Silvio Berlusconi – zpěvák, podomní obchodník, realitní agent, stavitel, finanční a televizní magnát. Navíc vlastník fotbalového klubu AC Milan a trojnásobný premiér. Další zastávkou na jeho dráze by mohl být palác na římském pahorku Quirinale.
Autor: Isifa
Má rád peníze, moc, kopanou a krásné ženy. Začátek jeho podnikatelské dráhy připomíná americký sen o chudém chlapci, který se vypracoval. Při podrobnějším zkoumání se však ukáže, k čemu je podnikavému mladíkovi dobrý tatínek, který pracuje v bance a je oddaný svému šéfovi. Kdyby však Silvio Berlusconi nebyl schopný, ani s takovým zázemím by se neprosadil.
Někteří italští občané si sice stále myslí, že Berlusconi je hlavně všehoschopný a že jeho výroky bývají naprosto skandální, jeho popularita však v poslední době výrazně vzrostla. Napomáhá tomu skutečnost, že má v zemi téměř monopol na televizní vysílání.
V Itálii působí sedm celostátních kanálů. Tři jsou přímo Berlusconiho a tři státní pod silným vlivem Berlusconiho vlády. Italové tak mají často možnost sledovat, jaký má jejich premiér podmanivý úsměv, jak je jeho chirurgicky vylepšený obličej pěkně opálený a jak se mu kadeří nastřelené vlasy. Dobře vědí, že hraje tenis a běhá. K jeho zálibám patří kromě peprných poznámek také jachta. Navíc se prezentuje jako znalec kultury: hraje na klavír, navštěvuje divadla, muzea a antikvariáty.
SILVIO BERLUSCONI
Datum narození: 29. září 1936
Místo narození: Milano, Itálie
Znamení: Váhy
Premiérovu oblibu posílilo také to, že už není apologetem zahraniční politiky Spojených států v éře prezidenta Bushe. O amerických plánech umístit radarovou základnu v Česku prohlásil, že jde o provokaci zaměřenou proti Rusku.
Kolem Berlusconiho firem jsou sice pořád nějaká obvinění z korupce a porušování zákonů, „rytíř“ sám se však jimi už nemusí příliš znepokojovat. Když měl v parlamentu převahu, ušil si zákony na míru. A protože se uvažuje o tom, že další zastávkou na jeho politické dráze bude od roku 2013 křeslo hlavy státu v paláci Quirinale, mohl by získat prakticky doživotní imunitu.
Zázrak v Miláně
Berlusconi se narodil v roce 1936. Jeho otec byl bankovním úředníkem. Navštěvoval klasické gymnázium v Miláně. Maturoval v roce 1954. Zapsal se na práva a promoval v roce 1961. Přivydělával si jako zpěvák a bavič na lodích. A také jako podomní prodejce elektrických spotřebičů.
Opravdu podnikat začal Silvio Berlusconi v nemovitostech. Napřed pracoval jako realitní agent, záhy založil společnost Cantieri Milanesi. Peníze na koupi prvního pozemku firma získala díky záruce, kterou poskytl Carlo Rasini, šéf banky, v níž pracoval otec dnešního premiéra.
V roce 1963 zakládá Berlusconi stavební firmu Edilnord. Ta na milánském předměstí postaví moderní obytné čtvrti. Finanční zdroje putovaly do Berlusconiho firmy opět prostřednictvím banky Rasini. První byty byly dokončeny v polovině šedesátých let, ale napřed se neprodávaly dobře.
Berlusconi se nedal odradit. Výstavba dalších sídlištních domů mu nakonec přinesla úspěch. Podle Berlusconiho odpůrců za ním stály tajné úmluvy s politickými stranami a se zednářskou lóží Propaganda 2. V každém případě italské úřady vycházely Berlusconimu pozoruhodně vstříc. Podle premiéra však za tím není třeba hledat žádné nepravosti, nýbrž neodolatelný osobní šarm: kytice růží věnovaná sekretářce mu na ministerstvech otvírala dveře do kanceláří vrchních ředitelů.
Při svém podnikání Berlusconi těžil z osobního přátelství s tehdejším významným politikem Benedettem Craxim. Postupně zakládal či kupoval další firmy, například Italcantieri, a stal se předním podnikatelem v oblasti nemovitostí.
Štěstí být ženou
Berlusconi si potrpí na krásné ženy a dívky. Z prvního manželství má dceru Marii Elviru, která to dotáhla na prezidentku Berlusconiho společnosti Fininvest, a syna Pier Silvia, viceprezidenta firmy Mediaset. V roce 1985 se Berlusconi rozvedl. Pikantní je, že muž s výrazně pravicovým přesvědčením využil k rozvodu zákon, který s velkými obtížemi prosadila levice. Berlusconiho důvod k rozvodu však byl vážný. Se svou o dvacet let mladší přítelkyní, herečkou, měl roční dceru Barbaru. Po uzavření druhého manželství se mu ještě narodili dcera Eleonora a syn Luigi. Celkem má tedy pět potomků. Snad u toho zůstane, i když před dvěma lety řekl před miliony diváků tehdejší televizní hvězdičce Carfagnaové, že by si ji okamžitě vzal. Poznámka rozzuřila jeho ženu tak, že manžela požádala o veřejnou omluvu, které nakonec dosáhla. Loni Berlusconi udělal z Carfagnaové ministryni rovných příležitostí ve své nové vládě.
