Rozpadá se Británie?

Odtržení zatím nehrozí, protože unionisté mají v parlamentě většinu

Co já všecko musím dělat pro Anglii, stěžuje si občas Sean Connery v roli Jamese Bonda, zrovna když se v rámci svých špionských povinností mazlí s nějakou krásnou ženou. Komický efekt ještě zesiluje tím, že to říká schválně pro tyto scény zostřeným edinburským akcentem, jehož si jindy ani moc nevšímáme. A málokdy nás napadne, že James Bond je Skot stejně jako jeho autor Ian Fleming. Ostatně Bondovo „skotství“ se Conneryho odchodem z Bonda vytratilo. A Connery jej přenesl do skotské politiky, když se stal jedním z hlavních patronů Skotské národní strany (SNP), jejímž konečným politickým cílem je odtržení Skotska od Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. To se jí letos ve volbách do skotského parlamentu málem podařilo.

Výročí vzniku.

Velká Británie sice existuje odedávna jako pojmenování hlavního britského ostrova obydleného Angličany, Welšany a Skoty. Společným státem se však stala teprve nástupem skotského krále Jakuba VI. z rodu Stuartovců na anglický trůn, na němž se stal Jakubem I. V roce 1606 vydal toto prohlášení: „Všem našim poddaným na tomto našem ostrově Velké Británie a jemu přidružených budou vlát červený kříž svatého Jiří a bílý kříž svatého Ondřeje spojené do formy vytvořené našimi heraldiky a zaslané našemu Admirálovi k předání všem našim poddaným.“ Oficiální zákon o sjednocení však vyšel o další století později a letos Spojené království slaví své 300. výročí.

Čtyři národy.

Jiřího svislý a vodorovný červený kříž na bílém poli a s ním se protínající Ondřejův diagonální bílý kříž na poli modrém tak vytvořily první britskou vlajku přezdívanou Union Jack, pod níž Británie začala vládnout mořím. V roce 1801 se k ní s připojením Irska přidal diagonální červený irský kříž svatého Patrika (mimochodem také původem Skot). Od té doby civilizovala svět pod ochranou tří světců tří křesťanských církví, anglikánské, presbyteriánského a katolické, a pod heslem tří c: civilisation, commerce, Christianity.
Protestantští Severní Irové, kteří Severní Irsko v unii udrželi i po odtržení Irské republiky ve 20. století, jsou původem většinou také Skotové, přesně řečeno skotští okupanti. Severoirská hrabství zvaná Ulster začali obsazovat od konce 17. století jménem krále Viléma III. Oranžského, který se postupně stal prvním společným králem všech čtyř národů. Vytvořili tam nad katolickými Iry většinu, která trvá dosud.

Přeměna.

Unie s Anglií a přijetí angličtiny přeměnily Skoty z malého provinčního národa na národ, který dostal příležitost vládnout polovině světa. Měli většinu v koloniálních správách Indie a Afriky, velmi rychle postupovali na nejvyšší místa v londýnských centrálních institucích, a místo aby si nechali vládnout od Angličanů, začali vládnout jim. V centrální vládě mívali často více ministrů, než by odpovídalo jejich procentu z celkové britské populace. Navíc si doma udrželi odlišné zákony, správní autonomii a vlastní měnu. Ke kultuře a civilizaci anglicky mluvícího světa přispěli měrou několikanásobně převyšující jejich počet.

Významné osobnosti.

Z anglosaské civilizace bychom těžko dokázali odepsat Skoty: vynálezce telefonu Alexandra Grahama Bella; konstruktéra prvního parníku Henryho Bella; zakladatele balistické vědy sira Andrewa Nobla; vynálezce šrapnelového granátu Henryho Shrapnela a radaru sira Roberta Alexandra Watsona-Watta; amerického ocelářského magnáta (a mecenáše jedné z nejznámějších koncertních síní) Andrewa Carnegieho; zakladatele geologické vědy Jamese Huttona; vynálezce penicilinu sira Alexandra Fleminga; fyzika Jamese Clarka Maxwella; politiky Williama Gladstona, lorda Arthura Balfoura, sira Aleka Douglase Homa a Jamese Ramseyho McDonalda; myslitele Davida Huma a Adame Smithe; spisovatele Roberta Burnse, Thomase Carlyla, sira Arthura Conana Doyla, sira Waltera Scotta, Roberta Louise Stevensona, lorda Byrona, Tobiase George Smolletta a Muriel Sparkovou. Druhá světová válka by se tíže vyhrávala bez maršála Bernarda Montgomeryho. A křesťanství by těžko vznikalo bez rodilého Skota s latinským jménem Pontius Pilatus.

