Že na oběžné dráze panuje poměrně hustý provoz, na to jsme si na Zemi už zvykli. To samé bychom však už brzy mohli začít říkat rovněž o orbitu Marsu. Pokud vše půjde tak, jak má, přibudou na něm v horizontu několika příštích dní hned tři nové objekty vytvořené člověkem.
Prvním z nich bude již v úterý 9. února vesmírná sonda Hope. Družice Spojených arabských emirátů, na jejímž zkonstruování blízkovýchodní země spolupracovala s inženýry z USA, se k rudé planetě blíží aktuálně rychlostí přes 120 tisíc kilometrů v hodině. Aby ji ale gravitační síla Marsu dokázala „zachytit“ a ona tak posléze mohla začít kroužit po jeho oběžné dráze, musí značně zpomalit. Konkrétně na „pouhých“ 18 tisíc kilometrů v hodině.
„Vstupujeme do kritické fáze,“ uvedl pro zpravodajský web BBC šéf mise Omrán Šaraf. „Jedná se o fázi, která de facto určí, jestli se nám podaří Marsu dosáhnout, či nikoliv, a zda budeme schopni zahájit naše vědecké bádání. Pokud poletíme příliš pomalu, narazíme do povrchu planety, pokud příliš rychle, pak Mars mineme.“
https://twitter.com/MBRSpaceCentre/status/1359084104826904579
Manévr, během nějž Hope zažehne šestici brzdných motorů, začne v 16:30 středoevropského času a potrvá celých 27 minut. O jeho úspěchu či neúspěchu se lidé v řídícím Vesmírném středisku Mohamada bin Rašída v Dubaji dozví až se značným zpožděním, což je zapříčiněno relativně dlouhou vzdáleností mezi Marsem a Zemí. Ta aktuálně čítá celých 190 milionů kilometrů. Přenos radiového signálu směřujícího z naší planety k samotné sondě by teoreticky měl trvat až 11 minut – tedy příliš dlouho na to, aby mohli tamní inženýři včas zareagovat na nějaké opravdu nečekané události. I proto musel být celý brzdný manévr naprogramován automaticky.
„Bude to nervy drásající, už jen při tom pomyšlení mi naskakuje husí kůže,“ svěřila se raketová inženýrka Aješa Šaráfí. „Samozřejmě ale máme k dispozici protiporuchový systém, který by si měl umět poradit s jakýmikoliv problémy, které by mohly během zážehu nastat. Takže si myslím, že máme dobré šance na to, abychom uspěli a dosáhli oběžné dráhy.“
Pokud se úterní manévr podaří, bude to pro Spojené arabské emiráty bezesporu historický okamžik. Až dosud jimi vyslané satelity vždy obíhaly pouze kolem Země. Na takovouto meziplanetární misi se vydaly vůbec poprvé.
Vesmírné středisko Mohamada bin Rašída v DubajiTo hlavní však přijde až záhy. Cílem sondy Hope, jejíž hmotnost činí 1350 kilogramů a kterou do kosmu v červenci loňského roku vynesla japonská raketa H-II, je totiž z výšky 22 až 44 tisíc kilometrů monitorovat energii vznikající v marsovské atmosféře. A to ve kteroukoliv roční dobu ve dne i v noci.
Sonda bude sledovat pohyb prachových částic, který má podle vědců značný vliv na povrchovou teplotu rudé planety, i chování neutrálních atomů vodíku a kyslíku, jež by pro změnu mohly ovlivňovat probíhající erozi marsovské atmosféry a potvrdit dosavadní teorie o tom, proč je na tomto vesmírném tělesu nyní ve srovnání s minulostí tak málo vody. A právě díky těmto pozorováním by mohly vzniknout jedny z nejúžasnějších snímků rudé planety, jaké kdy mohlo oko člověka – byť pouze přeneseně – spatřit.
Číňané v závěsu, Američané dorazí příští týden
Už ve středu by se měl k sondě Hope „připojit“ další na Zemi zkonstruovaný satelit – čínská družice Tianwen-1. Její ambice jsou přitom snad ještě vyšší. Po zhruba tříměsíčním kroužení po orbitě pokusí na Marsu dokonce přistát, aby zde následně mohla vypustit vozítko podobné těm, které sem v minulosti několikrát dopravili inženýři NASA. Ostatně i ti o sobě v horizontu několika příštích dnů dají znovu vědět. Na 18. února si totiž naplánovali přistání dalšího svého roveru, v pořadí již pátého. Jmenuje se Perseverance (Vytrvalost) a dostal za úkol brázdit povrch rudé planety, shromažďovat vzorky jeho hornin a současně pátrat po stopách dávných forem života.
Že se všechny tři sondy chystají vstoupit na oběžnou dráhu Marsu takto krátce po sobě, není náhoda. Ve snaze zkrátit jejich pouť nekonečným vesmírem na minimum se tyto a další podobné satelity směřující k rudé planetě vysílají vždy v příhodný okamžik. A jeden z nich nastal právě vloni v červenci. Pokud by inženýři v NASA či jiných vesmírných agenturách zvolili jiný termín, cesta by trvala o poznání déle než pouhý půlrok.
