Přehlídka začínající tento týden se letos zaměřuje na lásku
Další ročník putovní filmové přehlídky Projekt 100 láká diváky na design spojující „kinematografickou“ černobílost s tou nejsladší růžovou barvou. Šest filmů, které do více než stovky kin v celé republice 13. ledna vysílá pořadatel akce – Asociace českých filmových klubů – totiž volně spojuje motiv různých podob lásky.
Letošní design opřený o nejkýčovitější odstín „barvy zamilovaných“ zahrnuje plakáty, festivalovou znělku i výtvarnou podobu katalogu. V podání výtvarníka Bohdana Heblíka ovšem spíše provokuje, než aby hladil po srsti – což dobře koresponduje i s výběrem filmů, které se (každý jinak) vyhraňují vůči banální představě sladkobolného milostného opojení v hollywoodském stylu.
„Z hlubin temného vzplanutí duše prosté železničářovy dcery k proradnému záletníkovi v Erotikonu přes rutinu a stereotyp manželské lásky a snový únik ve Velké lásce až k podzimu života, který zrcadlí nepřehlednost, zoufalství a marnost lidského počínání v britském filmu Další rok,“ charakterizoval rozsah tématu letošního ročníku Projektu 100 umělecký ředitel Asociace českých filmových klubů Pavel Bednařík.
Jako u většiny přehlídek tohoto typu je zastřešující téma spíše dodatečně vyklenutým oslím můstkem než naplněním nějakého koncepčního plánu. Šest vybraných titulů totiž dělí roky výroby, země původu, téma i umělecký temperament režisérů. Erotikon Gustava Machatého z roku 1929 patří k vrcholům domácí němé kinematografie a surrealistická komedie Velká láska francouzského režiséra Pierra Étaixe z roku 1969 svérázně reaguje na dobové revoluční trendy. Nový snímek Mikea Leigha Další rok zase představuje velezajímavou současnost britského filmového civilismu. Rozdílnost jednotlivých položek „milostné“ kolekce ovšem neruší: naplňuje naopak představu o evropské alternativě standardní kinodistribuce, fixované na globální hollywoodizovaný trh.
Od roku 1994, kdy Projekt 100 odstartoval, se těžiště jeho zájmu postupně přesouvá směrem k současnosti. Dříve se výběr pořadatelů soustřeďoval na klasiku ve snaze vyplnit povážlivé mezery ve znalostech filmové historie, zaviněné letitou komunistickou cenzurou české distribuce. V nové várce, která doplnila počet titulů Projektu na 160, ovšem už jednoznačně převažují novinky: Leighův Další rok doplňuje nový opus polského režisérského klasika Andrzeje Wajdy Puškvorec, minimalistická tragikomedie Dagura Káriho Dobré srdce z roku 2009 a komediální Druhá strana mince, již režisér Borys Lankosz situoval do stalinského Polska.
Zůstává otázkou, zda jde o pouhé vybočení z trendu nebo o novou koncepci, která bude Projekt 100 sbližovat s aktivitami menších distributorů nezávislých na velkých hollywoodských studiích. Ti v posledních letech začínají viditelně ovlivňovat i skladbu programu českých kin.
Výběr nové várky filmů pro Projekt 100 každopádně potvrzuje změny, které nastaly ve směřování Asociace českých filmových klubů v souvislosti s nástupem Pavla Bednaříka. Ten v ředitelské funkci před třemi lety vystřídal Jiřího Králíka. Se svým letitým uměleckým šéfem se asociace kvůli milionovým dluhům rozešla ve zlém a nové vedení teď neusiluje jen o větší kontrolu nad financemi, ale i o zřetelnější koncepci – to se netýká jen Projektu 100, ale i dalších akcí, které asociace pořádá – především Letní filmové školy v Uherském Hradišti.
Právě od této filmové akce, která patří k největším v České republice, se odvozuje bezmála kultovní status, který dnes provází většinu činností asociace. Diváci jí totiž důvěřují natolik, že jim vlastně už nejde o konkrétní filmy či režisérská jména: do kina je láká osvědčená značka. Nová várka Projektu 100 má tak pravděpodobně zajištěnou „růžovou“ budoucnost v podobě zájmu publika.
