Jiří Janeček (49). Absolvoval dálkově Fakultu žurnalistiky UK (1989) a již během studia pracoval jako redaktor okresních novin Palcát v Táboře. V České (dříve Československé) televizi pracuje od roku 1989 nejprve jako regionální zpravodaj, od roku 1997 na postu moderátora zpravodajských relací a o dva roky později jako vedoucí moderátorského týmu zpravodajství ČT. V červenci 2003 ho Rada ČT zvolila generální ředitelem České televize.
Jak by se měla v nejbližších letech odlišovat televize veřejné služby (či veřejnoprávní televize) vysílacím schématem od privátních stanic?
Víte, jsem přesvědčen, že pojem „vysílací schéma“ bude za několik let zastaralý. Plnoformátové programy tak, jak je známe dnes, sice nezaniknou, ale budou pro většinu provozovatelů tvořit jen jakousi vstupní bránu k ostatním specializovaným programům. Česká televize je – tak jako její kolegyně jinde v Evropě – především národním televizním vysílatelem. V tom tkví těžiště její legitimity. Takže se nepochybně bude i v budoucnosti od komerčních stanic odlišovat důrazem na národní kulturu, tradice, hodnoty demokratické společnosti a v neposlední řadě důrazem na vzdělání. Například: připravujeme vzdělávací a dokumentární program, který bude důsledně provázán s dalšími službami, které digitální televize umožňuje. Zjednodušeně řečeno, místo informací o aktérech reality show poskytneme v rámci těchto služeb slovníčky či texty k jazykovým kurzům. Především ovšem dáme divákům možnost zúročit získané vědomosti i formou certifikovaného vzdělávání.
Jenže vaše televize zatím naopak napodobuje typické komerční formáty, jako například reality-show, byť třeba se zvířaty. Myslím, že by naopak měla vyvíjet formáty, které by ji odlišily od soukromého televizního sektoru okamžitě po zapnutí stanice.
V první řadě: projekt Odhalení, na který narážíte, je pořadem Českého rozhlasu, kterému Česká televize pouze poskytla čas a část technického zázemí. Za druhé: reality-show je v tomto případě jen záminkou, způsobem, jak přitáhnout pozornost k něčemu opravdu zajímavému, totiž k modelům chování v gorilí tlupě. Etologie je věda, která nám pomáhá pochopit nejen to, co se děje v interakci mezi zvířaty, ale v určitém slova smyslu, například když zkoumá lidoopy, ukazuje i pozoruhodné analogie mezi jejich jednáním a počínáním lidí. Vtípek na adresu populárních programových formátů komerčních televizí byl v tomto případě jen zástěrkou pro mnohem serióznější záměr.
Jinak vám musím oponovat: myslím, že programová nabídka České televize se velmi zřetelně odlišuje od programové nabídky soukromých stanic už dnes. Divadlo, koncerty vážné hudby, vzdělávací pořady, ale ani původní českou filmovou a televizní tvorbu, zpracovávající klasické literární látky, v programech soukromých stanic nenajdete. Ono si stačí porovnat programové týdeníky. Vyvíjíme desítky formátů vlastních pořadů ročně, dvakrát či třikrát ročně inovujeme vysílací schéma a budeme v tom pokračovat.
Před několika týdny hovořil Mirek Topolánek v Respektu o tom, že uvažuje o zrušení televize veřejné služby, protože ostatní stanice ji vykonávají také, aniž za to dostávají od státu peníze. Co o tom soudíte?
Televize veřejné služby je v evropském pojetí typickým atributem národního státu. Je nesmírně významná pro pěstování kulturní a jazykové sounáležitosti jeho obyvatel a v této roli je nenahraditelná. Dokud se nevzdáme myšlenky suverénní České republiky, neobejdeme se bez České televize. Podobná veřejná prohlášení, navíc poněkud anachronická v době digitalizace, mě neznepokojují.
Jak si představujete ideální fungování televize veřejné služby v desetimilionovém národě?
