Chápat povodně jako impulz pro ekonomiku je zjednodušující. Škody mohou tentokrát bolet víc než v roce 2002
Co udělají letošní povodně s ekonomikou, která strádá již jeden a půl roku a začátek oživení je v nedohlednu?
Očekávání, že odstraňování následků povodní může přiblížit konec recese, je docela diskutabilní, ale pojďme si to rozebrat popořadě.
Předně je důležité rozlišovat mezi tokovými a stavovými veličinami, což při úvahách tohoto typu bývá ke škodě věci často opomíjeno. HDP je toková veličina, měřící objem nově vytvořených hodnot za čtvrtletí nebo rok. Celková kapitálová zásoba je stavová veličina k určitému datu.
Nemusíte být graduovaný ekonom, aby bylo jasné, že stavová veličina utrpí, neboť majetek, ať již domácností nebo firemního sektoru či státu a jeho územních složek či organizací bude v důsledku povodní v různé míře poškozen či znehodnocen. Efekt na celkové bohatství tedy nemůže být přinejmenším krátkodobě jiný než negativní. Zároveň je však dopad v delším horizontu dost odlišný podle toho, o co jsme přišli.
Varovný příklad Pro názornost je asi nejlepší příklad obnovy pražské zoo po skutečně tragických povodních v roce 2002. Náklady na rekonstrukci zatopené části zoo byly vyčísleny na čtvrt miliardy korun. Letos jsou nesrovnatelně menší škody na zvířatech, díky včasné a profesionální evakuaci. Materiální škody ale budou obrovské - současný ředitel Miroslav Bobek hovořil o 160 milionech korun. Jistěže nelze připustit, aby Praha přišla o svoji nejpopulárnější atrakci, a peníze na obnovu se najdou, avšak v každém případě lze jen hořce litovat, že při protipovodňové ochraně byla zoo opomenuta, a to přes velké investice, které tam byly od povodní v roce 2002 vynaloženy.
Doufali jsme, že velká voda už za našich životů nepřijde, ale ono se to stalo.
Pokud zůstaneme u modelového příkladu pražské zoo, pak kardinální rozdíl mezi tehdy a teď spočívá v kvalitě kapitálové zásoby: v roce 2002 dolní část zoo nejenže vypadala morálně a fyzicky zastarale, ale také zastaralá skutečně byla: opravdu nové a kvalitní byly dva objekty. Povodeň v roce 2002 tak ve skutečnosti nevedla k prosté obnově, ale byla pozitivní katarzí a impulzem k masivní přestavbě celého areálu, který pražskou zoo přivedl do celosvětové první ligy. Nakolik si autor vzpomíná, povodně byly tehdejším ředitelem Petrem Fejkem vnímány jako příležitost, nikoli jako čistá ztráta. Stejně tak i v hospodářské sféře lze najít příklady, kdy destrukce zastaralých aktiv jen akceleruje modernizační investice s vyšší produktivitou, nižšími provozními náklady či jinými kladnými efekty. Letošní povodeň je téměř úplným opakem tehdejší situace v tom, že poškozena byla plně funkční a moderní aktiva včetně novostaveb vzniklých po roce 2012.
Pražská zoo paradoxně nabízí i další odpověď na investiční rozhodování ve vztahu k přírodním pohromám, a to v územním plánování a relokaci obnovovacích investic.
Sloni a hroši dnes činí radost návštěvníkům v nových pavilonech postavených právě na základě zkušeností s povodní v roce 2002 za opravdu veliké peníze ve zcela bezpečné zóně, zatímco nové developerské projekty v pražské Libni, jež vznikly po povodni 2002, se topí, k „radosti“ svých majitelů.
