Vtip často řekne víc než složité vysvětlování. Ten od
Miroslava Kemela o evropských dotacích je výmluvný: „Ti Češi jsou vážně
zvláštní, oni by chtěli čerpat i dotace na čerpání dotací…“ Český postoj
k vyjednávání nového rozpočtu Evropské unie na roky 2021 až 2027, tedy k
takzvanému víceletému finančnímu rámci (VFR), sice není tak okatě vypočítavý,
jak odhaluje Kemelův vtip, ale jistou bezohlednou zištnost v něm nalézt
lze. Češi jako by se dlouhodobě v Evropské unii k penězům nechovali
jako ke společnému zdroji, nýbrž jako k ryze vlastním penězům uloženým v
bance, na které mají morální nárok a mohou si s nimi dělat, co chtějí, bez
ohledu na to, co si myslí ostatní.
Rozpočet Evropské unie je ale společný, má jiné cíle než
dotování jednotlivých státních rozpočtů nebo zalepování děr, na které národní
státy nemají své prostředky, jak to chápe současný vládní kabinet Andreje
Babiše. Unijní rozpočet sleduje celkový rozvoj společenství, a má proto také
své priority, které členské státy vždy znovu vyjednávají. Má je i nový
sedmiletý rozpočet. Těmi hlavními jsou digitalizace, ochrana klimatu, migrace,
věda. Jsou to oblasti, které odsouhlasila i česká politická reprezentace, jen
se teď občas tváří, jako by tyto priority neexistovaly. A tak i český premiér
po volbách do Evropského parlamentu vyjádřil přání, aby Unie dala Česku jeho
podíl, který si pak rozdělíme podle svého: na školy, školky, jesle, silnice,
nemocnice. Zatímco Unie jako celek chce dávat peníze hlavně na moderní
technologie, klimatickou agendu a vědecký rozvoj, Češi myslí opět na beton a
asfalt, tak jako po vstupu do Unie před patnácti lety.
Facka přátelům koheze
Spor o priority jednou vyjednané, ale mnohými zapomenuté
bude hlavním místem politického střetu o nový rozpočet Unie. Největší bitva se
vede o peníze kohezních fondů, tedy o finanční prostředky na politiku
soudržnosti, jejímž hlavním smyslem je vyrovnávat rozvojové rozdíly mezi
jednotlivými regiony EU. Češi si tyto peníze rozdělovali podle regionů,
v rámci operačních programů v jednotlivých krajích republiky tak
spousta peněz nejenom zmizela, ale stavěly se i regionální projekty (rozhledny,
sportovní centra, mosty), které nebyly primárně napojené na celostátní
infrastrukturu, která dnes osudově chybí.
Centrální koordinace by tentokrát už neměla chybět, slibuje
premiér Babiš, který v Unii rozpoutal boj o udržení výše kohezních fondů
na úrovni minulého rozpočtového období. Na začátku listopadu loňského roku se
v Praze sešli zástupci Bulharska, České republiky, Kypru, Chorvatska,
Estonska, Řecka, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Malty, Polska, Portugalska,
Rumunska, Slovenska, Slovinska a Španělska a podepsali společnou deklaraci ke
kohezním fondům. Přátelé koheze, jak si tato šestnáctka složená převážně
z nových členských zemí říká, žádají v novém rozpočtu Unie peníze na
úrovni let 2014 až 2020 a zachování starého systému jako celku. Nejdůležitější
je však čtvrtý bod deklarace, v němž se píše: „Kromě toho je
zásadní nalézt rovnováhu mezi společnými cíli EU a možností, aby
členské státy přidělovaly prostředky v souladu se svými vnitrostátními
a regionálními prioritami.“ Přátelům koheze jde o „flexibilnější
pravidla“, tedy o možnost rozdělovat společné peníze podle toho, jak se jim
bude právě chtít, jak to bude vnitropoliticky výhodné. Jak to má politicky fungovat
(ne)vědomě naznačil český premiér: „Když dostaneme peníze na školky, školy,
dálnice a nemocnice, budeme mít peníze na vyšší důchody.“
Už o měsíc později přátele koheze zarmoutilo finské
předsednictví Rady Evropské unie. Podle ministryně pro evropské záležitosti
Tytti Tuppurainenové je potřeba v kohezních fondech šetřit, aby bylo dost
peněz na oblasti, které Unii pálí nejvíce, což jsou už zmiňované otázky
migrace, digitalizace, vědy a ochrany klimatu. „Náš návrh je výsledkem
pečlivých konzultací. Musíme se vyrovnávat s klimatickými změnami či
migrací a to nedokážeme, aniž bychom k tomu měli peníze v rozpočtu,“
řekla Tuppurainenová. Finský návrh ubírá v kohezních fondech 12 procent a
peníze přesouvá jinam. V nových rozvojových prioritách (klima, digitalizace,
vzdělání, migrace) se tak ocitlo 38 procent rozpočtu, na kohezi a zemědělství
zbylo „jen“ dvakrát třicet procent (Finové ubrali na zemědělské dotace 13 procent
proti návrhu Evropské komise). Celkový objem peněz v aktuálním finském
návrhu dosahuje 1087 miliard eur, tedy 1,07 procenta hrubého domácího produktu Unie.
