RODÍCÍ SE NOVÁ KONCEPCE AGRÁRNÍ POLITIKY, DŮRAZ EU NA PODPORU KRAJINOTVORNÝCH PRVKŮ, ROSTOUCÍ POPTÁVKA PO SLADKOVODNÍCH RYBÁCH. TO VŠE JSOU DŮVODY, PROČ SE VYPLATÍ INVESTOVAT DO RYBNÍKŮ A VODNÍCH PLOCH OBECNĚ, STEJNĚ TAK JAKO TŘEBA DO VLASTNICTVÍ LESŮ.
Krajinotvorná a mimoprodukční role vodních ploch se zvyší
Podle statistik je na území České republiky kolem 25 000 rybníků. Podíl rybníků v majetku státu přitom nepřesahuje 2 procenta - jejich převážná část je v soukromých rukou (fyzických osob a rybářských organizací buď komerčních, nebo zájmových), pár stovek rybníků patří Zemědělské vodohospodářské správě a také Pozemkovému fondu ČR (PF), když velké vodní nádrže spravují jednotlivé podniky Povodí.
RYBÁŘSKÝ ZÁKON MÁ MNOHO ÚSKALÍ PF vlastnil k 30. září letošního roku celkem 678 rybníků v účetní hodnotě 34,6 milionu korun. Právě ty teoreticky vzato lze (v různých režimech prodeje) koupit, jinak lze ovšem nějaké razantnější zvýšení nabídky jen stěží očekávat. V parlamentu projednávaná novela rybářského zákona totiž v zásadě stávající vlastnickou strukturu konzervuje. „Od počátku platnosti zákona se po dobu deseti let nic nezmění, pokud se budou současní nájemci rybníků, zejména rybářská sdružení, o rybníky dobře starat a včas platit nájemné,“ konstatuje Dana Večeřová z ministerstva zemědělství (Mze). Po deseti letech by měli mít na rybníky předkupní právo právě jejich dosavadní uživatelé. Zmíněná novela přináší kromě konzervace současného stavu i další komplikace. Zavádí například povinnost uživatelů ustanovit rybářskou stráž. „Množící se opatření ve veřejném zájmu nejsou kompenzovány prostředky ze státních zdrojů,“ konstatuje v těchto souvislostech místopředseda zemědělského výboru parlamentu Jaroslav Pešán. Účelem novely přitom byla podle něj potřeba harmonizovat naše právo s legislativou EU - Unie ovšem po České republice požadovala pouze doplnit do zákona kapitolu o zacházení s mořskými rybolovnými zdroji. „Dosavadní zákon většině zainteresovaných subjektů vyhovoval, současná novela až na splnění požadavku Evropské unie nebyla vlastně nutná,“ domnívá se Pešán. To, co by bylo skutečně žádoucí, totiž sjednotit práva vlastníků stojatých a tekoucích vod, novela nepřináší, když předkupní právo nájemců je velmi sporné a nárůst byrokracie a státních zásahů lze považovat za zbytečný. NEMÁLO POVINNOSTÍ VLASTNÍKA
Jasno dosud není ani v tzv. Zásadách správné zemědělské praxe - principech, na základě kterých bude nutné hospodařit včetně nakládání s rybníky. ČR má výjimku, do roku 2005 může použít vlastních Zásad (nikoli obdobnou normu EU), ty ale ještě nemají konečnou podobu. Jejich nedodržování přitom může být důvodem k zamítnutí dotace či zrušení předkupního práva a mohou nastat i jiné problémy. Tak například na odbahnění rybníků je letos vyčleněno 480 mil. Kč, ovšem podle ředitele Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky (VÚZE) Tomáše Douchy nemá cenu vynakládat na odbahnění rybníků „ani korunu, pokud se při hospodaření na nich a jejich okolí nedodržují zmíněné Zásady správné zemědělské praxe. Třeba zanedbávání protierozních opatření znamená, že odbahněný rybník je za pár let ve stejném, ne-li horším stavu než před vynaložením nemalých státních prostředků na jeho vyčištění.“ Právě Doucha je přitom jedním ze čtyř hlavních protagonistů celkové změny dosavadní produkční koncepce MZe směrem k vyššímu důrazu na mimoprodukční a krajinotvorné role zemědělství. Jedním z pilířů této koncepce má být program „V ize voda“ - v zásadě jde o finanční podporu zvyšování retenčních schopností krajiny, celkové stabilizace vodního režimu a pochopitelně i jakosti vody. Rybníky přitom v této koncepci hrají nezanedbatelnou roli. „V ytvoření multifunkčního rybářství je ale podmíněno dořešením vlastnických vztahů a práv,“ upozorňuje Doucha.
PENÍZE BUDOU, ALE CHCE TO TRPĚLIVOST
Podle stínového ministra zemědělství Jiřího Papeže se investovat do rybníků rozhodně vyplatí. „Stát musí vytvořit takové podmínky, aby se to vyplatilo zejména těm, kteří budou zajišťovat veřejné funkce rybníků,“ upozorňuje Papež. To je v souladu s V izí voda. Finanční prostředky na podporu mimoprodukčních funkcí jsou podle něj zajištěny z domácích zdrojů a po vstupu do EU může ČR čerpat na tyto účely také prostředky z evropských strukturálních fondů. Unie má podle něj například speciální fond pro mořský rybolov s názvem FIFG, který lze využít i v případě sladkovodních ryb, a to na programy týkající se ochrany krajiny a podpory biodiverzity. S finanční podporou lze ovšem v zásadě počítat až od roku 2005. Až po vstupu do Evropské unie lze také předpokládat legislativní změny, které by zajišťovaly vyšší ochranu vlastnických práv. Trpělivostí se musí obrnit i rybáři. Spotřeba sladkovodních ryb u nás v současné době v zásadě stagnuje, nárůst poptávky v rámci trendů zdravé výživy lze ale předpokládat. Dnes každý občan České republiky zkonzumuje 1,3 kilogramu za rok, což je oproti EU málo. Vstup do Unie pochopitelně ještě více umožní export sladkovodních ryb do EU. To je již nyní patrné: v loňském roce podle MZe například poklesla domácí tržní produkce ryb proti předchozímu roku o 7 % na 18 700 tun, do zahraničí se ovšem vyvezlo zhruba 12 000 tun sladkovodních ryb, což představuje meziroční nárůst skoro o pětinu.