Příběh pražské zahrady tak není vůbec od věci, neboť mimo jiné říká něco o rozdílech v ekonomických dopadech povodní na kapitálovou zásobu veřejného, ale i soukromého sektoru v závislosti na jeho kvalitě a poloze. A vede nás i k úvahám o smyslu adaptace a relokace. Ztráta způsobená na kvalitních, soudobým požadavkům odpovídajících aktivech je čistou ztrátou, zatímco ztráta na něčem, co by stejně muselo být obnoveno z důvodu fyzické či morální zastaralosti, může být interpretována jako investiční impulz. Postavit „nové na starém“ je pak otázka pro pojistné matematiky, neboť právě pojišťovny inkasují ztráty, když neumějí spočíst pravděpodobnost a pojistné prémie.
Nepopálit se potřetí Je starým přesvědčením tohoto časopisu, že stát by se měl co nejméně vměšovat do soukromých rozhodnutí, avšak druhou stranou téže mince je ponechat důsledky soukromých rozhodnutí na jejich nositelích. Zcela jistě se ukazuje, že obnova kapitálové zásoby nemá velký smysl v oblastech, které jsou podle dostupných poznatků vysoce rizikové. Navíc účinná ochranná opatření bývají natolik nákladná, že jsou v příkrém nepoměru ke chráněným hodnotám. Stát nemůže fungovat donekonečna jako pojišťovna poslední instance v oblastech, kde žádný tržně uvažující subjekt nechce nikoho pojistit, případně když pojistník nechce platit pojistné prémie odpovídající riziku. Jistě, civilizovaná společnost je a měla by být solidární, avšak jedním z podstatných ponaučení z povodní je neschopnost vyhnout se opakování chyb. Platíme velmi drahé školné, mimo jiné proto, že neumíme diferencovat.
Někde je kumulovaná kapitálová zásoba natolik velká a hodnotná, že se vyplatí i extrémně drahá protipovodňová opatření, protože to zkrátka ekonomicky funguje pro celou republiku, zatímco jinde nemá obnova na tom samém místě žádný ekonomický smysl a nevyplatí se ani náhodou. Nově postavený domek v záplavové oblasti je možná pro někoho symbolem výdrže a silné vůle, ale zároveň chybného ekonomického rozhodování. Až opadne voda a sečtou se škody, bylo by vhodné, aby stát motivoval daleko silněji a důsledněji k relokaci než k sedání na horká kamna potřetí za sebou.
Jiná optika První závěr tedy zní, že z hlediska celkového bohatství (kumulované kapitálové zásoby) České republiky letošní povodně nemohou být v drtivé většině případů ničím jiným než újmou velkého rozsahu. To však není jediná věc, která vstupuje do ekonomické úvahy v souvislosti s povodněmi, neboť kromě stavových veličin jsou zde i tokové veličiny, které popravdě řečeno sledujeme častěji. Ze všeho nejvíce hrubý domácí produkt, ať již v kvartálním nebo ročním vyjádření. Tam je to o dost jinak. V krátkém období samozřejmě vystupují negativní jevy - stojí mnoho aktivit, které jsou povodněmi nepříznivě ovlivněny. Lidé nechodí do práce, omezují svoje běžné činnosti i nákupy, firmy neprodukují, zemědělství, stavebnictví i průmysl inkasuje ztráty - krátkodobě nemůže HDP než klesat. Řada odložených výdajů se pochopitelně jen posune v čase - o co HDP klesne, o to v následujícím období stoupne.
To by jen nula od nuly pošla a ze všeho nejspíše by se jednalo o hru s negativním součtem, avšak zejména v souvislosti s obnovou po povodních někteří analytici hovoří o impulzu k celkové ekonomické aktivitě.
