Otestovali jsme, jestli je cestování vlakem mezi největšími městy skutečně výhodnější než cesta autem. Přinášíme také užitečné rady, jak vyzrát na složitý tarifní systém.
Cestování vlakem Otestovali jsme, jestli je cestování vlakem mezi největšími městy skutečně výhodnější než cesta autem. Přinášíme také užitečné rady, jak vyzrát na složitý tarifní systém.
Auta stojí, vlaky jedou. Bez stresu z dopravní zácpy. Statisticky několikrát bezpečněji. V klidu můžete pracovat na notebooku, vyřídit si telefony, číst si, jíst, pít nebo jen tak spát. Prostě všechno to, co si za volantem nemůžete dovolit. Tak nějak lákají České dráhy nové cestující z řad podnikatelů a manažerů.
Po více než roce jsme se znovu detailněji podívali, jak alternativa v podobě cestování vlakem vypadá ve skutečnosti. Shrnuli jsme přitom nejen bohaté zkušenosti obou autorů testu, ale zeptali se také konkrétních cestujících v několika náhodně vybraných spojích.
Jak na nepřehledné tarify
Už několik let slibují České dráhy zjednodušení systému jízdného (hovořil o něm také jejich generální ředitel Josef Bazala v Profitu č. 3/2007). Bohužel, koupení jízdenky může být pro nezasvěceného zájemce stále zásadní překážkou.
Prostředí většiny nádražních hal zůstává fyzicky odpudivé. Zvláště podnikatelé s kufříky a v oblecích jsou magnetem pro nejrůznější pobudy a bezdomovce. Cestujícího, který se u okénka snaží plně věnovat spletitostem jízdních tarifů, tak chvilková nepozornost může přijít draho.
Čestnou výjimkou mezi testovanými stanicemi je Ostrava-Svinov, nejmodernější nádraží v republice. Zato jeho okolí patří k nejhorším: Nevyužijete-li okamžitě po výstupu taxíku, čekají vás několikaminutová cesta nevábným prostředím a schody k nejbližší tramvaji.
Proto hned na začátek máme pár cenných rad: Jedou-li na trati vlaky SuperCity, EuroCity nebo InterCity, dejte jim přednost. Jsou rychlejší a mnohem pohodlnější. Rozdíl je patrný hlavně mezi Prahou a Brnem, kde běžné rychlíky jezdí oklikou přes Havlíčkův Brod a cesta do Brna jim oproti zmíněným rychlovlakům trvá o hodinu déle. Na testované trati mezi Prahou a Plzní ale – na rozdíl od koridorů – žádné „lepší“ vlaky nejezdí.
Cestujete-li častěji na delší vzdálenosti (jednotlivá jízda delší než 100 kilometrů), vyplatí se koupit si Kilometrickou banku. Za 1400 korun získáte sešitek s předplacenými 2000 kilometry, z nějž se vám jednotlivé jízdy postupně odečítají. Velkou výhodou je, že nemusíte na každou jednotlivou jízdu kupovat lístek u pokladny, ale můžete nádražní halou jen proběhnout a rovnou nastoupit do vlaku. Druhou výhodou je pak cena: Cesta s Kilometrickou bankou vás přijde oproti běžné jízdence zhruba na polovinu.
Jízdenky na některé „lepší“ spoje si lze koupit také po internetu. Na webu www. cd.cz je sice nutná počáteční registrace, trvá ale jen pár minut a samozřejmě se stačí zaregistrovat pouze poprvé. Nemáte-li už slevový průkaz, můžete zadat například číslo občanského nebo řidičského průkazu. Jízdenku si pak vytisknete, zkontroluje ji až průvodčí ve vlaku. Jak jsme zjistili při testu, mnoho cestujících ale od internetového nákupu stále ještě odrazuje nutnost zadat při on-line placení číslo platební karty.
Tajný tip: e-Liška
Pokud nemáte Kilometrickou banku ani on-line zakoupenou jízdenku, nejspíš vás cesta k pokladně nemine. V tom případě máte na výběr, zda chcete obyčejnou jednosměrnou jízdenku, nebo zpáteční. Druhá varianta je výrazně cenově výhodnější. Zpáteční cestu ale musíte uskutečnit nejpozději druhý den, takže jízdenka se hodí jen pro cesty „na otočku“. Pokud na zpáteční cestu využijete služeb Českých drah, ale až třeba za tři dny, máte smůlu.
