Poté, co začátkem loňského prosince zakázala skupina zemí G7 a Austrálie téměř veškerý dovoz ruské ropy po moři, byla Moskva donucena přesměrovat své lodní zásilky jinam. Nejčastěji se přitom jednalo, respektive jedná o vzdálené destinace typu Číny a Indie. S delší trasou ovšem pochopitelně narůstá i samotná doba přepravy, což se podle agentury Bloomberg projevuje nedostatkem volných tankerů. Jinými slovy, Rusko se tak stává čím dál závislejší na plavidlech vlastněných evropskými společnostmi.
Dříve, tedy ještě před zavedením zmíněného embarga, spoléhaly ruské firmy na lodě evropských rejdařských společností ve velkém – ze svých západních přístavů jimi převážely zhruba polovinu veškeré ropné produkce. Asi měsíc poté, co dodatečné sankce vstoupily v platnost, se však jejich podíl snížil na čtvrtinu. Rusko se potíže s nedostatkem disponibilních tankerů snažilo nahradit loděmi z vlastní takzvané stínové flotily, jejichž vlastník je neznámý. Jenže právě ta nyní vzhledem k obecně delším trasám naráží na své limity.
Státní lodní společnost Sovcomflot PJSC má flotilu, která aktuálně zahrnuje 10 tankerů třídy Suezmax a 32 ,menších’ aframaxů. Analytici nicméně spočítali, že udržení vývozu na současné úrovni do stejných destinací by v nadcházejících měsících vyžadovalo flotilu až 162 aframaxů a 41 lodí Suezmax.
Podíl bude kolísat
Omezené možnosti vlastní stínové flotily přiměly Moskvu se opět poohlédnout po možnostech, které jí nabízejí ,nepřátelské‘ státy, tedy konkrétně do Unie. Řečeno jinak, objem ropy přepravované na palubě evropských plavidel se v posledních týdnech znovu navýšil, a to na více než jednu třetinu.
Tato hodnota bude v následujících měsících pravděpodobně mírně kolísat, analytici každopádně očekávají, že evropské lodě budou v případě ruského vývozu černého zlata hrát významnou roli i nadále. Tedy za předpokladu, že cena tohoto konkrétního druhu ropy nepřesáhne stanovený strop 60 dolarů za barel – v takovém případě by totiž tankery ruskou surovinu přepravovat nesměly.
Cesta přes půl světa za čtyři měsíce
Ještě na začátku roku 2022 činil podíl ropy odesílané z přístavů v západním Rusku do Evropy nějakých 89 procent, do Indie nemířilo téměř nic. O dvanáct měsíců později se pozice obrátily, pětaosmdesát procent zásilek směřovalo na indický subkontinent, zatímco ve Středomoří zůstalo jen asi šest procent produkce. To mělo dramatický dopad na průměrnou vzdálenost, kterou musí barel ruské ropy urazit, aby se dostal ke svému kupci. Z méně než pěti tisíc kilometrů v lednu 2022 se totiž zvýšila na zhruba trojnásobek.
Doba plavby na klíčových trasách měřená z údajů o sledování plavidel ukazuje, že tankeru trvá 66 dní, než dokončí cestu z Baltského moře nebo Arktidy na západní pobřeží Indie a zpět. Většina dodávek do Číny je pak vyřízena v přístavech v provincii Šan-tung, což znamená zpáteční cestu o délce zhruba 123 dní, což jsou více než čtyři měsíce.
Raději zisk pro Indii než pro Rusko
Ze vzniklé situace pravděpodobně nejvíce těží právě Indie. Ta odkupuje levnou ruskou ropu, kterou zpracovává, a se ziskem pak prodává do zahraničí, včetně Evropské unie. Mnohé tamní rafinerie dokonce loni zvýšily export, aby profitovaly z vyšších mezinárodních cen. „Indie je čistým vývozcem rafinovaných produktů a velká část z toho půjde na Západ, aby pomohla zmírnit současný nedostatek. Je celkem jasné, že rostoucí podíl surovin používaných pro tento produkt pochází z Ruska,“ řekl pro Bloomberg Warren Patterson, vedoucí komoditní strategie ING Groep NV.
Uvedený postup přitom Evropské unii nevadí, protože není v rozporu se stanovenými pravidly. Když se totiž ruská ropa zpracovává na paliva mimo území členských zemí, rafinované produkty oficiálně nejsou ruského původu, a tudíž mohou být bez problémů dodávány do států sedmadvacítky. „Skupina G7 chce co nejvíce snížit příjmy Moskvy, ale má také zájem zajistit, aby tamní ropa a rafinované produkty i nadále proudily. To je důležité, aby se zabránilo globální krizi v zásobování,“ uvedla Serena Huangová, hlavní analytička pro Asii ve společnosti Vortexa Ltd.
Klíčovým aspektem omezení příjmů Kremlu by měl být právě nedávno zavedený cenový strop. Nové Dillí sice veřejně neřeklo, zda ho dodržuje, i přesto však sankce srazily ropu pod inkriminovanou hranici 60 dolarů za barel. „Ochota Indie nakupovat velké množství ruské ropy s výraznější slevou není nezamýšlenou chybou, ale cíleným záměrem autorů sankcí. Ten se s jeho pomocí snaží způsobit Putinovi finanční problémy, aniž by to výrazněji poznamenalo ekonomiku západních zemí,“ uzavřel Jason Bordoff, zakládající ředitel Centra pro globální energetickou politiku na Kolumbijské univerzitě.