to soustava serverů, komunikací a k nim připojených počítačů a dalších zařízení, organizačně jsou to provozovatelé jednotlivých sítí a podsítí, směrovačů a páteřních propojek, zprostředkovatelé připojení (provideři) či uživatelé. Věcně jsou to různé služby, které na něm najdeme (WWW, ftp a jim podobné). Z toho vyplývá jeho neuchopitelnost jako celku a obtížnost „vejít se“ do obvyklého právního řádu.
2. Můžeme pouze definovat jednotlivé provozovatele větších či menších sítí a propojek mezi nimi, provozovatele serverů a poskytovatele různých služeb na internetu. Ani to však nejde vždy: problém je s jejich jednoznačnou identifikací a autentizací.
3. Internet funguje na základě dohod, které vycházejí z principu dobrovolnosti a technických standardů (formulovaných zejména v dokumentech RFC, vydávaných internetovou komunitou a jejími orgány). Je to fascinující, neboť kdyby byl internet budován na základě právních dokumentů, zřejmě by neexistoval. Tento přístup je stále více zdrojem potíží a nedorozumění.
Co je, a co není.
Internet není subjektem práva – nemá právní subjektivitu. Tuto subjektivitu mohou mít v mezích stanovených právním systémem fyzické a právnické osoby jakýmkoliv způsobem participující na internetu. Není však ani ryze hmotným předmětem, tedy věcí, jak je chápána v základních právních normách. Není ani čistě nehmotným statkem, právem nebo jinou majetkovou hodnotou – například informací. A konečně není ani objektivní právní skutečností, nezávislou na lidském chování. Jedná se o složitý informační systém, který se skládá ze všech výše uvedených komponent. Problémem je, že na rozdíl od běžných informačních systémů netvoří technické a programové prvky internetu a lidé s nimi pracující společenskou celistvost, tedy instituci, která by byla subjektem práva.
Proto můžeme tvrdit, že internet nepochybně existuje, ale jeho chování, struktura, odpovědnosti a jiné aspekty, které požadujeme u jednoznačně identifikovatelného objektu, nejsou vůbec nebo dobře definované. Právně bude zřejmě přesnější, budeme-li chápat internet jako médium, respektive využívání služby poskytované s využitím tohoto média.
Nedůvěřivý pohled.
Pokud se na internet díváme očima práva, musí být náš pohled krajně nedůvěřivý. Existují názory, které to, že síť sítí nikomu nepatří, považují za přednost. Říkají mimo jiné: „To, že ji nikdo jednotně neovládá a nevlastní, možná právě rozloží dosavadní uspořádání států a společností.“ To jsou podle mého názoru silná, a jak se ukazuje, značně neopodstatněná slova. Naopak, i internet se stává subjektem práva, byť jej opisujeme v naší legislativě různými eufemismy, jako jsou „dálkový přístup“ nebo „veřejná datová síť“, a je regulován stále větším množství právních norem. Prim přitom hrají nejen americké zákony, ale také zákonodárství Evropské unie (řada Směrnic ES se nějakým způsobem internetu dotýká), jakož i národní legislativy evropských států (obvykle v návaznosti na vydávané Směrnice ES).
Sjednocující prvky.
Absence majitele není jen problémem z hlediska naší schopnosti vnímat věci do určité míry jako vlastnictví, ale i z hlediska odpovědnosti za to, co se v internetu odehrává. Myslím, že argumenty, že silnice mají také každá jiného majitele, neobstojí: sjednocujícím prvkem jsou zákony o provozu na pozemních komunikacích a zákony související. Nemluvě o tom, že tím majitelem je až na výjimky někdo konkrétní a dobře definovatelný (stát, obec, město, fyzická nebo právnická soukromá osoba) a konečně existuje hmotný, a tudíž dobře rozlišitelný interfejs mezi jednotlivými silnicemi. Někomu může vysoká míra entropie vyhovovat, pro skutečně profesionální používání je ovšem tato situace zdrojem problémů. Příkladem z poslední doby může být to, co se odehrává okolo doménových jmen na internetu – jednak z hlediska vzniku nových generických domén, jednak z hlediska sporů o doménová jména a nejednotné, často podivné rozhodování o nich různými, ne vždy oprávněnými a kompetentními orgány.
Prostředí trochu jinak.
