Rusnok: Dali jsme bankéřům dáreček

Banky od nás mají úrokové sazby 1,75 procenta a střadatelům toho moc nedají, říká guvernér ČNB Jiří Rusnok.

„Na podzim opatření vyhodnotíme a nepočítám, že bychom je zpřísňovali. Spíše možná budeme moci někde ulevit,“ říká o regulaci, která výrazně zahýbala s českým hypotečním trhem, guvernér centrální banky v rozhovoru pro týdeník Euro.

Česká ekonomika zpomaluje a nyní se rozhoduje, zda to bude hladké přistání, nebo přijdou nepříjemné otřesy. Nebylo by lepší, kdyby ČNB měla už nyní sazby výrazně výš?

Vyhodnocujeme zpětně naše kroky před každou čtvrtletní prognózou. Dosud jsme vždy dospěli k tomu, že i zpětně naše kroky odpovídaly potřebám ekonomiky. Celkem jsme tak loni zvyšovali sazby pětkrát. Jak úspěšné bylo utahování měnových podmínek, ukáže až delší časový odstup. Musím ale připustit, že bychom nyní byli v komfortnější situaci, kdybychom v normalizaci měnové politiky pokročili dál.

Očekáváme zpomalování ekonomiky, ale nevíme, jak dlouhé a jak hluboké bude, a to je vždy příjemné mít větší prostor pro uvolňování měnové politiky. Ale jsme tam, kde jsme. Říkám zaplať pánbůh za to. Co by za naši situaci dali jiní. Není navíc všem dnům konec. Situace je nejistá, nikdo si netroufá na nějaké silné předpovědi. Jsou zde na jedné straně signály zpomalování až téměř k recesi, ale i opačné, které naznačují, že nic dramatického se neděje a česká i evropská ekonomika porostou dále.

Každopádně se v pro nás klíčové části Evropy zlepšila zaměstnanost a vzrostly mzdy. Rostou i v Německu a tamní vláda je nyní i ochotnější utrácet, takže našeho klíčového obchodního partnera nevidím až tak zasaženého problémy ve střednědobém horizontu.

Přitom v Německu se nyní recesi vyhnuli jen o kousek...

Prognózy se nyní hodně upravují. Minulý týden jsem neformálně hovořil s guvernérem Bundesbank Jensem Weidmannem a pesimisticky na mě nepůsobil.

Přečtěte si komentář: Rub rostoucích mezd

Rostoucí mzdy na jedné straně táhnou spotřebu a pomáhají ekonomice, ale na druhé straně způsobují problémy s produktivitou a konkurenceschopností českých firem. Nebojíte se toho?

Není to nic, co by nás překvapovalo, a opakovaně to zmiňujeme. Takto rychlý růst mezd není udržitelný. Domníváme se, že začne zpomalovat a vrátí se někam k pěti procentům nominálního růstu. Na současných osm procent ekonomika nemá.

Stále to žije do značné míry z rezerv, které v podnikové sféře byly z doby krize a pokrizového oživení. Souhlasím s tím, že v současnosti už jde do tuhého. Letošní rok bude dojíždět setrvačností, ale myslím, že v dalších letech růst mezd citelně zpomalí.

Proč si to myslíte? Nezaměstnanost je stále nízká.

Vždy je to tak, že mzdy začínají růst později než ekonomika a také později než ekonomika růst přestávají. Samozřejmě makroekonomicky je to výzva, ale stále to ještě není fatální záležitost. Ekonomika má vnitřní rezervy a je schopna tento vývoj ještě letos utáhnout. Věřím, že příští rok se zpomalení projeví. Řada podniků je na hraně a roste tlak i z jiných nákladových položek, například energií, a některé firmy to nemusejí zvládat. Ale makroekonomicky nevidím, že by zde bylo něco akutně zlé. A myslím, že to ani nemůže nastat, protože mluvíme o privátní ekonomice. Nemluvíme o nějakých zombie podnicích, které tady skoro nemáme. A naši podnikatelé a manažeři si s tím poradí. Nebál bych se o ně. Poslední dva až tři roky podniky intenzivně investují do technologií, které by jim měly přinést úsporu příliš drahé pracovní síly. A brzy bychom to měli vidět i v makroekonomických číslech.

Soukromé podniky jsou ovšem pod tlakem státního sektoru, který dramaticky zvyšuje mzdy a nabírá další lidi, čímž zhoršuje situaci. To vás neznepokojuje?

Vláda to jistě komplikuje. Trh práce je napjatý. Ale nyní to vypadá, že se situace se zvyšováním blahobytu státních zaměstnanců změní. Uvidíme. Nějaké zázraky neočekávám, ale myslím, že tlak na mzdy ze strany vlády se určitě zmírní.

Zbytečné lety do Pekingu: čeští vývozci se dobře prosazují jinde

Loni jste zasáhli na hypotečním trhu. Jak jste spokojeni s výsledkem? Ceny nemovitostí se příliš nepohnuly.

