Když chtěli Číňané pracovat na našich vinicích, pořádala se partajní výběrová řízení: neexistovalo, aby vinohrad okopával někdo, kdo nebyl ve straně, říká vinař Čeněk Osička
Osičkové z Velkých Bílovic byli vinaři už v 17. století. Čeněk Osička v tradici pokračuje, před pár lety se ale vydal na „velký pochod“ do Číny a v provincii Šan-tung pomáhal německému investorovi osázet tisíc hektarů vinnou révou. Stal se dokonce členem čínské komunistické strany: „Když jsem přiletěl, pořádala se večeře, kde mi bylo vysvětleno, že pokud nepřijmu, mohu jet domů. Tak jsem přijal.“
* Jak vám chutná čínské víno?
Je úplně jiné než naše. Číňané pijí sladké víno a je obrovská utopie, když moravští vinaři posílají do Číny suchá vína. To si nikdo nekoupí. Čím víc cukru, tím lepší. Navíc se v Číně z 95 procent pije červené
víno.
* Za kolik se v Číně prodává lahev dobrého vína?
Lahev dobrého vína stojí od 50 do 100 eur.
* Existuje i nějaké víno dostupné pro běžné lidi?
Strašně málo, protože Číňané mají problém s odbouráváním alkoholu. Oni se sice napijí, ale když to řeknu po našem, jsou hned ožralí. Tam je systém takový: přijdete na večeři ke kulatému stolu, se všemi si ťukáte a připíjíte na jejich zdraví, na vaše zdraví a na všechno možné. No, jenže já jsem si s nimi třikrát ťukl a oni už měli dost. Změnili pak strategii. Už jsme si nepřipíjeli všichni, ale musel jsem si ťukat s každým zvlášť, takže oni se napili třeba třikrát a já už poosmnácté.
* Aspoň se to vyrovnalo.
Vyrovnalo a šéf komunistické strany se mě pak ptal, jak to můžu vydržet. A já na to: U nás se tak pije normálně.
* Počítá se s čínským vínem i na vývoz?
Všechno je určeno pro domácí trh. I kdyby se tam osázelo dalších milion hektarů, tak to bude málo.
* V Číně jste pracoval tři roky, kolik jste za tu dobu osázeli hektarů?
Celkem tisíc hektarů.
* Víc než v celých Velkých Bílovicích…
Ano, víc než v Bílovicích (Velké Bílovice mají 760 hektarů a celé Česko 17,5 tisíce hektarů vinic – pozn. red.). Ovšem když mě poprvé přivezli na místo, byl to šok, protože tam byl jen žulový lom. Říkám: To jste se asi spletli, ale investor, že ne, že tu do šesti měsíců budou nádherné jižní svahy a začneme sázet.
* Žulový lom?
Obrovský lom. Během těch šesti měsíců ho vystříleli a zahrnuli kameny od těch největších až po písek. Nahoru se dala zemina a do toho jsme sázeli sazenice z Francie.
* Kolik to stálo?
Kompletně – od zasypání lomu až k tříleté vinici – milion eur na hektar. U nás stojí hektar vinice taky milion, ale korun. Tady by to byl ekonomický nesmysl, ale v Číně to díky dotacím šlo. A že to byly dotace: aby papaláši nejezdili po polních cestách, tak se udělaly asfaltky, do lomu jsme navezli zeminu, ale že se odvezla odjinud, to už nikdo neřešil.
* To byly dotace z Pekingu?
Něco z Pekingu, něco z rozpočtu provincií. Je to poměrně běžné. Čína to dělá chytře: pronajmou vám půdu, ale jako cizinec si ji koupit nemůžete. Svým způsobem investují do svého. Nebýt ale „strejdy generála“…
* To byl kdo?
„Strejda generál“ je druhý společník německého investora Karla Heinze Hauptmanna a v podniku vlastní jednapadesátiprocentní podíl. Je to generál čínské armády a zabezpečil nám všechny dotace. Navíc svým vojákům přikázal, že si každý musí koupit lahev vína – za 100 eur. V Číně nejsou takové byrokratické překážky jako u nás, ale bez úplatků to nejde. Pokud člověk něco chce, musí za úředníkem a ten řekne: dejte mi tisíc jüanů. Se „strejdou generálem“ bylo ale všechno vyjednané už dopředu.
* Jak jste se k takové práci dostal?
Snad bych to neměl ani říkat. Jednou jsem přišel z hospody a otevřel e-mail, že se hledá vinař do Číny. Napsal jsem životopis – že pocházím z vinařské rodiny, že jsem vystudoval střední vinařskou školu a vinařství na Mendelově univerzitě – odeslal ho a nic se nedělo. Za měsíc jsem měl ale telefon: Pane Osičko, jsme v Praze, přijeďte na pohovor s investorem. Vůbec jsem nevěděl, kdo mě volá, proč mě volá, ale do Prahy jsem jel. Na schůzce v baru byli všichni, zase to řeknu po našem, ožralí. Říkám: Jedu domů, ale asistentka: Ne, ne, jdu pro šéfa. Vysvětlili mu, „kdo su, co su“, a on na to, že má jen dvě otázky.
* Jaké?
První: Chutná vám rýže? Já, že chutná. Super, to je dobrý. A druhá: Jste na kluky, nebo na holky? Já, že na holky. Tak to je úplně super, protože kluci se v Číně shánějí těžko, povídá. Hleděl jsem na něho a on říká: My vás bereme. Později jsem se ho ptal: Karl, jak to, že jste vybrali zrovna mě? A on mi vysvělil: Měli jsme z celé Evropy čtyři tisíce uchazečů, já mám ale rád Česko, všechny mé firmy sídlí v Praze, navíc jsem na tebe dostal dobré reference, tak jsem to risknul. Rozloučili jsme se a já jel dom. Na druhý den ráno zvonek, auto z čínské ambasády a podávají mi letenku. Říkal jsem, že tak narychlo nemůžu, že až za měsíc, a upřímně řečeno jsem trochu doufal, že zapomenou. Jenže za měsíc tam to auto bylo znovu, sedl jsem do něj a jel do Číny.
* V čem vlastně spočívala vaše práce?
Naplánovat veškeré odvodnění vinic, závlahy, oslunění, určit, jak půjdou řádky, nechat udělat rozbory půdy a pak rozhodnout, jak dohnojit, aby bylo před výsadbou všechno nachystané. Pak jsme s kolegou z Francie konzultovali, jaké se kam mají nasadit odrůdy.
* Jak se vám v Číně žilo? Co komunistický režim?
Já se tam stal členem komunistické strany.
* Komunistické strany Číny, to cizinec může?
Ano. Když jsem přiletěl, pořádala se večeře, kde mi bylo vysvětleno, že pokud nepřijmu, tak mohu jet domů. Tak jsem přijal. Stát mi pak platil výlety po Číně, viděl jsem různé památky – Peking, Čínskou zeď, Terakotovou armádu – ale chtěli, abych viděl i čínský soudní systém. Přijeli jsme tenkrát k soudu, stálo tam 100 obžalovaných a překladatel říká: Vařili drogy. Pak soudce klepl a všichni dostali trest smrti. Já na to: Počkej, přece někdo vařil, někdo vozil, někdo prodával. Jenže on povídá: Ne, věděli o tom, tak všichni. Dá se s tím polemizovat, ale na druhé straně to mají tak nastavené, že si tam nikdo nic nedovolí provést. Myslím, že strana to tam dělá celkem dobře.
* Působil jste také v dalších zemích. Ve kterých?
Třeba ve Vietnamu. Tam se teď dělají zkoušky na dvě odrůdy, ale myslím, že je to docela utopie, protože je to obrovsky finančně náročné.
* Ještě víc než v Číně?
Mnohem víc. Jedna úroda je tam klasická jako u nás, pak se, protože je tam takové horko, musí keříky zabalit do speciálních fólií, pod které se fouká studený vzduch. Réva si myslí, že byla zima, a raší znovu.
* Druhá úroda v jednom roce?
Není to přesně rok, ve skutečnosti to trvá rok a něco. Funguje to, ale je to drahé. Ve Vietnamu jde investorovi o hrozny na jídlo. Má exkluzivní smlouvy s hotely: ráno se vzbudíte a dostanete misku s hrozny.
* A co severské země?
Byl jsem ve Finsku a teď v létě pojedu do Norska. Vždy jde o místa s termálními prameny. Půda tam v zimě nepromrzá, hrozny sice nemají vysokou cukernatost, ale brzy přijde zima a vodu
vymrazí…
* … takže ledová vína?
Ano. Problém je ale v technologiích, protože na takový druh vín potřebujete jiný, mnohem dražší lis. Výsledkem bude, že dostanete dvě deci super ledového vína z Finska, které bude stát, počítám, tak 380 až 400 eur.
* Jak jste se vlastně stal vinařem?
My to máme v rodě od 17. století. Praděda, děda, všichni dělali víno. Minulý režim všechno znárodnil, ale pak se to částečně vrátilo. My – otec a dva moji bratři – v tom pokračujeme.
* Jaký je rozdíl mezi moravským a čínským vinařem?
U nás je nevýhodou lidská práce – lidí je čím dál míň a jsou čím dál dražší. Pomalu to směřuje k automatizaci a mechanizaci. Každý bude mít deset strojů a za traktor připřáhne, co bude třeba. Když se ale člověk stará o révu ručně, ona jako by to věděla, roste líp. Zatím ale děláme všechno ručně. V Číně to bylo jiné, stačilo zvednout telefon a lidé kvůli tomu jeli na kole 20 kilometrů.
* Brigádnící, vojáci?
Ne, v okolí vinice je spousta vesnic. Každý má políčko na obživu a někteří, co měli štěstí, jezdili pracovat do města a ti úplně nejšťastnější šli k nám. Samozřejmě se na to pořádala partajní výběrová řízení a neexistovalo, aby u nás pracoval někdo, kdo nebyl ve straně: co kdyby něco náhodou zaslechl?