Berlusconiho žena se na veřejnosti téměř neobjevuje, věnuje se domácnosti. A nedávno oznámila, že se chce rozvést. Zato premiér se rád dává fotografovat, jak objímá děvčata. Zároveň dál rozvíjí svůj jedinečný talent v oblasti prostořekosti. Přednosti nového amerického prezidenta Baracka Obamy zhodnotil slovy: „Je mladý, hezký a opálený.“ Když tato slova vyvolala obvyklý rozruch, Berlusconi řekl, že je myslel jako poklonu, a kdo to nechápe, je imbecil.
Tenkrát na Západě
Itálie je republikou se silnou feudální a monarchistickou tradicí. Zatímco v Československu žili nositelé Řádu práce, držitel obdobného italského ocenění je zván Rytíř řádu práce. Budovatelské vyznamenání předal Berlusconimu prezident Giovanni Leone v roce 1977. Mimo jiné za to, že na Berlusconiho sídlištích vyrostly školky, školy a sportovní hřiště. Podnikatel bývá od té doby často nazýván „cavaliere“ čili rytíř.
Prvním Berlusconiho televizním počinem byla sídlištní kabelová televize. Nový směr podnikání se mu zalíbil, a tak rychle přibývaly další mediální projekty. V osmdesátých letech jeho stanice fakticky konkurovaly státní společnosti RAI, přestože podle tehdy platné právní úpravy měla mít na celostátní pozemní vysílání monopol. V roce 1990 parlament přijal zákon, kterým uznal faktický stav. Berlusconi se stal králem italského éteru. Navíc je aktivní rovněž v oblasti časopisů, knih, videa a podobně.
V nových obytných areálech, kde žily tisíce rodin, bylo nutné prodávat potraviny a spotřební zboží. Berlusconi nebyl ani v tomto případě žádný troškař. Skupoval celé řetězce.
Jeden čas ovládal dokonce i proslulou italskou obchodní síť Standa. Své mediální, finanční a další aktivity spojil do společnosti Fininvest.Také si koupil slavný fotbalový klub AC Milan. Zkratka AC původně znamenala Associazione Calcio (čili sdružení kopané); pod Berlusconim se její význam změnil na Athletic Club, protože k fotbalu přibyly například košíková, odbíjená, hokej a rugby.
Zloději kol
První politické kroky učinil Berlusconi koncem sedmdesátých let. Italská komunistická strana (PCI), získala 34 procent hlasů. Zdálo se, že pokud se nic nezmění, komunisté příště zvítězí, neboť Italové už byli z několika desetiletí křesťansko-demokratických kabinetů unaveni. Berlusconi v této situaci prosadil, aby opotřebovaná Křesťanská demokracie (DC) přepustila premiérské místo menšímu koaličnímu partnerovi, a to Italské socialistické straně (PSI), konkrétně Craximu.
CO JE FININVEST
Společnost vznikla v roce 1978, když Berlusconi koupil deník Il Giornale a založil televizní kanál Telemilano. Firmu nyní oficiálně vede jeho dcera Maria Elvira Berlusconi. Společnost působí v oblasti televize, tisku, divadla, pojišťovnictví a bankovnictví.
Koalice kolem DC a PSI přežily až do počátku 90. let. Jenže pak došlo k akci čisté ruce neboli revoluci soudců. Provalily se velké korupční aféry. Nastalo politické zemětřesení, které desítky let vládnoucí Křesťanskou demokracii smetlo ze scény. Komunistická strana se sice v důsledku pádu východního bloku zrovna také přejmenovávala a drolila, Berlusconi se však obával, že ve volbách uspějí její pohrobci. Malé „laické“ demokratické strany (republikáni, liberálové, socialisté a sociální demokraté) byly totiž aférami zasaženy stejně jako DC, a následovaly ji na cestě do nicoty. Poslední tradiční politické seskupení, fašizující Italské sociální hnutí – Národní pravice (MSI-DN), hledalo novou tvář.
O motivech Berlusconiho rázného vstupu do politiky se vedou spory. Podle jedněch představovali exkomunisté vážné nebezpečí; rytířovy kroky vedla láska k vlasti a smysl pro povinnost. Podle druhých hrozil konglomerátu Berlusconiho firem brzký krach a jemu dlouholeté vězení, což mohla odvrátit jen imunita, změna zákonů a šikovně zorganizovaná podpora.
Podivné dědictví
V Itálii existovala sdružení sportovních fanoušků Forza Italia. Forza je pokřik na stadionech. „Forza Italia“ znamená něco jako „Itálie, do toho“; název politického hnutí se však do češtiny obvykle překládá „Vzhůru, Itálie“. Majitel sportovních klubů Berlusconi využil organizační zkušenosti fotbalových nadšenců i jejich název. Řízení svých podniků částečně předal rodině. Nechal se masivně propagovat svými televizními stanicemi a ve volbách v roce 1994 uspěl. Aby však mohl sestavit vládu, musel se spojit s někdejšími fašisty a separatistickou Ligou severu. To se kabinetu stalo osudným, protože Liga tehdy chtěla zemi rozdělit po československém vzoru. Nesourodou vládu vystřídal úřednický kabinet. Po volbách v roce 1996 následovala vláda levicových politiků z Olivovníku. Jejich problémem byli soudruzi ze Strany komunistické obrody, kteří v jinak umírněné koalici sehráli obdobně destruktivní úlohu jako předtím Liga severu.
Italové se v referendu rozhodli, že napříště budou volit nikoli poměrným, nýbrž většinovým systémem. To mělo dát vítězi voleb jasný mandát a umožnit mu, aby mohl sestavit funkční vládu a nebyl závislý na tom, jak se vyspí dva poslanci nějaké pidistrany.
V předvolební kampani roku 2001 Berlusconi nabídl voličům „smlouvu s Italy“. Sliboval daňovou reformu, snížení nezaměstnanosti, velké veřejné stavby, zvýšení minimálních důchodů, boj s kriminalitou a podobně. Poukazoval na svůj podnikatelský úspěch a naznačoval, že celá země bude podobně úspěšná jako Fininvest a AC Milan. Berlusconi volby vyhrál, a to již podruhé. V reálné ekonomice se však nové vládě příliš nedařilo.
Zvláštní den
Když se blížily parlamentní volby roku 2006, průzkumy ukazovaly, že levice získá díky většinovému systému značnou převahu. Jenže systém, podle nějž vítěz bere ve svém poslaneckém obvodě vše, může být nespravedlivý. V absolutních počtech bylo totiž voličů pravice skoro stejně jako příznivců levice. Ve většině severních volebních okresů by totiž Berlusconiho seskupení triumfovalo s výrazným náskokem. V ostatních by vyhrála levice, byť mnohde jen těsně. Ovšem těch druhých okresů bylo podstatně víc.
Berlusconi se tedy odhodlal k volebnímu inženýrství. Vznikl složitý poměrný systém s prémií pro vítěze. Berlusconi doufal, že díky volební prémii by mohl vládu nakonec sestavovat on. Aby mu totiž mohla levice v nových podmínkách čelit, musela se o svém programu a vůdci dohodnout na celostátní úrovni, a na to jí nechal jen minimum času.
Takový volební den ještě Itálie nezažila. Levice soustředěná kolem bývalého předsedy Evropské komise Romana Prodiho zvítězila, ale jen o pár tisícovek hlasů. Do středolevé koalice musel Prodi zase přizvat radikální „obrozené“ komunisty, a tak se mu vládlo obtížně. V roce 2008 se konaly další volby a Berlusconi se stal premiérem potřetí.
Dnes, zítra a pozítří
Vždy uhlazený a dokonale oblečený italský premiér si své třetí vládní angažmá užívá. Ekonomická situace sice není růžová, zemi navíc postihlo zemětřesení, ale politická scéna se přinejmenším vyjasnila.
Italské dialekty se sice vzájemně liší mnohem víc než čeština od slovenštiny, separatismus však podstatně ztratil na síle. Liga severu již nepožaduje odtržení, nýbrž autonomii. Celý zbytek pravice uznal Berlusconiho vedení a nedávno se sjednotil do strany Lid svobody.
Do nové strany přešlo i Národní spojenectví, formace vzniklá v 90. letech z postfašistů, která mírnila rétoriku a odhazovala zprofanované symboly.„Lid svobody bude stranou všech Italů, především těch Italů, kteří se neidentifikují s levicí,“ prohlásil předseda strany Berlusconi na závěr pompézního třídenního zakládajícího sjezdu, který vyšel na tři miliony eur (asi 82 milionů korun).
K cílům nové strany patří reforma ústavy. A to tak, aby na úkor hlavy státu získal větší pravomoci ministerský předseda, čili Berlusconi.
Berlusconi je údajně druhým nejbohatším Italem a 70. nejbohatším obyvatelem planety. Jeho majetek se odhaduje na 6,5 miliardy dolarů. Mnozí Italové mají stále pochyby o tom, zda svého bohatství nabyl poctivě. Ale politický talent mu už neupírá nikdo. Proti hospodářské politice vlády sice nedávno protestovaly statisíce lidí, ale ani odborářské demonstrace už nejsou, co bývaly. Italové si na svého premiéra docela zvykli. Země stárne a v Itálii vždy platilo, že pro levici jsou spíše mladí. Premiér sice stačil pozurážet představitele snad poloviny zemí světa, žádná však kvůli tomu Itálii nevyhlásila válku. Řadu Italů dnes víc než premiérovy výroky děsí to, že chce kvůli finanční krizi snížit platy hráčům AC Milan.