Vyhodnotit opatření účinná od 1. října půjde někdy letos na podzim, až proběhne celý roční cyklus se všemi sezonními výkyvy. Bylo tam nějaké předzásobení před zavedením našich regulací, takže je příliš brzo na hodnocení. Naším cílem není řídit cenu nemovitostí. Naší prací je dohlížet na banky, aby na sebe braly přiměřené riziko v oblasti financování bydlení. Protože máme výrazně rozjetý trh nemovitostí ve velkých městech ve smyslu prudkého růstu cen, je třeba, aby úvěry na jejich pořizování byly dostatečně robustní a nestaly se příliš rizikovými v horších dobách, které mohou nastat.

Myslím, že jsme zasáhli správně a v pravý čas. Uvidíme, jaký bude dopad. Předběžná čísla jsou velmi neprůkazná. Myslíme si, že v hypotékách nenastane žádný dramatický propad. Počítáme s poklesem v řádu pěti až deseti procent u nových hypoték. Naše limity nejsou nijak zvlášť přísné. Ve srovnání s jinými zeměmi patříme spíše k těm velmi liberálním. Na podzim naše opatření vyhodnotíme a nepočítám, že bychom je zpřísňovali. Spíše možná budeme moci někde ulevit. Ta pravidla totiž nejsou přísná, ale je tam souvislost s vývojem úrokových sazeb. Pokud by sazby rostly, bude význam regulace menší.

Uvažujete o hypotéce? Spočítejte si její výši v kalkulačce

Banky v Česku dosahují stále velmi vysokých zisků, což u části politiků vyvolává touhu po zavedení bankovní daně. Jak se na tuto diskusi díváte?

S těmi zisky je to tak, že roste ekonomika, a tudíž roste i bankovní byznys. Když se podíváte na ziskové marže bank, tak ty stále klesají, ale růst byznysu je z hlediska objemu zisku více než kompenzuje. Kromě toho je tu situace, která se nebude jen tak opakovat. Bankám se výrazně snížily náklady na vykrývání rizik, protože mají minimum špatných úvěrů, což je v této fázi hospodářského cyklu normální. Navíc jsme jim dali dáreček, protože jsme zvýšili úrokové sazby, takže mají od nás 1,75 procenta a střadatelům toho moc nedají. Takže je to trochu přechodná situace.

A co si tedy o bankovní dani myslíte?

Daňové nápady se budou objevovat, čím bude blíže k nějakým volbám nebo čím bude napjatější situace ve státním rozpočtu. O daních je vždy legitimní politická debata. Já jako ekonom jsem ale přesvědčen, že specifické sektorové daně nejsou dobrý nápad. Vyvolává to vždy otázku, proč jedno odvětví má být více zdaněno než druhé čili o co je horší kapitál v jednom odvětví než v jiném. Nějak bych ještě bral tyto nápady, pokud by to odvětví mělo nějakou oligopolní strukturu. A to pro naše banky nepochybně neplatí. Máme sice poměrně koncentrovaný trh v podobě tří velkých a pár středních bank, ale máme zde dohromady více než čtyřicet bankovních domů, u nichž si lze pořídit veškerou škálu produktů, které firmy i občané poptávají. Zde oligopolní struktura evidentně není.

Zkušenosti z Evropy s takovou daní jsou rozpačité, a navíc když se taková daň v jedné zemi zavádí a v jiné nikoli, tak zjistíte, že kapitál je pohyblivý, což oslabuje fiskální efekt. Banky navíc vyšší zdanění přenesou na klienty. Takže myslím, že to není dobrý nápad. Netuším, kolik kdo předpokládá, že by takovou daní získal, ale banky jsou bezpochyby vybaveny kompetencí k optimalizaci svých daňových povinností. Tím nechci říci, že zde banky nebudou platit daně, ale existuje zcela legitimní možnost mít místo zde založené dceřiné společnosti pouze pobočku evropské matky, která má mnohem větší možnosti optimalizace.

Bankovní daň se tedy nevyplatí...

Obvykle jsou výsledky podobných daňových úprav mnohem nižší, než se na začátku slibuje, protože se podcení substituční efekty a faktory organizační a právní, které zavedení daně vyvolá. Trh je živý organismus a dokáže si poradit. Větší problém než nízký výnos je ale narušování vědomí, že zde máme nějaký stabilní daňový systém. Může občas dojít k posunu v sazbách, ale podnik ví, co může očekávat. Když se zavádějí speciální daně jednou na to a zítra na něco jiného, tak je to na pováženou.

Naprostá většina daňových změn v Česku byla zbytečná, nedotažená nebo vyloženě škodlivá. Čtěte více v eseji:

Daňové reformy jsou permanentně mimo mísu

Česko má dlouhodobý problém s procyklickou hospodářskou politikou vlády. Nyní opět ekonomika zpomaluje a vláda začíná hovořit o šetření a reformách. Jak to ovlivňuje fungování měnové politiky?

