ROZHODNOUT SE MUSÍ VŽDY INVESTOR

Mnoho lidí se přestává ve vzrůstající nabídce orientovat.

Mám dvě stě tisíc, mohli byste mi poradit, do kterého fondu je dát? - zazní občas hlas čtenáře v redakčním telefonu. „Ne, nemohli, odpovídáme, „protože to nejsou naše peníze. Pokud ovšem tazatel má na mysli otevřený podílový fond a nechce se přebírat nesčetnými dalšími možnostmi jak investovat, není obecně vzato ve svých úvahách, kam peníze vložit, na špatné cestě.

Když radíme, tak nanejvýš třeba tak, ať zájemce neobíhá zmateně několik desítek fondů a zajde raději do dvou renomovaných investičních společností či bank, kde mu ve vlastním zájmu rádi všechno vysvětlí. Taková společnost obvykle má ve své nabídce i několik otevřených podílových fondů různého typu a zaměření, takže potenciální investor si může vybrat podle své mentality a možností. Porovnání dvou konkurenčních nabídek leckdy stačí. Naše pravidelné tabulky na vedlejší straně obsahují pouze několik málo vybraných fondů z fakticky několikanásobně větší nabídky. Ani údaje zařazené u každého fondu nejsou všechny, protože tolik sloupečků by se nám na vyhrazenou stránku nevešlo. Z tohoto hlediska jde pouze o určitou or ientaci.

Pokusme se teď srozumitelně shrnout alespoň ty nejdůležitější informace o investování do podílových fondů, které se obecně dělí na základě několika kritérií. Podle způsobu prodeje podílových listů rozeznáváme otevřené a uzavřené fondy, z hlediska investičního zaměření, a tím i rizika existují fondy akciové, dluhopisové, peněžního trhu a smíšené, přičemž dále může ještě jít o fondy operující převážně buď na domácím, anebo zahraničním trhu, popřípadě na obou trzích rovnoměrně. Nejmodernější a pro běžného investora nejpřijatelnější jsou otevřené podílové fondy.

Atraktivita otevřených podílových fondů spočívá mimo jiné v tom, že jeden či více podílových listů koupených investorem musí fond na jeho přání odkoupit během několika málo dnů zpět za aktuální kurs, který v zásadě vyjadřuje hodnotu majetku př ipadající na jeden list. Jestliže tak učiní občan po šesti měsících od nabytí podílových listů, není třeba odvádět z případného výnosu žádnou daň z příjmu, což ale neplatí pro firmy. Výnos se může po několika měsících pohybovat od nuly až po de set i mnohem více procent, často ale dochází k tomu, že je záporný, což znamená ztrátu, protože aktuální kurs listu při prodeji je nižší než při jeho nákupu. Hned o pár týdnů později ale může být všechno jinak - mnohem lépe i mnohem hůře.

Fondy slibující vysoké zhodnocení s sebou nesou velké riziko, protože mají v portfoliu mnoho akcií, jejichž ceny se mnohdy prudce kývou sem a tam. Nízký výnos, jako u fondů peněžního trhu, je poměrně bezrizikový. Nejistota se obecně snižuje přímo úměrně času, po nějž může člověk svou investici ve fondu ponechat, protože v delším období třeba až tří let se zvyšuje pravděpodobnost vzestupného vývoje trhu.

Otevřené podílové fondy obvykle stanoví nominální hodnotu podílového listu na nízké úrovni a nákupní minimální limit pro první a zejména pak pro všechny další investice rovněž konstruují tak, aby byl přijatelný pro širokou veřejnost. V pr axi to pak často vypadá tak, že první investice musí být kupříkladu pět tisíc korun, ale každá další už jenom jednu tisícikorunu. Fondy k tomu vede i snaha získat si nové klienty tím způsobem, že jim nabízejí možnost investovat do nákupu listů pravidelně, například každý měsíc trvalými převodními příkazy k běžným účtům. To tak trochu připomíná spoření, ale opravdu jenom připomíná. Investice do podílových listů otevřených fondů nejsou na rozdíl od bankovních vkladů pojištěny a jejich výnos může být nejistý. Na druhé straně se ale dosažený zisk po již zmíněných šesti měsících nezdaňuje, zatímco z úroku na bankovním vkladu se strhává přímo u zdroje patnáct procent. K jednomu z kritérií, podle nichž lze otevřené podílové fondy členit a která jsme zatím nezmínili, patří způsob, jak daný fond nakládá s dosaženým ziskem, pokud samozřejmě nějaký je. Ten se totiž v zásadě může buď průběžně reinvestovat, anebo vyplácet například jedno u za rok, a to buď zcela, anebo jen v převážné výši, přičemž zbytek se reinvestuje jako v prvním případě. Fondy, které zisk reinvestují, se označují jako růstové, ty ostatní vešly ve známost jako výnosové. Uvedený rozdílný přístup k z isku má dopad i na zdanění. U fondů růstového typu se v případě prodeje zhodnocených listů až po půl roce od jejich nákupu nic státu neodvádí, zatímco obdržený výnos od fondu druhého typu je třeba zahrnout do daňového základu pro výpočet d aně z příjmů. Jestliže výnosový fond takto převádí na investora pouze část příslušného dílu zisku a jeho zbytek reinvestuje, měla by se tato skutečnost odrazit i v růstu kursu listu, jehož prodej se po stanoveném šestiměsíčním období neda ní, stejně jako v předchozím případě.

Samostatnou kapitolou jsou poplatky placené investiční společnosti při nákupu a prodeji podílového listu a za správu investice. Mohou se celkově blížit i několika procentům, nyní si ale některé společnosti v rámci konkurenčního boje účtují tak jedno nebo dvě procenta, a to jenom za správu. Při několikasettisícové investici se středním či vyšším stupněm rizika by se ale měl investor asi rozhodovat podle jiných kritérií, než jsou tyto poplatky.