Souboj světových korporací se po válce v Iráku zostří
Američané jsou pány v Iráku a v Rusku vzniká obří ropná společnost JukosSibněfť. Na první pohled tyto dvě události spolu nijak nesouvisejí, fúze dvou ruských firem se připravovala řadu měsíců a první neúspěšný pokus se odehrál už v roce 1998. I kdyby válka v Iráku plán vzniku jedné z největších světových ropných firem v Rusku přímo neovlivnila (což rozhodně nelze vyloučit), zrození firmy JukosSibněfť bezpochyby zapadá do logiky nynějšího zostřeného boje na trhu.
Ruský list Izvěstija napsal, že fúze přichází po „přeměně Iráku v severoamerický naftařský stát“. Střízlivější pozorovatelé upozorňují, že v Iráku se obnovují ropné toky, což by mohlo časem vést ke zvýšení světové nabídky a poklesu cen. Na jejich výši jsou závislé modernizační projekty ruských ropných společností, i celkové zdraví ruské ekonomiky.
Nejbohatší ruský podnikatel Michail Chodorkovskij, který stál dosud v čele Jukosu a povede i spojenou firmu, krátce před oznámením fúze prohlásil: „Je naprosto evidentní, že Američané nyní začnou oživovat irácká ropná pole.“ Chodorkovskij tvrdí, že během krátké doby může irácká ropná produkce dosáhnout úrovně tří milionů barelů denně, a později dokonce pěti. Ročně to může být téměř 250 milionů tun, tedy skoro tolik, kolik činí ruský export ropy.
Šéf JukosSibněfti předpokládá, že se Američané budou mírnit, neboť propad ropných cen by měl negativní vliv na mnoho producentů – včetně těch amerických. „Nicméně my dnes bohužel nemáme v této záležitosti žádný vliv,“ dodává Chodorkovskij.
Ve světové elitě.
Vznik ropného obra JukosSibněfť však má zajistit naftařům, jejichž společnosti zatím těžily hlavně na západní Sibiři, schopnost obstát i v nové situaci. Tato ruská společnost bude produkovat zhruba 2,3 milionu barelů ropy denně, přičemž její rezervy činí 18,4 miliardy barelů. Úrovní produkce se bude JukosSibněfť pohybovat mezi čtvrtým a šestým místě na světě – společně s americkou korporací ChevronTexaco a francouzskou TotalFinaElf. (Vyšších čísel dosahují už pouze ExxonMobil, Shell a BP.)
Strůjci ruské obří fúze věří, že nová společnost bude schopná odolávat všem možným ekonomickým i politickým tlakům. I při nižších cenách ropy by JukosSibněfť měla získávat finanční zdroje v zahraničí a expandovat na Dálný východ i jinam (Chodorkovskij perspektivně nevylučuje ani Irák). Také hodlá více diverzifikovat svou činnost a zaměřit se na těžbu plynu, kde však ruské ropné firmy zatím narážejí na odpor monopolního plynárenského gigantu Gazprom. Klíčovou roli v přípravě fúze ovšem hrála obava z možnosti, že pokud ruské firmy samy nespojí své síly, stanou se terčem převzetí ze strany některého zahraničního giganta. V případě Sibněfti se mluvilo o tom, že by ji mohl ovládnout Shell nebo TotalFinaElf.
Před dvěma měsíci na ruský trh zamířila britská BP a ovládla další ruskou firmu TNK. Oligarchové Michail Chodorkovskij a čukotský gubernátor Roman Abramovič, který byl největším akcionářem Sibněfti, věděli, že musí zvolit strategii, že nejlepší obranou je útok. Abramovič nyní nevylučuje, že nakonec svůj podíl ve fúzované společnosti některému ze zahraničních zájemců prodá, ale majorita ve firmě má zůstat v ruských rukou.
Ekonomické zájmy Kremlu.
Michail Chodorkovskij, který si v minulosti dovolil vystupovat nezávisle na ruské politické moci, má nyní pojistku i proti případným politickým tlakům Kremlu. Společnost JukosSibněfť je na ruské poměry tak významná, že řada odborníků soudí, že Moskva bude spíše poslouchat ji, než naopak. Ať tak či onak, faktem je, že ruský prezident Vladimir Putin se vcelku úspěšně snaží posílit pozici své země na mezinárodní scéně, zatím se však nemohl opřít o ekonomickou sílu. Naopak – hospodářské problémy Ruska znamenaly pro Kreml brzdu politické ofenzivy po 11. září 2001, kdy se Moskva stala klíčovým spojencem Spojených států v boji proti terorismu. (Aktivní byla i v irácké krizi, kde se naopak postavila proti představám Ameriky.) Fúze Jukos – Sibněfť by měla být začátkem nástupu ruských ekonomických zájmů.
Zatímco v první fázi po svém nástupu k moci se Vladimir Putin ostře pustil do souboje s některými oligarchy (Boris Berezovskij, Vladimir Gusinskij), o nichž tvrdil, že spíše škodili ruské ekonomice, nyní bezpochyby potřebuje spojence z řad elit ruského byznysu. Není vyloučeno, že právě Chodorkovskij by se takovým spojencem nakonec mohl stát. Svědčí o tom časté náznaky, že právě Putin se příprav nynější fúze zúčastnil. To by mělo i další smysl: Moskva se sice smířila se vstupem BP do TNK, ale představa, že by větší část ruského ropného sektoru mohly ovládnout zahraniční společnosti, jí jsou proti srsti.