Když se podíváme na naši historii, tak chování vlády bylo tradičně procyklické. Ne sice nějak drasticky, ale určitě to nebylo příkladné z hlediska ovlivňování ekonomického cyklu. Je to škoda, protože to samozřejmě snižuje účinnost hospodářské politiky, a na kvalitě hospodářské politiky je závislá prosperita země. Bylo by fajn, kdyby si toho byli tvůrci hospodářské politiky vědomi a brali to v potaz, když rozhodují, co budou v rozpočtu dělat a kdy to budou dělat. Ideální to mají v těch několika málo zemích, jako je Norsko, kde mají suverénní fond, který působí jako nárazník pro situace, kdy vláda potřebuje stimulovat ekonomiku a nemá rozpočtové zdroje.

V centrální bance děláme to, co máme. To znamená, že se staráme o cenovou stabilitu, takže se snažíme, co to jde být proticykličtí. Když nám v tom fiskální politika pomáhá, tak je synergie úžasná. Když je potřeba uvolnit měnové podmínky a fiskál tomu pomůže vyššími výdaji, tak je to přesně, jak má být. Kdyby byla stimulace přehnaná, tak by nás to mohlo tlačit ke zpřísňování měnových podmínek, ale to v současnosti není český případ. My jsme v Česku citliví na krátkodobé zadlužování, a tak se i český fiskál chová v posledních letech relativně rozumně. Jinou věcí je samozřejmě debata o nějakých dlouhodobých trendech. Ale to centrální banku tak netrápí.

Evropou obchází strašidla brexitu, recese v Německu či obchodní války s USA. Lze se na rizika spojená s podobnými událostmi připravit nebo na ně reagovat s předstihem měnovou politikou?

Zabývat se tím samozřejmě musíme. Pokud nevíme, co se děje kolem nás, nevíme ani, co se děje s námi. Připravit se na to, co se stane, dost dobře nejde. Naše odolnost je závislá na tom, že jak měnová, tak fiskální politika pracují s nějakou předvídavostí a dbají na to, aby zde byly polštáře, které budou tlumit dopady nepříznivých událostí a šoků, které se z nich mohou vyvinout. Proto normalizujeme naši politiku, zvyšujeme sazby a chceme se dostat někam na neutrální úroveň, kdy ani nepodporujeme ekonomiku, ani ji nebrzdíme. Něco podobného by měla dělat i fiskální politika. Vytvářet nějaké přebytky, nebo alespoň dosáhnout toho, že bude klesat poměr dluhu k HDP.

Nemáme sice důvod plácat se nějak po ramenou, ale v kontextu Evropy jsme na tom v tomto ohledu dobře. Sazbami se blížíme k normální úrovni, nejsme od ní daleko. A v rozpočtové politice se relativní dluh slušně snížil.

Kromě těchto rizik, jejichž dopad je nějak odhadnutelný, je zde riziko politických změn v Evropě a možné opětovné destabilizace společné měny. Máme za sebou krizi ve vztazích s Itálií a může se to kdekoli opakovat. Vnímáte i tato rizika?

Souhlasil bych s tímto popisem situace. Eurozóna, respektive její méně úspěšné části, nejsou v příliš dobré kondici. To vidí každý. Když se podíváte na zadlužení jednotlivých zemí, tak je až na malé výjimky vyšší, než bylo před rokem 2008. Tato věc se přes pět let relativní konjunktury neposunula kupředu. Podařilo se zvýšit zaměstnanost a lidé se mají lépe, ale fiskální prostor pro reakci na nějaké budoucí potíže se značně snížil.

Obrovským problémem je dlouhodobá, zhruba dvacetiletá, stagnace Itálie. Není na tom tak špatně rozpočtově, její pozice se oproti situaci před krizí moc nezměnila, a dokonce donedávna dosahovala primárního rozpočtového přebytku. Kdyby začala růst, tak se z problémů rychle dostane. Ale neroste a je to, nepočítáme-li již Británii, třetí největší ekonomika v Evropě. Takže euro, ať se nám to líbí nebo ne, stále není za vodou. A může přijít nějaký další test jeho odolnosti a Evropská centrální banka by byla v tom případě v dost obtížné situaci. Nejenže má nulové a záporné sazby, ale má i legislativní a politické limity pro svou expanzi formou kvantitativního uvolňování. Nám přitom na prosperitě eurozóny musí záležet, protože jsme s ní svázáni.

Musíme doufat, že Evropa bude tyto výzvy zvládat.

Čtěte také:

Česká ekonomika letos poroste o tři procenta, odhaduje Hospodářská komora

Konkurenceschopnost Česka stagnuje, v inovacích výrazně zaostáváme

Recese? Na strašení je ještě čas