Ministr financí pronesl stupidní výrok, ale také pojmenoval problém, se kterým si vláda za vládou neví rady
Babišův výlet do Varnsdorfu okořeněný sice ne úplně doloženými, ale evidentně pronesenými výroky zpochybňujícími romský holocaust v protektorátu nebude mít evidentně na politickou kariéru slovenského miliardáře pražádný vliv. Nepochybně jde o další doklad toho, kam se politické poměry v Česku posunuly od roku 2013.
K ukončení politické kariéry Mirka Topolánka postačovalo spojení jistých charakterových vlastností tehdejšího premiéra Fischera s jeho židovským původem v rozhovoru pro obskurní gay magazín a jeho straničtí oponenti nezaváhali. Prostě ještě nedávno by podobný stupidní výrok nikomu na české politické scéně neprošel. Stejně jako by žádnému členovi vlády do roku 2013 nebylo trpěno vyšetřování policií a evropskými úřady pro dotační podvod. Ani by nebylo možné jen a pouze desetinásobné navýšení dotací pro firmy vlastněné ministrem.
Ne že by se nekradlo, ale alespoň se to veřejně nedemonstrovalo jako běžná záležitost, na níž není pranic podivného a nekalého. Nyní pak už zjevně není nic podivného tvrdit, že zavírat Romy do pracovního tábora není zas tak moc zločinem, protože pracovat se musí. Inu, vítejte v nových pořádcích. Žijeme prostě v takových letech.
Díky bohu, že ne v Letech. Zatím.
Dokonce lze očekávat, že Andrej Babiš svou varnsdorfskou poutí posbírá hezkých pár voličských hlasů, protože s romskými komunitami v pohraničních městech je zcela bezesporu problém, který tato vláda ani vlády minulé neumějí účinně řešit. Aby ho bylo možné řešit, je nutné ho pojmenovat. A zde bezesporu musíme přiznat, že Babiš ten problém pojmenovává správně.
Romové prostě nepracují. A v naprosté většině nepracují nikoli proto, že nechtějí, ale proto, že nemusejí.
Za porevoluční čtvrtstoletí to došlo tak daleko, že valná část mladých Romů ani nechápe, že pracovat je normální, protože tuto činnost u svých příbuzných tři generace zpět tak nějak nezaznamenali. Příčinou tohoto stavu je kombinace systému minimálních mezd vytlačující nekvalifikovanou pracovní sílu s mizivou produktivitou z trhu práce, se systémem nepodmíněných sociálních dávek na úrovni dostatečné sice ke skromnému, ale přesto dostačujícímu živobytí.
Když dnes ministryně Marksová řeší situaci vyloučených lokalit absurdním systémem sociálního bydlení, řeší důsledky, ale nikoli příčiny. Jak se změní životní strategie těch lidí, když je přestěhuji ze zločineckých ubytoven „sociálních podnikatelů“ do obecních bytů? Stačí se zajet podívat do mosteckého Chánova či litvínovského Janova. Je to, jako když diskutujete, zda dát pacientovi s utrženými vazy v koleně berle, nebo vozík, ale ani vás nenapadne zkusit ho postavit zase na nohy účinným chirurgickým zákrokem, protože ten by ho bolel.
Jediný nákrok k řešení zkusila Topolánkova vláda, když podmínila vyplácení dávek dlouhodobě nezaměstnaným veřejnými pracemi, což partaj paní Marksové úspěšně napadla u Ústavního soudu, který tím vyjádřil přesvědčení, že každý občan tohoto státu má ústavní práva na to, aby ho ostatní občané živili. A ti občané mají povinnost tak činit. Dnes ministerstvo práce vymýšlí nějaký ústavně konformní paskvil, který by se původní Drábkově reformě nepřiblížil ani na kilometr.
Zavedení povinnosti odvést společnosti něco za to, že tě živí, samozřejmě není žádný všelék na nesmírně složitý a rozsáhlý problém, ale je absolutně nutným začátkem cesty k přizpůsobení tzv.
nepřizpůsobivých spoluobčanů normálním životním standardům.
Nyní už zjevně není nic podivného tvrdit, že zavírat Romy do pracovního tábora není zas tak moc zločinem, protože pracovat se musí.
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz