KSČM je všechno, jen ne sexy, ale další vláda se bez ní bude skládat jen obtížně
Němčina má takové pěkné slovo: „salonfähig“.
Jako že už můžete do lepší společnosti a neriskujete, že si přítomní budou kapesníčkem ucpávat nos a odvracet zrak. KSČM je součástí české polistopadové scény po celou dobu a nehledě na pokles jejích preferencí i neslavné výsledky v posledních komunálních a senátních volbách se do salonu velké politiky nejspíš vrátí už brzy. Možná i dokořán otevřenými hlavními dveřmi. Proč? Protože může, protože chce a hlavně – hodí se.
Tedy ne že by komunističtí politici byli v posledních nejméně patnácti letech společensky nějak na hanbě. Stačilo nemít na politických sedánkách jedno oko skleněné a druhé pevně přivřené, abyste zjistili, že společné ekonomické zájmy, bývalá profese či intenzivně prožívané záliby dovedou politiky spojovat nekonečně lépe než stranické programy. K žádné ostrakizaci poslanců KSČM nedocházelo a nedochází a najdete i vyloženě oblíbené typy, které mají kamarády napříč spektrem.
Rudá hvězda
Uvnitř tohoto vydání týdeníku Euro je rozhovor s vycházející hvězdou KSČM Josefem Skálou, ale také rozbor toho, proč a s kým se komunisté mohou poprvé od listopadu dostat do vlády. Historik a bývalý šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček pak čtenářům vysvětluje, proč je obtížné dopátrat se minulosti ukryté v archivech a kartotékách. No hádejte proč – protože mnozí archiváři mají také nějakou minulost.
„Vztahy tu jsou,“ říká Žáček a připomíná, že komunistická strana byla součástí české politické scény už za první republiky. A ne jako nějaký bizarní okrajový spolek, co se vešel pomalu do jedné bratislavské vinárny, ale na rozdíl nejen od Slovenska, ale i všech ostatních zemí na západ od Sovětského svazu a na východ od Německa jako masová strana.
Překvapivého na tom zas tak moc není a nesouvisí to s žádnou historickou úchylkou, Janem Husem či nějakou „táboritskou“ tradicí. Vysvětlení spočívá v ekonomické struktuře někdejší rakouskouherské monarchie, kde valná část průmyslu byla koncentrovaná v Předlitavsku a zejména české země byly industrializované daleko více a daleko dříve než zbytek střední a východní Evropy, ještě dlouho po druhé světové válce v podstatě agrární.
A v jednom se marxisté nemýlili: z malého hospodáře, který pracuje na vlastním, má pár hektarů pole a dvě krávy, je o poznání těžší vyrobit komunistu než z průmyslového dělníka ve firmě, která zaměstnává stovky a někdy tisíce lidí v podobném postavení. Komunisté také v Česku vyhráli s 40 procenty volby v roce 1946, na rozdíl od Slovenska, kde naopak utrpěli strašný výprask od Demokratické strany.
Stačí neprovokovat
Vzhledem k tomu, že komunistickou stranou prošla v letech 1948 až 1989 nemalá část populace (a spousta lidí jí vděčila za svůj sociální vzestup), tu vztahy nejen jsou, ale také ještě nějakou dobu budou.
Příležitost pro vyrovnání se s minulostí a k nějakému hlubšímu pokání již uplynula dávno a tahle agenda už v podstatě nezajímá ani tu část populace, která se stranickou knížkou neměla nic společného. V oblibě je naopak „retro“, od špekáčků až po televizní seriály. Pokud někdo vyloženě nedráždí drzostmi typu, že si Milada Horáková provaz vlastně zasloužila, a soustředí se spíše na evokování nostalgických vzpomínek na levné nájemné a sociální jistoty spojené se zaměstnáním, najde posluchače.
KSČM je všechno, jen ne sexy, ale podle současných preferencí se bude bez komunistů vláda skládat jen velmi obtížně.
Že by výsostný politický pragmatik, jakým Andrej Babiš nepochybně je, nevnímal kouzlo jednobarevného kabinetu ANO s tichou podporou KSČM, to se nestane. ČSSD si případné přizvání komunistů do vlády omlouvá průnikem programových bodů, pokud jde o sociální stát, třeba že „společně postaví pevnou hráz pronikání soukromého kapitálu do českých nemocnic“. Podobných rétorických cvičení se najde dost.
Potíž s pragmatickým kooptováním KSČM do vládnutí na nejvyšší úrovni je jedna. Nespočívá v ničem jiném než v zakotvení Česka v EU a NATO. Zejména kdyby došlo na slova Josefa Skály a nastal nějaký výrazný makroekonomický otřes, přišla další migrační vlna nebo třeba eskalovalo napětí ve vztazích mezi EU, NATO a Ruskem, bylo by tohle rozhodnutí vystaveno opravdu velké zkoušce.
Ve špatnou chvíli, ve špatné společnosti, navíc v jednom salonu… Takové věci se mají zvažovat důkladně. A předem.
O autorovi| Miroslav Zámečník zamecnik@mf.cz