Vlastníte-li některou ze slevových průkazek, momentálně zvaných In-karta, máte nárok na takzvané zákaznické jízdné (že by občasní cestující nebyli pro České dráhy zákazníky?). To se pohybuje přibližně na polovině až dvou třetinách běžného tarifu. „Zlatá Kilometrická banka,“ řekla k tomu mladá manažerka Karolína, cestující vlakem každé dva dny v týdnu. „U pokladny si jich během pár minut koupím hned několik do zásoby. Pak k pokladnám dlouho nemusím a ještě jezdím za polovic. Zatímco k tomu zákaznickému jízdnému potřebujete In-kartu, na kterou po podání žádosti čekáte skoro měsíc. A s tou kartou pak stejně pokaždé musíte k pokladně koupit si jízdenku,“ vysvětluje.
Ve složitém systému tarifů ale existují i mnohem méně známé možnosti, jak ušetřit:
Projedete-li během dvou dnů stovky kilometrů (jeden den z Prahy do Brna a zpět, druhý den z Prahy do Ostravy), vyplatila se dvoudenní síťová jízdenka. Stála 580 korun, platila na všechny tratě a s výjimkou Pendolina jste už nemuseli platit příplatek ve vlacích InterCity a EuroCity. Během letošního září ji však České dráhy nahradily jednodenní síťovou jízdenkou ČD Net, která stojí 390 korun a ještě je nutné platit příplatky za vlaky vyšší kvality – oproti dřívějšku jde tedy o mnohem méně výhodnou nabídku. Vyplatit se ale může, jede-li na pracovní cestu více lidí: Za celkovou cenu 780 korun může jet z Prahy do Ostravy a zpět společně až pět lidí.
Zatím málo známá je také jízdenka zvaná e-Liška. Díky ní můžete mezi dvěma libovolnými krajskými města jet za jednotnou cenu 140 korun. Mezi Prahou a Plzní nebo Prahou a Pardubicemi se sice nevyplatí, ale mezi Prahou a Brnem nebo Ostravou už jde o slevu, na jakou jinými způsoby nedosáhnete. Teoreticky tak lze za 140 korun jet z Karlových Varů až do Zlína, tedy za asi pětinu běžné ceny. Jenže i tahle nabídka má háček: Jízdenku si lze koupit jen po internetu a musíte k ní mít zmíněnou In-kartu. A výhodných jízdenek je jenom omezené množství (České dráhy přitom tají, kolik).
Nejnovější lákadlo v tarifní nabídce se jmenuje SC Net. Vyplatí se lidem, kteří cestují rychlovlakem mezi dvěma velkými městy, ale pak (na stejné trati) se třeba o kousek vracejí do menšího města, kde rychlovlak nestavěl. Typicky: jedete-li z Prahy do Olomouce a vracíte se do Mohelnice. Díky Regionetu zaplatíte jen cenu jízdenky za rychlovlak, ta vám přitom pak platí i pro následnou cestu běžným vlakem po stejné trati.
Jízda 21. století
Z Prahy do Pardubic, Brna, Olomouce, Ostravy nebo na druhou stranu do Ústí nad Labem se vlakem dostanete většinou rychle a pohodlně. Všechna zmíněná města leží na hlavním koridoru, který v uplynulých letech prošel nákladnou rekonstrukcí. Vedle rychlosti to poznáte hlavně na „nedrncajících“ kolejích. Ve vlaku přitom strávíte srovnatelný čas jako na dálnici; mezi Prahou, Pardubicemi a Ostravou je vlak – hlavně ve všední dny – většinou i rychlejší.
V klidu můžete zapomenout na zažitá klišé: Ve většině vozů InterCity, EuroCity nebo SuperCity (Pendolino) najdete fungující a relativně čisté toalety, klimatizaci, ve vagonech je čisto a útulně. Před sebou většinou najdete klasický nebo sklápěcí stolek, umožňující položení notebooku. S výjimkou „studentských“ spojů v pátek a v neděli odpoledne bývá ve vagonech klid, cestující podnikatelé, manažeři i studenti se chovají tak, jak jsou zvyklí z pracovišť a studoven. Dokonce i telefonovat se chodí ohleduplně na chodbičku.