Kapitalistická revoluce.
Vznik obří společnosti JukosSibněfť má odstartovat kapitalistickou revoluci i v ruské podnikové sféře. Podobné spojení dvou čistě ruských firem je něčím dosud nevídaným a podobným směrem by se měly ubírat i podniky z jiných sektorů ruské ekonomiky.
Zajímavé je, že zatímco sami Rusové jsou často vůči nynějším nadějím na modernizaci ruského ropného průmyslu skeptičtí, zahraniční komentátoři ji vidí optimističtěji. Skepse některých ruských odborných studií vychází z příliš jednostranné orientace ruského průmyslu na ropu a plyn, ale i z obavy, že se finanční zdroje vyčerpají a nebude z čeho platit nutnou modernizaci ropného průmyslu. Přední světový ekonomický list Wall Street Journal si naopak všímá toho, že „transakce JukosSibněfť vytváří první ruskou energetickou společnost s potenciálem soutěžit s (korporacemi) ExxonMobil, Shell a BP v přístupu k financování, rezervám a trhům“.
Deník Financial Times uvádí, že ruské ropné firmy už začaly vytvářet dlouhodobé rozvojové strategie, na což by teď měly mít i peníze. Firma Jukos je známá svým profesionálním managementem, v němž působí američtí odborníci i lidé se zkušenostmi z Iráku. Nynější fúze také rozvíjí podnikatelskou kulturu v Rusku, neboť bere ohled na zájmy minoritních akcionářů. Na druhé straně ovšem JukosSibněfť postrádá globální marketingovou a distribuční síť, což ještě může nahlodávat vizi Michaila Chodorkovského, který není žádný troškař. Jeho cílem je, aby se společnost stala lídrem globálního energetického trhu.
Lukoil hrozí arbitráží.
Zatímco JukosSibněfť zatím přímé zájmy v Iráku nemá, druhá největší ruská společnost Lukoil je příkladem toho, jak Rusové hodlají prosazovat své představy v této zemi – dnes ovládané Američany. Lukoil již v roce 1997 podepsal kontrakt s iráckým režimem Saddáma Husajna o rozvoji ropného naleziště v Západní Kurně – s prokázanými zásobami téměř osmi miliard barelů ropy. Rusové však nikdy nezačali tento kontrakt naplňovat, neboť čekali na ukončení sankcí, což nyní také při jednáních s Američany zdůrazňují.
Bagdád na konci minulého roku kontrakt Lukoilu zrušil, údajně kvůli postoji Moskvy, která souhlasila s návratem zbrojních inspektorů OSN do Iráku. Lukoil tvrdí, že Saddámovu vedení vadil především postoj zástupců této společnosti, kteří začali jednat s Američany o budoucnosti kontraktu po pádu bývalého iráckého režimu. Spojené státy by tedy vlastně měly proamerický postoj ruské společnosti odměnit.
Lukoil však také prezentoval své možné kroky pro případ, kdy by mu Spojené státy nevyšly vstříc. Společnost by se obrátila na mezinárodní arbitráž. Jak uvádí ruský list Kommersant, firma spoléhá na argumentaci, že kontrakt je stále platný (Irák neměl právo ho zrušit) a že podle mezinárodního práva není možné, aby se smluvní závazky rušily pouze na základě změny vlády (řídit kontraktem se tedy musejí Američané i nová irácká vláda). Korporace, které by realizovaly případný nový kontrakt, by musely čelit hrozbě zabavení (protiprávně nabytého) majetku. A navíc se ruská společnost snaží do své argumentace šikovně zamontovat upozornění, že na sjednávání jejího kontraktu se podílely americké právní firmy.
Francie ne, Rusko ano.
Vyřešit právní spor kolem Lukoilu může být komplikované, ale faktem je, že američtí politici jsou vůči Rusku mnohem shovívavější než vůči dalším členům protiválečné koalice. Ve Washingtonu se prosazuje názor, že Spojené státy by měly potrestat Francii, ignorovat Německo a přitáhnout na svou stranu Rusko.
Komentátor Gerald Seib v listu Wall Street Journal píše, že Amerika potřebuje pomoc Moskvy v řadě oblastí: ve společném boji proti terorismu či islámskému radikalismu (a to i ve střední Asii), při zadržování Severní Koreje, při jednáních o zrušení sankcí proti Iráku na půdě OSN a koneckonců i ve vesmírném výzkumu. Seib tvrdí, že Washington má navíc pochopení pro jisté potíže, jež vznikají v Moskvě, která prochází zásadním přehodnocováním své zahraničněpolitické strategie („od zájmů a perspektiv Sovětského svazu k zájmům Ruska“).
Americký postoj k Rusku však má hodně společného také se samotnou energetickou politikou a ropnými zásobami. Jakkoliv dnes Spojené státy posílily svůj vliv na Blízkém východě, v zájmu „energetické bezpečnosti“ hodlají své zdroje ropy a dalších surovin diverzifikovat. Rusko má přitom největší zásoby ropy ze zemí, jež nejsou členy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu). A fúzi Jukos – Sibněfť předcházelo jiné významné rozhodnutí: Ruská vláda souhlasila s plány na vybudování prvního soukromého ropovodu do terminálu v přístavu Murmansk (dosud známém spíše jako vojenský přístav), odkud ropa poputuje přímo do Ameriky.
