Ekonomické zákony marxisté vnímali vždy zkresleně, ale ti ruští je postavili na hlavuPadesát let nás dělí od chvíle, kdy skončil život diktátora formujícího ruskou říši ve dvacátém století, Josefa Stalina. Jeho politika, ať už hospodářská, domácí nebo zahraniční Rusko ovlivňuje dodnes.
Ekonomické zákony marxisté vnímali vždy zkresleně, ale ti ruští je postavili na hlavu
Padesát let nás dělí od chvíle, kdy skončil život diktátora formujícího ruskou říši ve dvacátém století, Josefa Stalina. Jeho politika, ať už hospodářská, domácí nebo zahraniční Rusko ovlivňuje dodnes. Na osudu Ruska Stalinem ovládaném bezpříkladnou absolutní mocí můžeme sledovat, jak se prolínal a vzájemně doplňoval radikální marxizmus s tradičním ruským imperializmem. Když se na sklonku první světové války zmocnili tehdy celkem nepočetní ruští komunisté ve vyčerpaném a dezorganizovaném Rusku hlavního města, byla to jedna z těch rozhodujících a neopakovatelných chvil, kdy se extremistické živly mohou chopit iniciativy. Zkomírající státní úřady, rozložená armáda, chaos v dopravě a distribuci potravin k tomu dávaly jedinečnou příležitost. Ruští komunisté, kteří si říkali bolševici, byli koncem roku 1917 jedinou silou vybavenou organizovanými polovojenskými oddíly - rudými gardami ovládanými z jednoho centra a na rozdíl od svých protivníků disciplinovanými. Od prvního okamžiku vlády bolševiků se hlavní náplní jejich činnosti stala snaha o udržení moci. Neměli zrovna málo konkurentů. Byli tu postupující Němci, početné útvary carské armády, organizovaní zběhové… Jisté je, že bolševici uměli skvěle lavírovat, rychle uzavřít válku s Němci, vybudovat vlastní Rudou armádu (Trocký) a postupně se zmocnit celého Ruska. Zároveň s tím jako první ve dvacátém století ovládli umění politické agitace a propagandy. K tomu sloužilo utvoření tzv. Třetí internacionály šířící do okolního světa komunistické ideje. Dodejme: ideje podložené dodávkami zbraní a finančními prostředky pro komunistické souvěrce. Nebude asi náhoda, že se ve vedení bolševického Ruska prosadil právě Stalin, muž praxe. Mluvíme o bolševické praxi. Zatímco jeho intelektuální druhové si před válkou hověli v pohodlném exilu, on opatřoval straně peníze. Jak? Pomocí vydírání, ne nepodobnému praktikám dnešních ruských mafií, a přepadáním bank. V době poválečného hladu uměl vyždímat z rolníků obilí. Nechal mluvit komunistické krasořečníky (říkal jim žvanilové) a dával přednost tiché organizační práci ve straně, kterou postupně ovládl. Stranických konkurentů se dovedl zbavit v inscenováných dramatech, která by mu musel závidět i Shakespeare. Od začátku třicátých let už byla jeho moc ve státě (a ve světovém komunistickém hnutí) neomezená. „Jsem něco jako car,“ psal matce. Dědictví ruského impéria znamená také neustálou expanzi navenek. K tomu ovšem bylo nutno disponovat mohutnou armádou na světové úrovni. Těžký válečný průmysl jako nezbytnost. V rolnické zemi, jakou Rusko bylo, to znamenalo: rolníci to zaplatí. Jednak exportem obilí, jednak jejich nuceným odchodem do průmyslu. Jak se to dělo, je známo. Ekonomické zákony marxisté vnímali vždy zkresleně, ale ti ruští je postavili na hlavu. Co nešlo podle plánu, prosadilo se zuby nehty pomocí poprav a nucených prací. S obrovskými ztrátami se průmysl nakonec vybudoval, Stalin mohl obstát i ve zkoušce další války. Zničil přitom tradiční ruské zemědělství, které učinil závislým na dovozu obilí, jeho ekonomika vyrabovala silně nerostné bohatství země a expanze navenek (Afrika, Latinská Amerika, Afghánistán) se nakonec ukázala příliš velkým soustem. Bolševická moc se nakonec rozdrobila. Je jistý druh masochizmu vlastní mnohým Rusům. Oplakávat tyrana. Komu z nich přijde na mysl, že Rusko mělo na začátku dvacátého století všechny předpoklady, aby bylo ekonomickou velmocí zápolící o prvenství s USA? Místo toho jim Stalin nabídl pouze pohled na „socialistickou šestinu světa“ na mapě. A realitu neskutečně bídné životní úrovně.