To je otázka na objemnou studii. Televize dnes prochází největší technologickou revolucí za celou svou historii a její ideální fungování by muselo vypadat jinak před třemi lety, jinak letos a úplně jinak za další tři roky… Obecně platí, že by měla mít jasnou rozhodovací strukturu, rozhodovací procesy v ní by měly být v nejvyšší dosažitelné míře transparentní, měla by vždy být technologicky o krok před ostatními vysílateli a měla by, jak říkají Angličané, roztáčet kolo ctností, tj. nutit i komerční vysílatele, aby s ní soutěžili kvalitou původních pořadů a skutečnou službou veřejnosti. České televizi se to podařilo přinejmenším v jedné oblasti. Deset let hledaly komerční televize zbraň proti původní dramatické tvorbě České televize. Nenalezly ji a nakonec se musely do filmů a televizních seriálů pustit také. Nemylte se, bez České televize by to neudělaly. Ale připouštím, že Česká televize dnes ještě úplně ideálně nefunguje. Rok od roku se nicméně k ideálu televize veřejné služby přibližuje.
Podle nedávno zveřejněné Pisa-studie současný televizní provoz demotivuje hlavně děti a zhoršuje pozici učitelů tím, že jim ve většině pořadů předvádí svět lidí bez jakýchkoliv znalostí jako ideál. Ve světě byly kvůli tomu dokonce založeny stanice pouze pro děti, které pro ně vysílají i zprávy (mimochodem ty zprávy se velice nápadně podobají našim zprávám „pro dospělé“ svou klipovitostí), aby si vychovaly budoucí diváky. Počítáte v budoucnu s podobným kanálem?
Televize si pro svou zdánlivou moc vysloužila nezáviděníhodné postavení fenoménu, který je obviňován z toho, že způsobuje kdejakou špatnost, která má ve skutečnosti mnohem rozsáhlejší a složitější příčiny. Není to zdaleka jenom televize, která vytváří hodnotové stupnice dětí a komplikuje život pedagogům. Tím se ovšem nijak nechci zříkat odpovědnosti. Myslím, že v tomto ohledu máme svědomí čisté: Česká televize vždy bude klást důraz na vzdělání a badatelskou tvůrčí práci jako mimořádně cennou hodnotu. Připomínám třeba projekt Česká hlava, propagující mezinárodně respektované výsledky naší vědy, a nepřebernou škálu vzdělávacích pořadů. Ostatně, ukažte mi jinou televizní stanici, která vyrobila a uvedla televizní kurz latiny! Disco latinae, to je, myslím, poměrně ojedinělá záležitost, která svědčí o tom, že na děti myslíme i jinak než jenom jako na konzumenty animovaných seriálů, pohádek a hudebních klipů. Vzhledem k možnostem, které poskytuje uzákonění multiplexu veřejné služby, počítáme v budoucnu se samostatným programem pro děti, který však bude zaměřen především na klasické pohádky české produkce, na kvalitní akvizici zahraničních titulů a na vzdělání.
Další rozvoj ČT je přímo závislý na financích. Jak chcete financovat ČT za tři roky, když není zajištěna valorizace koncesionářských poplatků?
Odpusťte, že se usmívám vaší otázce. Jak chceme financovat Českou televizi za tři roky? Ještě před půl rokem jsem stál před otázkou, jak Českou televizi financovat za tři měsíce… Uvědomte si, že financování České televize je nyní na solidní úrovni zajištěno do roku 2010. První valorizace by ostatně i podle nepřijaté části zákona o rozhlasových a televizních poplatcích mohla proběhnout teprve v červenci 2010. Zajištěný finanční výhled na pět let dopředu, to Česká televize od svého založení nezažila. Proto se usmívám.
Jak ovlivní televizi a její skladbu fakt, že přijde o reklamu, tedy že bude vyvázána ze soutěže o sledovanost?
Minimálně, o oslovení maximálního počtu diváků budeme pochopitelně usilovat i nadále.
Je u nás v budoucnu možné prosadit německý model automatického navyšování televizních poplatků či neodvolatelnosti ředitele a radních (to může v Německu učinit jen soud)?
Obávám se, že nejsem správným adresátem této otázky, ale pokusím se odpovědět. Ani v Německu to s navyšováním televizního poplatku není tak jednoduché, jak jsme viděli v posledních letech. Navíc se televizní technologie nesmírně rychle vyvíjí. Počet programů roste a nikdo vám dnes přesně neřekne, jaká v tomto oboru bude situace za dva či tři roky. Nejsem tedy přesvědčen, že automatická valorizace bez časového omezení je dobrým řešením pro diváky, plátce.
Myslím si, že optimální je získat vždy výhled na čtyři, pět nebo šest let s garantovaným meziročním růstem televizních poplatků, a v průběhu této doby využít všech zkušeností a najít nejlepší model na dalších, řekněme, pět let. Může se totiž ukázat, že tempo růstu poplatků by třeba mělo být vzhledem ke zvyšování počtu programů vyšší než inflace. Nebo naopak vzhledem k nižším nákladům na vysílání jednoho programu v digitální podobě ve srovnání s analogovým vysíláním toto tempo třeba nemusí kopírovat inflaci okamžitě, ale s určitým zpožděním. Uvádím dva zjednodušené příklady, abych ukázal, proč si nemyslím, že automatická valorizace poplatku v závislosti na inflaci je bez časového omezení rozumným řešením.
Neodvolatelnost Rady České televize jako celku by samozřejmě velmi přispěla ke stabilitě a nezávislosti České televize. Také by prospělo, kdyby u odvolání jednotlivého člena Rady České televize vypadla ze zákona o České televizi možnost odvolat jej, cituji, „narušil-li závažným způsobem důstojnost funkce člena Rady.“ To je opravdu kuriózní formulace a umožňuje odvolat člena Rady České televize v souladu se zákonem takřka za cokoli. V tomto místě zákona je prostor pro nátlak na jednotlivé členy Rady České televize, a ten by měl zmizet.
Byl jste za dobu svého ředitelování vystaven silným tlakům ze strany politiků?
Jistě jsem se nesetkal s ničím, s čím by se nesetkali už mí předchůdci. I když se vám to možná na první pohled nezdá, měřítka jsou dnes jiná než před deseti lety. Citlivost veřejnosti na podobné zásahy podstatně vzrostla a přímý nátlak…? No, nevzpomínám si, že bych se skutečně setkal s něčím, co bych charakterizoval jako nátlak. Telefonáty politiků – a chci zdůraznit, že jdou, jak se říká, „napříč celým politickým spektrem“ - se stížnostmi na pořady či redaktory, to ano, ty pochopitelně dostávám, ale vyhrožování, žádosti abych ty lidi propustil nebo pořady zrušil, to opravdu ne. Na druhé straně chápu rozhořčení vrcholného politika, který ve zprávách uslyší sdělení moderátora o tom, že s pravomocně odsouzeným nájemným vrahem nebyl obnoven soudní proces, a jako obrazový doprovod k této zprávě technickým nedopatřením běží záběr onoho politika… V takovém případě bych si asi stěžoval i já.
Nepovažujete za své vlastní selhání, že jste nedokázal přesvědčit politiky o tom, že na žánr ironického fejetonu není možné přikládat měřítka zpravodajství, a z obrazovky zmizel pořad Bez obalu, jehož předobraz najdeme na všech veřejnoprávních stanicích v Evropě?
V tomhle případě jsme se jako Česká televize dopustili jedné chyby: ke zrušení pořadu Bez obalu došlo bez nátlaku z politické scény, a to v okamžiku, kdy zcela pravidelně některé pořady zanikají a jiné se naopak na obrazovku dostávají, to znamená při rutinní meziroční změně vysílacího schématu. Myslím, že jsme měli prezentovat změnu schématu, klást na ni důraz a o zrušení tohoto pořadu dále nediskutovat – prostě proto, že tam k diskusi nic nebylo. Jakmile jsme přijali agendu z vnějšku a začali dokládat, na základě čeho a proč byl pořad zrušen, pochopitelně jsme tím otevřeli prostor k naprosto absurdním spekulacím. Vznikl falešný mediální obraz a jen se obávám, že se bude houževnatě udržovat dál.
