Britové navzdory posledním útokům prokázali odolnost vůči hysterii a demagogii
Ve Velké Británii se opět ozvali teroristé. Informační skepse zde není na místě, byť jdou zpravodajské zvěsti o terorismu v okurkové sezóně tak dobře na odbyt (a vtipně připravují půdu pro podzimní projednávání rozpočtů). Tentokrát se ale opravdu něco děje.
Tři pokusy.
Na ulicích Londýna byla objevena dvě auta s výbušninami, jejichž účinek měl být umocněn hřebíky. Do glasgowské letištní haly téměř prorazilo další auto-bomba. Komentátoři si jsou jistí, že vše nese „rukopis al-Káidy“. Soud je to však předčasný a nepodložený. Bombu v autě použil například americký terorista v Oklahomě v roce 1995, aniž by byl podezřelý z napojení na al-Káidu. Hřebíky v bombě byly například použity v Paříži v létě 1995 nikoli al-Káidou, ale alžírskou teroristickou organizací. Snad tedy jen technika sebevražedných útoků (letiště Glasgow) a asijský původ útočníků mohou zdálky odkazovat k al-Káidě, ale to je zatím příliš málo na to, aby jí bylo přisouzeno autorství těchto útoků.
Symbol?
Naskýtá se však několik zajímavých časových souvislostí. Předně je to blížící se druhé výročí teroristických útoků v Londýně. Není to příliš přesvědčivý argument, protože výroční opakování útoků by je činilo předvídatelnějšími, a tudíž snáze odhalitelnými. Na symbolech a výročích těžce spočívají spíše molochy totalitních režimů a z nich degenerovaných myslí. Teroristický lehkooděnec může této těžkopádnosti využít, ale asi to není jeho Achillova pata.
Uvítání Gordona Browna?
Nejrozšířenější bude asi interpretace, že útoky souvisejí s počátkem Brownova premiérování. Protiteroristicky hřímající Tony Blair byl vystřídán Brownem, jehož mediální charisma je nesrovnatelně slabší. Mohlo by se zdát, že i jeho protiteroristické odhodlání bude menší. Tato varianta tedy vychází z možného uvolnění protiteroristických opatření v Británii po odchodu Blaira, takže to teroristé hned zkusili, zda budou mít snadnější úspěch. Proč by ho jinak chtěli rozčílit hned od počátku? Anebo chtěli, aby se Brown pěkně srovnal do Blairem vytyčené linie. Zda to může vést k domněnce, že by to vyhovovalo záměrům al-Káidy, ví bůh. Jedině ten asi ví, co to vlastně ta al-Káida je a co má asi za lubem. Pro smrtelníka totiž začíná mít al-Káida panteistické rysy: všudypřítomná, všeprostupující, ale přitom neuchopitelná. Dost konkrétní na eskalaci výdajů na zbrojení, ale dost nekonkrétní na omluvu trapných výsledků americké superhonitby.
Vzkaz Blairovi?
Význam této varianty může spočívat v souvislostech s Blairovým pověřením pro Blízký východ. To by mohlo vést k domněnce, že Blair má být posílen ve svých tvrdých postojích, což by ukazovalo na extremistické zastánce nesmiřitelných střetů, kteří jsou však na obou stranách konfliktu. Pak by bylo lze dovodit, že al-Káida vlastně plní přání oběma stranám (paradoxně tedy i extremistickým kruhům izraelským). Zní to velmi pošetile, ale realita občas překonává i zlé sny.
Rytíř Rushdie.
Stranou zájmu zůstává teoretická spojitost s rozhodnutím britské královny povýšit Salmana Rushdieho do rytířského stavu. Proti tomu protestovalo padesát islámských duchovních, kteří na Rushdieho hlavu vypsali odměnu. Sám pákistánský parlament ale oficiálně požádal, aby britská vláda stáhla návrh na titul pro Rushdieho a omluvila se muslimskému světu. Jinými slovy, jaderná velmoc žádá druhou jadernou velmoc o omluvu a o zrušení urážlivého kroku. A nejde přitom o Írán, ale o věrné americké spojence v boji proti terorismu!
Schisma.
Něco je špatně. Asi není nejkulturnější taktikou vynášet do svých nebes někoho, kdo kálí na nebesa koaličního spojence. Západu čouhají podolky a jen ideologičtí zaslepenci je nevidí. Prý v Evropě platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého - ale asi to nesmí být muslim. Evropu dneška přitom necharakterizuje potřeba pošklebovat se cizímu náboženství. Náboženských válek si v historii užila dost. Bude tedy dobré si poslední události vzít jako memento a ujasnit si, co vlastně od koho chceme - a zda bychom se konečně neměli zabývat také tím, jestli nechce někdo něco také od nás. Třeba jen to, abychom ho neštengrovali.
Vítězná tradice.
Co se však ještě stalo tak extrémně důležitého? Navenek vlastně nic! Britové zaujali postoj, podobný nejtěžším chvílím druhé světové války, kdy byl Londýn ohrožen létajícími bombami. A právě toto nic je ze strany obyvatelstva vítěznou zbraní proti terorismu a všem válečným štváčům. Včera našli před nočním klubem auto plné třaskavin - dnes si tam půjdu s ledovým, doslova britským klidem sednout. Nás nedostanou, říkají si obyvatelé Londýna i Jeruzaléma, na kolena bychom museli klesnout sami. Důstojné lidské bytosti tak osvědčily zvyšující se odolnost proti hysterii a demagogii. Že bychom se začínali prakticky dobírat pointy starobylých disputací o theodiceji, totiž o původu a smyslu zla ve světě?