O tom, že internetové prostředí je jiné než prostředí reálného světa, svědčí následující atributy:
1. Objekty nacházející se v tomto prostředí mají charakter nereálný, to jest s výjimkou hardwaru se nejedná o věci, a to ani ve faktickém, ani v právním slova smyslu;
2. Čas probíhající na internetu má jiný charakter než čas obvyklý, a to vzhledem ke zrušení časových pásem (díky rychlosti dopravované informace internetem, která je rovna rychlosti přenosu elektrické informace, blížící se rychlosti světla, je čas na internetu prakticky jednotný) a k údajnému časovému zrychlení v prostředí internetu;
3. Principy teritoriality, tak tradiční pro právní systémy, ztrácejí na internetu zcela smysl, protože se lze v kterémkoliv okamžiku nacházet kdekoliv na světě, aniž by nutně musel uživatel vědět, kde je umístěn server, s nímž právě komunikuje;
4. Navíc v jednotlivých speciálních případech je obtížné definovat i věcnou, natož pak právní stránku věci.
Rovnoprávné postavení.
Ti, kdo internet užívají, subjekty práva jsou. Tudíž se na ně vztahují právní normy, a to jak veřejnoprávní, tak soukromoprávní, a vzhledem ke globálnímu charakteru internetu včetně jejich mezinárodních aspektů. Je nepochybné, že na internetu se vyskytují subjekty práva soukromého – fyzické a právnické osoby, jejichž postavení je rovnoprávné – například při obchodování prostřednictvím internetu. Tytéž osoby se ale za jiných okolností mohou stát subjekty veřejného práva, a to za situace, kdy dochází k výkonu veřejné správy – byť v prostředí internetovém. Příkladem může být režim podle zákona o telekomunikacích nebo o reklamě.
Do oblasti soukromého práva patří právo občanské a obchodní, do oblasti veřejného práva trestní a správní – přičemž na všechny tyto právní disciplíny můžeme v souvislosti s internetem samozřejmě narazit. Rád bych ale zdůraznil, že hranice mezi mezinárodním právem veřejným a soukromým nebývají neprůchodné a zejména dnes se částečně stírají. Většinu soukromoprávních otázek, souvisejících především s uzavíráním smluv (poskytováním a čerpáním služeb nebo nákup zboží), lze uspokojivě řešit v rámci smluvních ujednání, takže není třeba přijímat zvláštní právní úpravy. Ve veřejnoprávní oblasti existují problémy, které jsou částečně řešeny například v rámci Směrnic ES, požadující úpravy jak hmotných, tak procesních právních norem jednotlivých států.
Správně by se bez ohledu na technické provedení nosiče dat měly vztahovat na internet stejně jako na jiné způsoby poskytování zboží a služeb, obecné normy, jako jsou Občanský a Obchodní zákoník, autorský zákon, jakož i speciální předpisy pojednávající například o telekomunikacích, hromadných sdělovacích prostředcích, o bankách, loteriích a jiných hrách, o reklamě. Mnohotvárný a proměnlivý charakter internetu činí jeho posuzování z hlediska jednotlivých norem velmi obtížným a neposkytuje zdaleka takovou míru právní jistoty, jako by tomu mělo být v nevirtuálním prostředí.
Kosmický prostor.
Dobrovolnost internetu (respektive nevynutitelnost sjednaných metodik) se jeví jako stále větší problém, především v okamžiku, kdy dojde ke sporům. Osobně považuji za žádoucí, aby se nějakým způsobem v brzké době sjednotilo především několik otázek: 1. rozhodné právo a otázka jurisdikce; 2. adresní prostor internetu a doménová jména jako nový druh duševního vlastnictví; 3. cla a daně u e-obchodu.
Nestane-li se používání internetu součástí mezinárodního právního řádu mnohostranných úmluv, možná i vzorových zákonů či Směrnic ES aplikovaných do národních legislativ – bude jeho právní stránka stále obtížně vyložitelná, což neposlouží očekávanému rozvoji elektronické komunikace, elektronické státní správy (e-government) a elektronického obchodu (e-business). Možná by byla řešením nějaká mezinárodní úmluva, přičemž inspirativní by mohla být mezinárodní právní úprava moří a oceánů, protože je vzhledem k tisíciletým tradicím velmi podrobná.