V jídelních vozech (nebo díky roznáškové službě, podobné jako v letadle) se můžete občerstvit za cenu, která je sice vyšší než v běžných restauracích, není však přemrštěná jako třeba na ruzyňském letišti. Sendviče v Pendolinu za necelých 60 korun, vepřový řízek za 125 korun. Ceny ve vlacích EuroCity se liší podle toho, zda jde o spoj z „movitějšího“ Rakouska či Německa, nebo jedoucí „jen“ mezi Českem a Slovenskem či Polskem. V prvním případě tak zaplatíte za kuřecí steak až 200 korun, ve druhém vás přijde hovězí guláš na přijatelných 115 korun.
Návrat do 80. let
O nějakých dvacet let zpátky se ale rychle vrátíte, budete-li chtít cestovat vlakem z Prahy do čtvrtého největšího města v re-
publice – Plzně. Rekonstrukce zdejší trati se stále odkládá, takže o moderním koridoru nemůže být řeč. V drncajících vagonech si někdy nelze ani delší dobu číst, po chvíli bolí oči. Nejde jen o nekvalitní koleje, ale i samotné vagony – řada z nich ještě neprošla modernizací. Stará koženková sedadla, často neskutečně špinavá kupé – hlavně v rychlíku s odjezdem z Plzně v osm ráno je téměř nemožné najít místo, které neuškodí vašemu obleku nebo pokožce.
Napadlo vás připlatit si a zkusit vůz první třídy? Zaplatíte o polovinu víc, ale sedačky jsou stále o řád horší než ve druhé třídě na koridorových tratích. O jídelním voze si můžete nechat jenom zdát. A alespoň sklápěcí stolečky pro notebook? Neblázněte!
Výjimkou jsou jen mezinárodní rychlíky s odjezdem z Prahy ve 13.15 a 17.15, v opačném směru pak s odjezdem z Plzně v 11.13 a 15.13. V nich najdete nejen modernější interiér, ale také pár sklápěcích stolečků.
Pendolino: Rychlé, ale…
Nejvýraznější změnou oproti loňskému testu byl chladnější vztah zkušenějších cestujících k Pendolinu. „Pokud příliš nespěchám a potřebuji pracovat, dávám přednost vlakům EuroCity nebo InterCity,“ řekl nám podnikatel František Němec z Brna. Podobný názor jsme slyšeli ještě mnohokrát.
Pendolino ujede trasu mezi Prahou a Brnem za dvě hodiny a 23 minut. „Běžnému“ vlaku EuroCity to trvá o více než čtvrt hodiny déle, ale je o 50 korun levnější. Na trase Praha-Ostrava je rozdíl ještě výraznější: Pendolinem to trvá tři hodiny a deset minut, vlakem EuroCity o půl hodiny déle. „Jenže když zas tak moc nespěchám, je pro mne hlavní pohodlná cesta. A tam Pendolino prohrává,“ říká podnikatel Němec.
Také většina oslovených cestujících se během testu shodla, že v Pendolinu je méně místa pro nohy než ve vlacích Inter a EuroCity. Lepší to překvapivě není ani v první třídě (i když tam dostanete „zdarma“ občerstvení, noviny a elektrickou zásuvku). Na Pendolino si navíc povinně musíte koupit místenku. Ta vás nejenže vyjde na předražených 200 korun (oproti 86 korunám na běžný vlak), ale hlavně vás mnohdy odsoudí k mačkání se vedle neznámého spolucestujícího. O pocitu soukromí se tedy nedá moc mluvit. Některé části soupravy přitom zůstávají nepochopitelně prázdné, cestující se mačkají jen v části vagonu, kam jsou místenky cíleně prodávány. U pokladny nebo při on-line prodeji si proto raději výslovně přejte řadu jednotlivých sedadel, bez spolusedícího. Zvláště pokud by vás měl spolucestující blokovat a vy jej pak museli obtěžovat pokaždé, když si půjdete zatelefonovat nebo na toaletu.
