Za napadáním spotřebního způsobu života je často snaha omezit svobodu lidí
Kritika modly konzumu a honby za ekonomickým růstem je v levicově smýšlející části západní společnosti módní už řadu desetiletí a je spojována s omezenými zdroji, které lidstvo ke svému rozvoji údajně má.
Ekonomizující historik Robert Skidelsky, s nímž přinášíme v tomto vydání týdeníku Euro exkluzivní rozhovor, je v tomto směru výrokem Nekonečný růst je šílená ekonomická myšlenka“ jedním z reprezentantů tohoto kritického přístupu domáhajícího se regulací, díky nimž se lidstvo po opuštění honby za mamonem stane šťastnějším. Budeme prý méně pracovat a více se věnovat duchovním hodnotám.
Ale jakkoli lze přikývnout kritice oné honby za spotřebou a kulturou plýtvání, nelze se nepozastavit nad pýchou, s jakou tito lidé přistupují k tak složitému organismu, jako je lidská společnost, a snaží se přicházet s mechanismy napravujícími údajné defekty jejího fungování.
Smith se nespletl
Onen šílený nekonečný růst“ není žádnou doktrínou nějakého ďábelského světovládce, ale projevem přirozených lidských vlastností. Důsledkem ekonomické interakce svobodných jednotlivců na trhu. Ten úžasný společenský mechanismus popsal dokonale už před čtvrt tisíciletím Adam Smith a historie jenom potvrzuje, že se nespletl.
Zásahy do svobodného ekonomického konání lidí omezují růst a snižují blahobyt.
Opak je nemožné historicky doložit.
Současnou západní levicí jsme nyní přesvědčováni, že je to tak vlastně správně, protože člověk přece má své limity spotřeby dané přírodními podmínkami, a pokud ty zničí, zničí i sebe.
Nemluvě o tom, že člověk v západní civilizaci se už má po hmotné stránce tak dobře, že lépe se mít nepotřebuje. Omezování svobod je pak tedy i přes snižování ekonomického růstu vlastně v pořádku, protože zachraňuje planetu, potažmo lidstvo.
Bude jen dobře, když lidé budou mít více času k péči o svou duši a sociální potřeby.
Kdo žil v Česku v době, kde se tento přístup ke společnosti s úspěchem aplikoval po čtyřicet let minulého století, ví své o tom, jak takováto společnost pečuje o planetu i svou duši.
Realita je jinde
Proto je třeba s velkou opatrností nahlížet na všechny, kteří si troufají říkat, jaký růst je ještě žádoucí a jaké svobody lze v zájmu blaha kolektivu suspendovat. Jaké rozdíly v příjmech jsou mravné a nemravné, kolik zdrojů vlastně máme ještě k dispozici, jaká teplota za sto let je ještě únosná a jaká nikoli. Na vytvoření stejného množství přidané hodnoty potřebujeme dnes jen nepatrný zlomek přírodních zdrojů oproti dobám Adama Smithe. Není to zásluhou regulací, ale onoho nyní proklínaného, nebo alespoň zpochybňovaného svobodného trhu. Kdo si troufá předpovědět, kde je hranice zvyšování této efektivity? Podle četných dobových varování ropa měla dojít před léty, deštné pralesy měly být už dávno vykáceny, v mořích nemělo být po rybách památky. Lidé měli být bez práce, protože ekonomiky měly potřebovat jen zlomek populace.
Realita je jinde. Svobodná společnost po staletí prokazuje svou téměř nekonečnou schopnost adaptace a stejný prostor k ekonomickému růstu, který bude uspokojovat stále nově vznikající potřeby, aniž narazí na limity zdrojů, aš už jde o suroviny, či životní prostředí. Opačné argumenty slouží jen jako ideové odůvodnění současného dost úspěšného omezování naší svobody. Důsledky nejen pro blahobyt, ale i pro ono zbožštěné životní prostředí a planetu nemohou být jiné než ty, které jsme v nedávné minulosti poznali ve východní Evropě.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz