Celá ruská ekonomika se sune do problémů, které budou čím dál větší
Potupný útěk ruského kapitálu z českých průmyslových podniků, jak ho líčíme v hlavním tématu tohoto vydání týdeníku Euro, vypadá jako přímý důsledek krachu temelínského tendru. Příčiny jsou však hlubší a nejen ekonomické.
Je jasné, že jedna z největších veřejných zakázek v Evropě působila na Rusy jak feromonový lapač na kůrovce. Pokus dostat vlastní jadernou technologii do Evropské unie stál za jakékoli náklady. Ruské jaderné strojírenství je vedle těžké zbrojařiny asi jediné konkurenceschopné strojírenské odvětví obrovské země. A v takovém případě jde často o kredit průmyslové mocnosti více než o ekonomiku.
Je proto málo pravděpodobné, že by Rusové nečekali na další šanci, protože v Česku se dříve nebo později nějaká jaderka stavět bude.
Jenže stejně jasná jako budoucnost jaderné energetiky v Česku je skutečnost, že změna kurzu v Moskvě směrem k obnovování politické a vojenské síly ve světě zároveň přivírá dveře byznysu. A to jak z domácího, tak mezinárodního hlediska. Rusko by i bez ukrajinské krize mělo vážné problémy, protože jeho vedení neudělalo za dvě desetiletí nic, aby se posunulo ze země dostupných surovin ve skutečnou ekonomickou mocnost s fungujícím tržním hospodářstvím a podnikatelsky přívětivým prostředím a širokou vrstvou drobných a středních podniků přinášejících inovace a vytvářejících solidní domácí kapitál, který oligarchové panicky při každém politickém otřesu přesouvají kamsi do bezpečného zahraničí.
Tento chybějící inovující kapitál je dlouhá léta nahrazován přílivem kapitálu ze zahraničí.
Ten během krize oslaboval a to mělo nevyhnutelné důsledky ve zpomalování růstu až k současnému propadu, na němž se však už významně podílí politika. Kvůli ukrajinské krizi a sankcím zahraniční kapitál buď úplně odchází, nebo alespoň významně omezuje svou angažovanost v zemi s velmi nejistými vyhlídkami. Obchodní sankce pak vedle dovozu kapitálu brzdí i investice v klíčových těžebních oborech. A celá ekonomika se pak sune do problémů, které budou čím dál větší. Zvláště když případnou pomoc státu limitují příjmy z ropy levnější, než by pro ruský rozpočet bylo zdrávo.
A když se k domácím starostem přidá i vnější politický vývoj, z něhož je zřejmé, že evropské země, zejména ty na východ od Německa, budou na každou ruskou firmu a na každého ruského vlastníka domácí firmy pohlížet se silnou nedůvěrou, je to pro privátní ruský kapitál, který produkuje konkurenceschopné zboží, jasný signál, aby se po svém štěstí poohlédl někde jinde. Třeba na Blízkém východě, v Asii či Latinské Americe.
Zda z tohoto vývoje máme být nešťastní zrovna u nás, je trochu dilematem. Firmy, které se kvůli ruskému kapitálu dostávají do potíží, jsou vesměs tradiční a úspěšní výrobci pokročilých technologií. Pokud však získají nového vlastníka, tak se zase nic moc zásadního neděje, a pokud by to byl dokonce vlastník tuzemský, tak to bude jenom pozitivní a jedině Jiří Vyvadil si nad novou realitou zřejmě trochu popláče.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