Za vysokou cenu se v Pendolinu překvapivě nedočkáte ani elektrické zásuvky (výjimkou je první třída). Na více než tříhodinové trase do Ostravy je to při použití notebooku velká nevýhoda. Přitom na zásuvky lze narazit v mnoha „běžných“ vlacích EuroCity, hlavně mezi Prahou a Brnem. Jestli je v konkrétním vagonu najdete, zjistíte snadno z internetového jízdního řádu: Stačí si kliknout na řazení vagonu konkrétního spoje.
Pro některé cestující je nevýhodou i fakt, že v celém Pendolinu platí zákaz kouření, zatímco v ostatních vlacích jsou zatím vyhrazena místa pro kuřáky. Nejpozději od letošního prosince však budou všechny spoje jednotně zcela nekuřácké.
Vlakem 90 minut, autem hodinu a půl
Podle našeho zjištění je pro cestující podnikatele důležitá hlavně možnost strávit cestu prací místo držení volantu. Na druhém místě pak zmiňovali vyšší časovou spolehlivost vlaků oproti jízdě autem po ucpané dálnici. Během testu jsme sice zažili několik menších zpoždění, stejně jako na silnici. Jediné větší zpoždění (90 minut) způsobila závada na zabezpečovacím systému hlavní trati. Shodou okolností ale hned druhý den jela autorka testu stejnou trasu po dálnici D1 – kvůli nehodě kamionu dojela také o 90 minut později. S tím rozdílem, že dobu čekání v koloně nemohla za volantem využít jinak.
Zdaleka nejhorší stránkou jízdy vlakem ale zůstává přístup zaměstnanců Českých drah k zákazníkům. Zážitek z našeho testu není ojedinělý: Ve vlaku EuroCity vás sice v reproduktoru přivítají ve vagonu a hlásí názvy stanic, při nečekaném zdržení se ale nic nedozvíte. Uvízli jsme v polích kdesi za Kolínem. Teprve po dvaceti minutách prošel kolem průvodčí a neformálně všem sdělil: „Nejde elektrika – až půjde, tak pojedeme“. A dalších dvacet minut jsme čekali, než se ozvalo oficiální hlášení z reproduktoru (už hovořilo o poruše zabezpečovacího zařízení na celé trati).
Prakticky monopolní České dráhy vám nenabídnou ani symbolické odškodnění, pokud kvůli zpoždění vlaku zmeškáte pracovní schůzku nebo dokonce letadlo. Čestnou výjimkou je Pendolino, kde při zpoždění větším než hodinu můžete požádat o vrácení (jen) dvaceti procent jízdného.
„Mnohokrát jsem slyšel, že je to podobné jako na dálnici – občas se to prostě ucpe a dráhy s tím nemohou nic dělat. Jenže to je hodně slabá výmluva. Většina vlaků jezdí podle jízdního řádu, a provoz není tak silný, aby se trať jen tak ucpala. Oproti dálnici, kde je provoz neplánovaný a nekoordinovaný. Sám jsem kdysi pro dráhu dělal, tak vím, že nejméně ze dvou třetin je to v lidech a organizaci práce, ne v nějaké vyšší moci,“ domnívá se majitel stavební firmy z Břeclavska.
Nedovoláte se
Samostatnou kapitolou je absence signálu pro mobilní telefony. O problému jsme podrobně psali v Profitu č. 15/2007, od letošního dubna se prakticky nic nezměnilo.
Odhadem zhruba na čtvrtině až třetině trasy mezi Prahou a Brnem či Prahou a Ostravou chybí mobilní signál. A to přesto, že jde o hlavní koridorové tratě, čím dál více využívané podnikateli a manažery. Vedle chybějícího pokrytí je přitom problémem i fakt, že do některých moderních vagonů kvůli jejich konstrukci signál proniká stěží.
České dráhy ve spolupráci s operátory chystají alespoň částečné řešení: Vlaky si povezou signál s sebou. V současnosti probíhá testovací provoz takzvaných GSM repeaterů (zesilovačů). Dodejme však, že umožní telefonování pouze na vybraných spojích a jen ve vozech první třídy.
