Příběh ze čtvrti, kde se koncentruje moc a luxus, Vladimíru Putinovi nevoní
Rubljovka je název německého dokumentárního filmu s podtitulem Cesta k blaženosti o východním předměstí Moskvy, které se táhne podél stejnojmenné řeky. Bydlí tam všichni, kdo mají peníze a moc: Vladimirem Putinem počínaje, přes Jelcinovu dceru Taťjanu Djatčenkovou či starostu Moskvy Jurije Lužkova, oligarchy Usmanova, Alekperova či Abramoviče až po filmového režiséra Nikitu Michalkova. Prostě nomen omen: slovo jako znamení.
Dokument popisuje svět ruských miliardářů a mocných a zřejmě ukazuje život těchto lidí mnohem přesněji, než se jim to líbí, napsal Der Spiegel. Tajné služby se pokusily zamezit natáčení a nyní se navíc pokoušejí zabránit tomu, aby se film promítal i v zahraničí a vysílaly ho televize.
Jde vlastně o kriminální příběh, který se prý sice neodehrává v nejkrásnější ulici, ale určitě v nejdůležitější, která v Rusku existuje. Domy prominentů se nacházejí v borovicovém háji, každý z nich je obehnán vysokou zdí a chráněn nejrůznějšími tajnými službami a soukromými bezpečnostními agenturami. A když nějaký starý obyvatel nechce prodat svůj dřevěný dům, náhodou vyhoří. Ceny některých objektů se pohybují kolem 20 milionů dolarů.
Jde o ostrov, kde platí vlastní zákony. Podle makléřky a mecenášky Janny Bullock, jejíž firma RI Group má zastoupení kromě Moskvy i v New Yorku, Paříži a Londýně, je zájem o některé pozemky úžasný, v jednom případě podle ní cena dosáhla až 200 milionů dolarů.
Mezi lidmi je Rubljovka vnímána jako ulice ostudy a jako symbol odcizení vládnoucí vrstvy. Šéfredaktor radikálního moskevského týdeníku Závtra (Zítra) napsal: „Kdo chce zachránit Rusko, musí vybombardovat Rubljovku.“ Der Spiegel podotýká, že uskutečnit takovou ideu bude těžké, protože právě tato ulice je považována za nejlépe střežený kus Ruska. Kdo se tam pohybuje s kamerou, skončí rychle ve vězení.
Autorkou filmu, která všechny potíže překonala (povolení musela dostat od všech možných policejních složek, celkem prý sehnala podpisy od dvaceti generálů a její tým byl složen pouze z Rusů) a s kamerou se oficiálně do této čtvrti dostala, je osmačtyřicetiletá režisérka Irene Langemannová z Kolína nad Rýnem, která se však narodila na Sibiři, a tudíž nejenže hovoří rusky, ale i dobře zná tamější poměry. V Německu žije teprve od roku 1990. Jejím manželem je německý producent Wolfgang Bergamnn, šéf Lichtfilmu.
V minulých dnech byl film Rubljovka představen v Mnichově, pak za Uralem v městečku Perm. Oficiální premiéru by měl mít v Německu 13. prosince. Do poklidného startu se ale vmísil ruský bankéř Alexander Esin, který koupil za 50 000 eur práva na distribuci po celém světě kromě Německa, Rakouska, Švýcarska a Francie a pokusil se vydíráním přinutit producenta Bergmanna, aby mu prodal veškerá práva dokonce za 300 000 eur. Producent to odmítl, ale je mu už dnes víc než jasné, že další připravené projekty v Rusku nejspíš nikdy nenatočí. Esin měl evidentně za úkol zabránit promítání filmu hlavně před prezidentskými volbami, které v Rusku proběhnou 2. března 2008. Ve filmu je totiž skrytou kamerou natočená i Putinova kolona, která ho denně doprovází z Rubljovky cestou do Kremlu a která čítá deset pancéřovaných limuzín. Filmování prezidentské kolony je v Rusku přísně zakázáno.
Sám Alexander Esin je pozoruhodná figura, jednačtyřicetiletý playboy, který si v devadesátých letech udělal v Moskvě jméno jako multitalent. Když v roce 1998 zkrachovala třetí největší ruská banka Inkombank, byl jmenován konkurzním správcem. Z této skutečnosti analytici usuzují: dostat zakázku dát dohromady kasu oligarchy Vinogradova, který rovněž bydlí v Rubljovce, svědčí o tom, že pan Esin má velice dobré vztahy se státem a jeho byrokraty. V Moskvě se psalo, že při konsolidaci banky skončilo v Esinově kapse 200 milionů dolarů. Pokud mu ruská administrativa takovýto přesun peněz tolerovala, je zřejmé, že jí za to musí sloužit, a to je nejspíš důvod, proč se tak vehementně snažil v případě Rubljovky.
Dokument dle recenzentů představuje paralelní universum, které svědčí, jak v Rusku stále panuje nesvoboda a jak to tam mají média těžké. Der Spiegel napsal: „Rozhodně je to ale film, který by mělo vidět co nejvíc lidí, a to nejen na Západě, ale i v Rusku.“ Zřejmě se domnívá, že by tím padly iluze o proměně Ruska v samém Rusku. Problém však tkví v tom, zda to není iluzorní představa, protože adorace vládců, Lenina, Stalina či Muhammada v Rusku a v islámském světě je vnímána jako tradiční povinnost a kritický odstup je těmto kulturám cizí.
Dokazuje to i dopis, který Vladimiru Putinovi zaslali 16. října 2007 tři akademici a režisér Michalkov (bydlící rovněž v Rubljovce), kteří ho poníženě prosí, aby zůstal dál v prezidentském úřadě, tedy aby porušil ústavu. Což je něco, co ve staré Evropě překračuje i meze běžné fantazie. Podobně již v roce 1565 moskevský lid prosil zakladatele silného Ruska Ivana IV. Hrozného, prvního ruského cara, aby se vrátil, což on učinil, a aby posílil svou centrální moc, popravil řadu urozených bojarů a zorganizoval silnou a surovou policii. Zavedl ruskou obdobu tatarské krutovlády, dobyl Povolží i Sibiř, trestal každý odpor a nechal zavraždit i svého syna Ivana Ivanoviče. Lid mu byl za to údajně vděčný. Řada umělců se na rozdíl od XVI. století proti prosebnému dopisu v roce 2007 postavila (nejsilněji herec Alexej Děvotčenko), ale na rozdíl od dopisu, který se ocitl v masových sdělovacích prostředcích, protesty se objevují (s výjimkou jedné zmanipulované televizní debaty) jen na internetu a současná moc na ně ani nereaguje: nestojí jí za komentář. Odborník na komunikaci, jak Vladimír Putin sám sebe označuje, zařídil, aby hlas „lidu“ zněl jednoznačně: Jak může někdo něco namítat proti muži, který konečně znovu vydobyl Rusku respekt v celém širém světě?!
