České právo nezná nástroj, kdy se s firmou soudí více osob. O této možnosti se však mluví v tuzemsku stále častěji
Co to vlastně je hromadná žaloba? Jde o typ žaloby, která umožňuje širší neurčité skupině osob domáhat se svých nároků vzniklých z totožné nebo velmi podobné právní situace v rámci jednoho a téhož řízení. Účelem by na jedné straně mělo být snížení nákladů, kdy místo stovek, či dokonce tisíce sporů bude veden spor jediný. Na druhé straně má také jít o definitivní vyřešení (jednou a provždy) veškerých sporů z takového skutkového a právního stavu. Vyvstává tím poněkud choulostivá otázka, zda lze ekonomikou řízení zdůvodnit případné zkrácení práv žalobce (žalobců), když tímto postupem může v určitém státě dojít k významnému zkrácení promlčecí či prekluzivní lhůty. Tato lhůta oslabuje, či dokonce vylučuje úspěšné uplatnění nároků a je často stanovená v předpisech hmotného práva na ochranu některých skupin osob (jako třeba spotřebitelů).
Není proto překvapivé, že institut hromadných žalob, tedy tzv. class actions, se vyvinul v zemích common law, kde je na hranice mezi hmotným právem a právem procesním nazíráno jinak a kde jsou zmíněné lhůty považovány většinou za lhůty procesního charakteru, jejichž stanovení závisí na posouzení soudu. Domnívám se, že takové omezení je většinou k neprospěchu žalobců. V pojetí tuzemského práva, resp. takzvaného kontinentálního práva, jde většinou o nepřípustné omezení práv.
Zaoceánské riziko
Hromadné žaloby jsou nejvíce rozšířeny v zemích common law, zejména pak v USA. Většinou se jich využívá při uplatňování náhrady škody vůči velkým společnostem nebo koncernům, kde byl například vadným výrobkem dotčen velký počet spotřebitelů.
Obecně platí, že pro sloučení skupiny žalob do jedné hromadné žaloby musejí být tyto nároky založeny na podobné právní situaci. Uvažovat o podobné právní situaci je možné zejména tehdy, pokud se uplatňované nároky řídí stejným právem. Jestliže se soudce rozhodne žalobu posuzovat jako hromadnou, je jeho rozhodnutí závazné i pro ty, kdo se řízení přímo neúčastnili, ale zároveň svou účast výslovně neodmítli (tzv. opt-out princip).
Pokud by se český občan rozhodl připojit k hromadné žalobě v USA, musel by nejprve přesvědčit příslušný americký soud, že existuje dostatečně úzká vazba mezi jeho nárokem a americkým řízením. Třeba že místo plnění bylo v obvodu daného amerického soudu nebo že druhá strana smluvního vztahu má sídlo v tomto obvodu.
Účast v soudním řízení v USA má několik podstatných nevýhod, zejména probíhá podle jiných zásad a obvykle jsou s ním spojené vysoké – a v českém prostředí nezvyklé – náklady. Strany si samy musejí zajistit zapisovatele na ústní jednání, doručování dalším stranám atd. Tyto náklady se přirozeně množstvím sdružených žalobců redukují, nicméně výše těchto nákladů není předem zřejmá. U hromadných žalob ani není předem jasné, jak velká bude odměna amerického advokáta, protože její výše se odvíjí od přiznané náhrady škody. Obvyklá výše odměny v podobných věcech se v USA pohybuje mezi 30 až 40 procenty z přiznané částky. Český advokát je oprávněn požadovat maximálně 20 až 25 procent.
Aby bylo možné rozsudek mimo USA vykonat, je nutné požádat o jeho uznání. Pokud by zcela chyběla jakákoli vazba na USA, účast v americkém soudním řízení by mohla představovat obcházení českého práva. Zmíněný princip opt-out porušuje z pohledu většiny evropských právních řádů právo na spravedlivý proces, když žalobci jsou v zásadě nuceni k účasti v jednom hromadném řízení. Oba aspekty mohou představovat důvod pro odmítnutí uznání amerického rozhodnutí v České republice.
eVroPská PraViDLa
V rámci EU jednotná úprava hromadných žalob neexistuje a každý stát si tuto otázku řeší samostatně. Členské státy institut hromadných žalob v zásadě odmítají. Pro určení pravomoci se použije nařízení Brusel I bis, které stanovuje princip, že žalobce následuje žalovaného, nebo že alespoň musí být dána úzká vazba k tomuto státu. Zvýhodněná pravidla existují pro spotřebitele, kterým je ve většině případů umožněno žalovat v zemi svého obvyklého bydliště. Vzhledem k tomu, že nařízení Brusel I bis s hromadnými žalobami nepočítá, případné spojení více podaných žalob k jednomu soudu by mohlo být velmi komplikované. I s řízením před soudy členských států EU je spojena řada obdobných rizik jako v případě soudů amerických – jazyková bariéra, aplikace neznámých hmotněprávních norem i cizích procesních pravidel.
Nyní jsou hromadné žaloby často zmiňovány v souvislosti s koncernem VW a emisním skandálem. Ve Spojených státech bylo podáno přes sto žalob, které byly sloučeny ke společnému projednávání u soudu v Kalifornii.
Právě k této hromadné žalobě, stejhydepark ně jako v řadě jiných obdobných sporů, se podle mého názoru čeští spotřebitelé připojit nemohou, neboť v případě aut zakoupených v Evropě a zde také provozovaných chybí jakákoli vazba na Kalifornii, či dokonce vůbec na USA.
Navíc by český spotřebitel nesplňoval podmínku podobné právní situace. Na rozdíl od amerických spotřebitelů by soud musel v případě českého spotřebitele použít české právo, které vychází ze zcela jiných základů než právo kalifornské. Vozidla prodávaná v Evropě musejí splňovat jiné technické normy než v USA, takže by soud musel použít i jiné standardy tohoto druhu.
Připojení k zahraničním hromadným žalobám s sebou nese rovněž riziko v podobě teoretické ztráty možnosti vznést stejný nárok u jiného soudu, třeba v ČR. Není totiž možné, aby o stejné věci probíhalo více soudních řízení, protože by tím byla narušena právní jistota stran.
Zapojení do zahraniční hromadné žaloby je tak přes zdánlivou jednoduchost spojeno s řadou praktických překážek, zejména s vysokými a předem nevyčíslitelnými náklady řízení s cizím prvkem a s nepředvídatelností výsledku sporu plynoucí z aplikace cizího právního řádu.
Hromadných žalob se většinou využívá při uplatňování náhrady škody vůči velkým společnostem nebo koncernům, kde byl například vadným výrobkem dotčen velký počet spotřebitelů.
O autorovi| ALEXANDER BĚLOHLÁVEK • advokát
