Když se v americkém Jackson Hole sešli centrální bankéři z celého světa, čekalo se hlavně na projev hlavy Fedu Bena Bernankeho. Tato očekávání byla zklamána, zato prezident německé Bundesbank Jens Weidmann vzbudil v kuloárech rozruch.
Údajně pohrozil, že jestli šéf Evropské centrální banky Mario Draghi prosadí plán velkého nákupu dluhopisů předlužených zemí, rezignuje na svůj post v radě ECB. Podle Weidmanna jdou nákupy jižanských dluhopisů proti pravidlům, na nichž ECB stojí. Draghi naopak zastává názor, že ECB má udělat cokoli, co pomůže záchraně eura. Tyto dva názorové proudy najdeme i mezi světovými komentátory.
Süddeutsche Zeitung: Prezident Weidmann musí zůstat
Jens Weidmann se nachází ve svízelné situaci. Jako mnozí další si myslí, že nezávislost centrální banky v demokratickém státu je konstitutivním prvkem státnosti. Bundesbank nikdy nezpůsobila inflaci nákupem státních dluhopisů na politickou objednávku. Podle tohoto německého vidění je ECB vlastně evropskou Bundesbank. Jiné státy to tak ale nevidí.
ECB má, což je i přání jejího šéfa Draghiho, v budoucnu především pomoci v boji s krizí eura. Má kupovat dluhopisy, dokud ty zlotřilé finanční trhy nepoznají, že je euro bezpečné. Toto Weidmann považuje za omyl. Banka by se podřídila politickému kalkulu předlužených zemí a začala by fungovat jako jejich exekutivní orgán. Roste tak i nebezpečí inflace, v čemž Weidmann vidí hrozbu pro Německo a Bundesbank. Kdyby teď kvůli svému přesvědčení položil úřad, bylo by to kontraproduktivní.
Jen by to nastartovalo debatu jako v případě předchůdců Webera a Starka, ale pak by ji překryla debata o nástupci a o možnostech záchrany eura. Jistě, ECB bude nakupovat více dluhopisů už proto, že to kromě ní nikdo ve velkém neudělá.
Pak dojdou peníze nejen Itálii a Španělsku, ale možná i Francii. Šéf Bundesbank musí přispět k tomu, aby ECB jednala kontrolovaně a postupovala opatrně. K tomu potřebuje muže s přesvědčením.
The Daily Telegraph: Nechte Weidmanna jít
V Jackson Hole na sebe upoutal pozornost hlavně šéf Bundesbank Jens Weidmann svými ultimáty. Pokud to myslí vážně, byl by po Axelu Weberovi a Jürgenu Starkovi třetím německým zástupcem v ECB, který odejde kvůli plánu banky skupovat dluhopisy zemí eurozóny. Šéf ECB Mario Draghi do Jackson Hole nezavítal. Kvůli takovým, jako je Weidmann, však může být plán nakupovat bondy tak rozředěn, že se nakonec stane irelevantním. Snad bude Draghi odvážný a nepodlehne Weidmannovým výhružkám.
Weidmann, který věří v jednoduchý princip, že centrální banky nemají tisknout peníze, aby sponzorovaly vládní výdaje, jistě zaslouží sympatie. Ale jestli ECB nebude rychle jednat, z eura zbudou trosky. Jen zřídka je odlišnost mezi monetárními politikami USA na jedné a eurozóny na druhé straně tak znatelná.
Weidmann má pravdu, pokud naznačuje, že Fed nikdy nekupuje vládní dluhy jednotlivých amerických států. Ale Fed bývá aktivní v nalévání hotovosti do ekonomiky financováním federálního dluhu, čímž zlevňuje úvěrování pro USA jako celek. Naproti tomu v eurozóně jsme mohli sledovat rozvíjení rozličných monetárních podmínek mezi státy, které sdílejí měnu. Proč mají solventní italské podniky a domácnosti platit mnohem větší základní úrok než ty německé? K čertu s Weidmannovými cíli. Co bude Německo dělat, když ECB neposlechne? Opustí euro?
Financial Times: Dobrá politika, špatná ekonomika
Prezident Bundesbank býval nejmocnějším centrálním bankéřem v Evropě. Dnes je Jens Weidmann jen jedním z 23 členů rady guvernérů ECB se stejnou silou jako zástupce Řecka. A je to ještě horší. Jeden z posledních evropských měnových jestřábů je osamocen a skřípe zuby, zatímco ECB zrychluje ve směru k byznysu, který její vlastní stanovy zakazují.
Po pádu berlínské zdi mělo jít vše hladce – Kohl nabídl Mitterrandovi účast na německé marce výměnou za francouzský souhlas s německým sjednocením. Toto vznešené gesto nebylo zcela nesobecké. Výměnou za podíl na německém ekonomickém premiantství měl být evropský měnový a fiskálně politický prostor germanizován „novou německou markou“. Jenže po nárazu v roce 2008 si začala ECB pohrávat se svým chudým mandátem. V roce 2011 dal ECB košem Axel Weber, pak ji opustil Jürgen Stark a nyní svým odchodem hrozí Weidmann. Místo germanizace Evropy dochází k „europeizaci“ Německa.
Weidmann je v obklíčení těch, kteří si přejí zásahy ECB. Jenže na jejich stranu se přiklání i Angela Merkelová, tradiční odpůrce bailoutů. Proč obrátila? Více než polovina německých voličů je proti dalším záchranným opatřením. Ale riziko je to zvládnutelné.
Podle hlasů z Berlína si Merkelová potřebuje koupit rok klidu před spolkovými volbami. Dobrá politika, špatná ekonomika – a také špatné vysvědčení pro Evropu.
The Economist: Vysoká hra
Vlády krizi vytvořily, měly by ji tedy také vyřešit, myslí si Jens Weidmann, šéf německé Bundesbank. Jestli si vlády zvyknou na pomoc ECB, její peníze se pro ně stanou drogou. Weidmannův přístup polarizuje Německo. Mnozí se obávají, že se euro změní v měkkou měnu a eurozóna v oblast s vysokou inflací, tak jako kdysi lira a Itálie.
Mario Draghi však slouží Weidmannovým zájmům více, než by se při pohledu zvenku mohlo zdát. Postoj Frankfurtu je takový, že jakožto bývalý italský ministr financí a šéf centrální banky musí Draghi dobře vědět, jak financování deficitu skrze monetární politiku zvyšuje inflaci. Stejně dobře ví, že předcházející nákupy bondů neměly trvalý efekt, jen zatížily ECB pochybnými aktivy.
Čtěte také:
Moody's zhoršila výhled EU, mohla by přijít o AAA
Plán ECB? To je jako pěstovat si návyk na drogy, varují Němci
Draghi nedorazí na setkání centrálních bankéřů, má moc práce
To ale neznamená, že tento nástroj má být zcela odložen, jen je třeba zacházet s ním opatrně. Zásadní otázkou je, do jaké míry souzní Weidmann s německou vládou. Je výmluvné, že další Němec v radě ECB Jörg Asmussen podporuje Draghiho názor, že ECB má zmírňovat obavy z rozpadu eura.
Situaci dramatizuje fakt, že Weidmann byl do loňska loajálním poradcem Merkelové. A ta nechce vypadat, že Weidmanna hází přes palubu. Merkelová bude tiše podporovat Draghiho. Koneckonců je pro ni snazší kývnout na pomoc problematickým zemím skrze ECB než žádat Bundestag o další peníze nebo o schválení eurobondů.