Přitom, a to je na celé věci snad nejpůvabnější, pan premiér a pak pan doktor Přikryl, vedoucí úřadu vlády, málem zapříčinili přežití pořadu Bez obalu. Pro Českou televizi je totiž velice nepříjemné, jestliže se politik náhodou strefí do skutečně nezdařeného nebo lehce zpochybnitelného pořadu. Co má v takovém případě management dělat? Chtěli jsme Bez obalu nahradit jiným formátem, ale pak přišla premiérova kritika a později stížnost pana Přikryla. Co teď? Ponechat pořad jenom proto, že když ho nyní zrušíme, bude to vypadat, jako kdybychom podlehli politickému nátlaku? Kritika z úst politiků možná prodloužila život pořadu Bez obalu o dva až tři měsíce.
Přečtěte si, prosím, dopis, kterým jsem veřejně odpověděl na stížnost pana Přikryla. Pořadu jsem se jednoznačně zastal a neponechal jsem prostor pro nátlak a spekulace. Jenomže ani to nemůže nadlouho chránit před zrušením pořad, který prostě nesplňuje kritéria na něj kladená. Mrzí mě, že jsme nezvolili vhodnou komunikační strategii. Samo zrušení pořadu ani za své selhání, ale ani za chybu nepovažuji. Pane Hvížďalo, nemůžete také hned věřit všemu, co se píše v novinách! Dovedete si představit, jak by vypadalo vysílací schéma České televize, kdybychom na každou stížnost někoho vlivného rušili nějaký pořad? To by možná zůstala jen černá obrazovka. Věřte mi, že pořad, který Bez obalu nahradí, nebude k politikům o nic vlídnější. Jen doufám, že bude promyšlenější a zdařilejší.
Myslíte, že za dobu, kdy působíte v televizi, se vztahy mezi politiky a novináři změnily?
Víte, málo si všímáme a vážíme toho, že sice zvolna a postupně, ale neustále probíhá kultivace veřejné diskuse, která vede k tomu, že pokusy o přímý nátlak prakticky zmizely. Ještě před volbami v roce 1998 jeden český čelný politik dělal – a podotýkám, že neúspěšně - vše, aby Česká televize změnila pořadí pozvaných do předvolebních diskusí. Snažil se o to navzdory jasně formulovanému kritériu dlouhodobého pořadí preferencí, které tehdy Česká televize zvolila. Ten pán už dnes v politice nepůsobí, ale tehdy patřil mezi velmi vlivné. Neumím si představit, že by se o to někdo pokoušel, nebo alespoň určitě ne nátlakem na instituci jako takovou. Jak už jsem se zmínil, citlivost veřejnosti na podobné pokusy výrazně vzrostla a soudní politici si dnes uvědomují, že riziko takových pokusů přesahuje případné výhody, které by tím mohli získat. To, co si mnozí politici dovolili vůči novinářům ještě před deseti lety, je dnes naštěstí vesměs nepřijatelné.
Před volbami tomu sice budeme předcházet mimo jiné i včasným publikováním kritérií, která povedou k výběru účastníků těchto diskusí, ale to pokládám jednak za nezbytné pro posílení důvěryhodnosti České televize v očích veřejnosti, jednak za určitou prevenci.
Samozřejmě že jsou politici, kteří svou image staví na vulgaritách na adresu novinářů, ale to pokládám spíše za folklor a pokusy o odvádění pozornosti než za skutečný problém. Pořád platí a bude platit jedno: Politici novináře potřebují a zároveň je nemají příliš v lásce. Novináři v televizi veřejné služby pak budou vždy v roli těch, na které se snáze útočí, už na základě toho, že jsou placeni z koncesionářských poplatků a že televizi kontroluje orgán politiky přímo volený. Není to nijak příjemné, ale ani nijak tragické.
Co říkáte rakouskému modelu, kde donedávna platilo: Jedna veřejnoprávní stanice je pod vlivem sociálních demokratů a druhá lidovců?
To nebylo jenom v Rakousku, podívejte se třeba na italskou RAI. Jenomže to je model, který má své kořeny někde v 60. letech minulého století a dnes je naprosto anachronický. Televize veřejné služby má sloužit divákům, není zřízena pro službu politickým stranám. Možná bychom teoreticky mohli dnes, v době digitálního vysílání, mít jeden program pro každou významnější politickou stranu, ale k čemu by to bylo dobré?