Co na to Skotové v Anglii?

Málokdo se dosud pozastavil nad tím, že zatímco si Skotové na severu připravují nezávislost, Anglii vládnou Skotové Tony Blair a Gordon Brown s dalšími třemi krajany ve vládním kabinetu. Liberální stranu vede Skot Menzies Campbell a vůdce konzervativců David Cameron je jen pár generací zpět skotského původu. A zatímco pět milionu Skotů ve Skotsku laškuje s nezávislostí, nikdo si zatím neláme hlavu tím, co by se stalo s těma dvěma či třemi miliony Skotů žijících v Anglii, už několikátou generaci poangličtěných a do anglické společnosti zaklíněných. Těch se ve volbách do skotského parlamentu na názor na osamostatnění nikdo neptá, nemají-li ve Skotsku trvalé bydliště.

Probuzený nacionalismus.

Zato se už ale mnozí začínají ptát, jak fair je Blairova „devoluce“ čili postupná autonomizace keltských částí Británie, v níž si Skotové, Welšané a Severní Irové volí své vlastní parlamenty, do nichž Angličané nemají co mluvit. Zatímco všechny tři národy smějí prostřednictvím celostátního parlamentu mluvit do záležitostí Anglie, která ale jako jediná nemá svůj vlastní parlament. Z hlediska ústavního tedy - přesně řečeno - Anglie neexistuje. Zato se už několikátý rok i v ní probouzí nacionalismus, zatím jen vyvěšováním červenobílé vlajky svatého Jiří místo Union Jacku. Různé ekonomické propočty naznačují, že odchodem chudšího Skotska by Anglie jen zbohatla. A nedávná průzkumy veřejného mínění v Anglii ukazují na náladu „ať si ti nevděční Skoťáci táhnou“, kterou v jednom z průzkumů vyslovilo větší procento Angličanů než Skotů volících SNP.

Fiasko unionistických stran.

Takže hrozí konec unie? Nehrozí, alespoň ne zatím. SNP sice dostala nejvíce hlasů a může vytvořit skotskou vládu, ale zdaleka nedá dohromady parlamentní většinu, která by mohla samostatnost schválit. Proti jejím 47 poslancům zcela nekompromisně na unii trvá 46 labouristů, 17 konzervativců a 16 liberálů, tedy celkem sedmdesát devět. Zbývají dva zelení a jedna nezávislá, kteří jsou v těchto počtech zcela nerelevantní. A tak předseda SNP Alex Salmond rozhodl odsunout nezávislost zatím „na zadní hořák“ a nechat ji tam mírně bublat tři roky, po nichž navrhuje uspořádat referendum. Během těchto tří let bude mít možnost Skotům prokázat, zda umí vládnout lépe než strany unionistické.
Ty všechny v posledních letech ve Skotsku zažívají jedno fiasko za druhým. Konzervativci zkrachovali už v roce 1997, když je po celém Skotsku v celostátních volbách do Westminsteru převálcovali labouristé. V letošních volbách zase nacionalisté převálcovali labouristy.

Debakl labouristů.

Skotské parlamentní volby tedy můžeme vnímat především jako fiasko labouristické strany. To se potvrdilo a znásobilo v zároveň probíhajících lokálních volbách v Anglii, kde ztratili 900 radních, z nichž konzervativci získali pět set. V některých obvodech labouristé skončili až na čtvrtém místě za stranou UK Indepedence Party (UKIP) prosazující nezávislost Británie na EU, a dokonce i za „umírněně fašistickou“ Britskou národní stranou (BNP), která získává hlavně (dříve labouristické) hlasy dělnické třídy vyděšené růstem nekontrolované a neintegrované imigrace ve svém sousedství. A v některých obvodech labouristům nezbyl ani jediný radní.

Horší to být nemůže.

Vzhledem k tomu, že Blairova vláda vejde do dějin Británie jako nejneschopnější, nejzkorumpovanější a nejprolhanější, jakou dějiny britské demokracie pamatují, bylo už také na čase, aby dostala výprask. Že navíc právě v této vládě sedí tak nadměrný počet „nevděčných“ Skotů, by mohlo být dalším stéblem, které by nastupujícímu Skotu Brownovi mohlo zlomit hřbet. A Británie by se opět mohla dožít konzervativní vlády, ať už se Skotskem nebo bez něj. Zda taková vláda bude i pod populistickým Cameronem ještě skutečně konzervativní, se dozvíme, až bude vládnout. Horší než vláda Blairova a Brownova už asi být nemůže, i kdyby se o to zuby nehty snažila.