Jde o zatím nejnižší rozpočet, původní návrh komise počítal s 1,11 procenta
HDP, Evropský parlament chce 1,3 procenta HDP Unie, aby se našly peníze pro
všechny, včetně přátel koheze.
Vyčerpávající neschopnost čerpat
Pro Českou republiku je nachystáno 20 miliard eur (zhruba
500 miliard korun), vzhledem k bohatnutí země a novým podmínkám spolufinancování
projektů je to o více než 100 miliard korun méně než v předchozím období.
Česko bude muset přidat v projektech pro málo rozvinuté regiony (15 procent
navíc) i v přechodových regionech (spoluúčast se zvedá o 30 procent).
Podle premiéra Babiše by to bylo o 110 miliard korun navíc, podle ministerstva
pro místní rozvoj se nároky na spolufinancování zvýší až na 175 miliard korun
za sedm rozpočtových let.
Hlavní problém pro Česko ale představuje čerpání dotací.
Dosud jsme ze starého rozpočtu vyčerpali jen 38 procent přidělených peněz, tedy
232 miliard korun (celkem je k dispozici 614 miliard korun). Čerpání se loni mírně
zlepšilo, když stát dokázal zprocesovat příjem 87 miliard korun proti
předloňským osmdesáti. Už tedy nejsme v čerpání sedmí nejhorší, ale dvanáctí
z 27 zemí. Jak ráda připomíná ministryně pro místní rozvoj Klára
Dostálová, rozpočet se definitivně účetně uzavírá až tři roky po konci
rozpočtového období, do roku 2023 můžeme tedy vše ještě vylepšit.
Opoziční ODS má o prioritách rozdělování peněz z rozpočtu
Unie vcelku podobnou představu jako vládnoucí ANO. Podle europoslance Jana
Zahradila by ODS dala přednost „tvrdým“ projektům: „To znamená
infrastruktura, energetika, životní prostředí, komunikace, vědecký výzkum.
Nechceme žádné umělé nafukování rozpočtu. Samozřejmě se nám nelíbí ani
rozdělování zemědělských dotací prakticky výhradně velkým firmám,“ říká
dlouholetý poslanec Evropského parlamentu. „A je také třeba vyjasnit
propojení či návaznost rozpočtu s finančním balíkem Green Deal, zatím to není
příliš srozumitelné,“ dodává Zahradil.
Německý rabat
Na propojení se zelenou linií politiky, která je dnes
v Evropské unii tématem číslo jedna, upozorňuje i europoslanec z TOP
09 Luděk Niedermayer: „Možná bychom se neměli tolik soustředit na to, že
dostaneme peníze na dekarbonizaci, ale měli bychom se snažit tyhle peníze
flexibilně propojit s kohezní politikou.“ Podle Niedermayera je
diskuse kolem rozpočtu přepolitizovaná, všichni chtějí všechno, nebo nic, každá
setina HDP se považuje za symbolický posun, což samozřejmě nevede nikam.
Některé země hlasovaly pro novou agendu Unie, teď se ale diví, že na ni budou
muset dát peníze. „Je jasné, že bude potřeba nějaký velkorysý kompromis, bez
toho to nepůjde. Finové tomu teď moc nepomohli, protože škrtali v oblastech,
kde sami moc nečerpají, a přidávali tam, kde čerpají. Ustoupit ale budou muset
všichni. Pro nás je teď důležité, aby se ten kompromis našel co nejrychleji,
abychom mohli podepsat smlouvy a dobře připravit systém čerpání peněz,“
říká Niedermayer, podle něhož byl původní návrh Evropské komise (1,11 procenta
HDP Unie) pro Českou republiku výhodnější než to, co nyní předkládá finské
předsednictví, a tak by stálo za to se k návrhu vrátit.
Je jasné, že osud rozpočtu Evropské unie teď ze všech nejvíc
leží na Německu. Nejen proto, že za jeho předsednictví, které Berlín
v červnu převezme od Chorvatska, se o rozpočtu definitivně rozhodne, ale i
proto, že právě Němci jsou největšími plátci do rozpočtu. Němci ale odmítají
nahrazovat výpadky peněz po odcházející Británii a jsou striktně proti tomu,
aby se rozpočet zvyšoval nad jedno procento HDP Evropské unie. I kdyby se ale
hranice jednoho procenta udržela, znamenalo by to pro Německo po odchodu
Británie, že bude muset platit deset miliard eur každý rok navíc. A jak
naznačil vysoký německý diplomat v Bruselu Michael Clauss, Německo zřejmě
bude žádat podobný rabat, jako kdysi Británie. „Zdůrazňuji, že bez nějakého
rabatu není schválení víceletého finančního rámce možné,“ napsal Clauss
v diplomatické poště, jejíž úryvky zveřejnil časopis Spiegel.
Česko ale nemusí pevnost německé pozice tak zajímat. Hlavní
úkol pro českou vládu je jinde: připravit co nejlepší rámec a systém čerpání
tak, aby se projekty mohly rozjíždět okamžitě, bez zbytečných prodlev. Co nám budou
platné miliardy navíc, když je pořád neumíme efektivně využít.