* Víno v Číně dělají zjevně samí straníci.
Ovšem když jsme točili pro čínskou televizi (CCTV-1), tak přijely náklaďáky. Všechny lidi nám odvezli a místo nich dovezli prověřené „herce“: babička kopala motykou a říkala předsedovi, jak je to tu všechno super.
* Kolik dostávali peněz?
Pracovali 12 hodin denně, z toho půl hodinu zabrala svačina a oběd, 30 dní v měsíci a vycházelo to na 1200 korun. Jsou to obrovské kontrasty. Když jsem přiletěl do Šanghaje, „valil“ jsem rychlovlakem rychlostí 350 kilometrů v hodině a pak jsem přijel na vesnici, kde pomalu neměli ani elektřinu. Některé věci byly prostě neuvěřitelné. Každá rodina musela pěstovat kukuřici a odevzdat 100 kilo zrn. Všechno to loupali ručně. Hledím na ně a říkám: Kurnik, vždyť naše babka na to měla takový strojek s motorkem. Zkusili jsme to s místním zámečníkem udělat, přijeli kvůli tomu až z vysoké školy a musel jsem jim ten patent odevzdat. My ti děkujeme, soudruhu. Ze zámečníka se pak stal boháč, protože ty strojky nestíhal vyrábět.
* V Číně se úřady uplácejí, jaká je česká byrokracie?
To jsem měl loni takový měsíc: Nejdřív přišla hygiena. Dobrý. Na druhý den hasiči. Dobrý. A třetí den někdo z důlního úřadu.
* Proboha, proč?
Hledím na něho: A co vy tady chcete? Říká, že mi jde zkontrolovat sklep, protože jim prý podle nějakého zákona podléhá. Zavolal jsem kámošovi na Ostravsko a on, jestli máme sklep kopaný, nebo ražený. Povídám, že kopaný – protože tady se sklep vykope, postaví a zase zasype – a kámoš říká: Toho vyhoď, jinak budeš za každý metr krychlový platit. Kopaných sklepů se naštěstí důlní zákon netýká. A pak vám ještě přijde zemědělský fond, rostlinolékařská správa, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, potravinářská inspekce a to je furt dokola. Navíc 50 procent těch lidí vůbec neví, co vinařství obnáší. Z Liberce třeba přijela nějaká paní zkontrolovat výkaz postřiků…
* Z Liberce?
To se dělá, aby se zemědělec nemohl domluvit s úředníkem. Vzal jsem paní nahoru ke kapličce a ona říká: Jé, co to tam je, to je krásný? Povídám, že Bukovanský mlýn ze 16. století, ale ona, že ne, že myslí ty keříky. Hledím, jestli tam není nějaký sad či co. To je vinice, povídám nakonec a ona: Jé, to je pěkný, to jsem ještě neviděla.
* Zjevně se tu nenudíte.
A nejlepší je, že pro ministerstvo zemědělství není směrodatný katastr nemovitostí. Zavedlo se to před pěti lety a za tu dobu už nám vinice přeměřovali šestkrát. Říkám jim: Co furt na mém poli děláte, když už to máte tolikrát přeměřené? Ale oni, že prý musejí. Naposledy přijel „borec“ z Českých Budějovic, a aby nemusel chodit, držel „džípíesku“ v ruce a jezdil mezi řádky autem.
* K čemu to ministerstvu je?
Došel jsem k tomu, že ministerstvo má patnáctiprocentní toleranci. Podle katastru máme koupených 50 hektarů, ale ministerstvo naměří třeba jen 45 a dotace jsou pak menší. Kamarád z Vysočiny má problém přesně opačný – ministerstvo jim tam měří víc, protože jsou pokutovaní za to, co krávy nespasou.
Dobré je také, že kvůli celní správě nesmíte převážet víc než 100 litrů vína bez průvodního dokladu, kam musíte vypsat odrůdu, číslo šarže, číslo jednací, obsah alkoholu… Lihová aféra postihla i nás.
* To je kvůli lihové aféře?
Víno podléhá spotřební dani. Je sice nula, ale protože dani podléhá, tak musíme vést kompletní evidenci. Každý měsíc musím vyplnit formulář, že jsem prodal tolik a tolik litrů vína a vznikla mi daňová povinnost nula.
* Jste tři bratři, vyplňujete spoustu papírů a ve Velkých Bílovicích máte 50 hektarů vinohradu. Je to dobré živobytí?
Zatím jo. Líbí se mi, jak všichni říkají – vy vinaři berete dotace…
* … a přes zimu neděláte.
Přesně, ale tak to tak není. Je to tvrdá práce jako každá jiná. Kdo dělá, tak má, a kdo nedělá, tak nemá. Je to hezká práce na čerstvém vzduchu, ale když pak člověk dojde do kanceláře, nejradši by utekl.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