Typickým průběhem všech šokových epizod typu přírodních katastrof ve vyspělých zemích se schopností mobilizovat finanční zdroje (čti: zadlužit se) však bývá po prvotním poklesu vzestup ekonomické aktivity, kdy pojišťovny poskytují plnění (a samy jdou do poklesu zisků), a všechny poškozené strany snižují jiné výdaje, čerpají úvěry (pokud mohou) i běžné úspory, aby dokázaly financovat obnovu. Výsledkem bývá obvykle vzestup ekonomické aktivity v následujícím období, kdy se investuje často i nad rámec prosté reprodukce. Proč? Především proto, že investice do obnovy jsou zejména v případě pozemního stavitelství spojeny s vyšším podílem rekonstrukčních prací náročných na pracovní sílu. A právě tyhle aktivity mají významný multiplikační efekt. Přestože vytěsňují jiné výdaje s většinou nižším multiplikačním efektem (běžná spotřeba s vysokým podílem dovozu), bývá výsledný efekt celkově kladný. Typicky tak v následujících čtvrtletích ekonomický výkon měřený HDP roste a v závislosti na potřebě obnovovacích investic může být tento efekt patrný i několik let, než z ekonomiky „vyvane“.
Rozpuštěný impulz Za předpokladu, že postižené české domácnosti, veřejný sektor i firemní sféra skutečně k investicím do obnovy mohou a chtějí přistoupit, celkový efekt na HDP by mohl být počínaje třetím čtvrtletím tohoto roku nepatrně kladný, Podmínkou je, aby česká vláda vědomě zmírnila fiskální cíl, řekněme, o jednu dvě desetiny procenta HDP prostřednictvím dodatečných výdajů v rozsahu několika miliard korun.
Nehledě na nepřehlédnutelné lidské utrpení, letošní povodně není vhodné interpretovat div ne jako nějaký rozvojový impulz už jen z čistě ekonomického hlediska. Povodeň napáchá za pár dnů škody za miliardy, náprava potrvá pár let. I kdybychom věřili na multiplikační účinek obnovy, i kdyby tyto výdaje nevytěsnily ani jednu korunu jiné spotřeby či investic, bude už z časového hlediska účinek rozpuštěn do poměrně dlouhého časového úseku, takže už z definice bude sotva patrný. Opravme, co je racionální opravovat. A nezapomínejme na to, že HDP jako toková veličina často maskuje úbytek stavových hodnot.
Stát nemůže fungovat jako pojišťovna poslední instance v oblastech, kde žádný tržně uvažující subjekt nechce nikoho pojistit. Bilance škod Miliardové účty Odlehčené pojišťovny Česká pojišťovna odhaduje, že bude muset vyplatit klientům jednotky miliard korun. Pojišťovna Generali plánuje, že vyplatí kolem dvou set milionů, stovky milionů budou vyplácet podle svých odhadů i další pojišťovny. 100 milionů pro nezaměstnané Úřad práce ČR má k dispozici sto milionů korun, o které mohou požádat obce, pokud chtějí na odklízení povodňových škod zaměstnat dlouhodobě nezaměstnané.
Vláda uvolňuje čtyři miliardy Na bezprostřední pomoc uvolnila vláda čtyři miliardy korun. Peníze měla připravené v rozpočtu právě kvůli následkům přírodních katastrof. Nečasův kabinet chce také požádat o pomoc Fond solidarity EU. Poohlédnout se po dalších evropských zdrojích dostali navíc za úkol ministři životního prostředí a zemědělství. Opravy silnic Státní fond dopravní infrastruktury vyčlenil 1,3 miliardy pro prvotní opravy silnic. Primárně
jsou určeny pro silnice první třídy a dálnice. Jen Liberecký kraj hlásí škody na silnicích v hodnotě 50 milionů, Ústecký kraj škody odhaduje na stovky milionů. Vládní úvěry a odklad daní Firmám, které zatopila velká voda, slíbil premiér Petr Nečas překlenovací úvěry s nízkým úročením garantované státem. Společnosti, jež zasáhla povodeň, by také nemusely platit zálohy na daň z příjmu do konce června, jak jim ukládá zákon, ale výjimečně o několik měsíců později. (ker) l Růst HDP zakrývá úbytek kvalitních aktiv. Navíc se rozplyne v čase.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz