Novela zákona o DPH přináší další komplikace poctivým podnikům
V současnosti připravuje ministerstvo financí (MF) novelu zákona o dani z přidané hodnoty (DPH). Měla by platit od ledna 2011. Vedle nezbytné transpozice příslušných směrnic Evropské unie se chystá do novely zavést i „revoluční“ novinku – ručení odběratele za daň neodvedenou dodavatelem.
Zjemnění
Cílem opatření je zlepšit, či spíše usnadnit výběr DPH a zamezit daňovým podvodům. I vzhledem k současnému stavu veřejných financí lze snahu MF zlepšit výběr daní podpořit. Úskalím navrhovaného institutu ručení však může být, že správce bude daň požadovat po subjektu, který ji již dříve zaplatil svému dodavateli, a nikoli po něm. Ten je totiž odpovědný za její odvedení, a proto nesplnil svou povinnost. V praxi již ručení funguje u daně z převodu nemovitostí – ve spíše výjimečných a hodnotově významných transakcích. Jeho zavedení i do oblasti DPH naopak přinese riziko vyplývající z ručení do každodenních transakcí všech podnikatelských subjektů.
Prvotním plánem MF bylo zavést takzvanou společnou a nerozdílnou odpovědnost. To znamená, že v případě splnění zákonem stanovených podmínek pro její vznik může správce daně požadovat její zaplacení po kterékoli dotčené osobě. Tento plán MF kritizovali podnikatelé i daňoví experti okamžitě poté, co se dostal na veřejnost. MF jej proto v novele rozesílané k připomínkovému řízení a zveřejněné na jeho webových stránkách zjemnilo. Namísto společné a nerozdílné odpovědnosti navrhuje institut ručení.
Dva případy
Ručení za odvedení daně upravuje od roku 2011 nový daňový řád. Správce daně je oprávněn vyzvat ručitele k zaplacení daně, pouze pokud ji ani po upomenutí nezaplatí původní daňový dlužník. Tento procesní rozdíl oproti společné a nerozdílné odpovědnosti však nezbaví odběratele zásadní nejistoty, jak se bránit hrozbě požadavku na zaplacení daně, kterou již v minulosti uhradil svému dodavateli.
Novela stanoví dva případy vzniku ručení odběratele. Za prvé pokud v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že dodavatel fakturovanou daň neodvede. Dostane se úmyslně do postavení, kdy nebude tuto daň schopen odvést či nastane její zkrácení. Za druhé pokud se úplata bez ekonomického opodstatnění zjevně odchýlí od obvyklé ceny. Ve druhém případě by nastalo ručení automaticky, aniž by bylo nutné prokázat úmysl či vědomí odběratele o podvodném činu dodavatele.
Abstrahuje-li se od ekonomicky neopodstatněných a neobvyklých cen, je správce daně – a následně při přezkumu i soud – povinen prokazovat úmysl či vědomí odběratele o podvodu. Vznik ručení a vymáhání daně z tohoto titulu správcem daně proto může být automaticky podnětem i pro orgány činné v trestním řízení v oblasti daňových deliktů.
Opodstatněné riziko
Zavedení institutu ručení významně ovlivní běžné dodavatelsko-odběratelské vztahy. Nejvíce při jejich tvorbě mezi podniky, které spolu dosud pravidelně neobchodují. Klíčovou se stala především otázka, za jakých okolností získá odběratel právní jistotu, že zaplacením daně dodavateli splní své daňové povinnosti z předmětné transakce – že se správce daně v budoucnu neobrátí na odběratele s požadavkem uhradit již zaplacenou DPH znovu z titulu ručení.
Po připomínkách odborné veřejnosti MF doplnilo svůj upravený návrh o nový institut – takzvaný zvláštní způsob zajištění daně. Pod ním se skrývá platba DPH odběratelem přímo správci daně. Přičemž ten mu zároveň oznamuje, za koho DPH zaplatil. Pokud je cena za plnění sjednaná ve výši 100 plus 20 DPH, odběratel dodavateli zaplatí pouze 100 a 20 odvede na účet správci daně. Ten platbu následně použije na úhradu daňové povinnosti dodavatele. Eventuálně mu ji na základě jeho žádosti vrátí jako daňový přeplatek. I tento způsob ručení za odvod DPH zřejmě zhorší podniková cash flow či zvýší administrativy. A existuje opodstatněné riziko, že ručení namísto toho, aby výběr daně zefektivnilo, negativně ovlivní obchodní vztahy.
