Česká republika byla první z postkomunistických zemí, kde byla upravena legislativa pro energetiku. Zkušenosti ukázaly, že se příliš nepovedla. Přesto jde nyní do Parlamentu novela energetického zákona, která je opět nebere v potaz.
Ještě pod vedením bývalého ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého byl přijat zákon číslo 222/94 Sb., zjednodušeně nazývaný energetický, jenž nahradil prastarý elektrizační zákon z roku 1957. Jeho nedostatkem bylo a je, že řeší velmi málo otázek ve vztazích podnikatelských subjektů navzájem. Vůbec totiž nereflektuje rozdělení Českých energetických závodů na ČEZ a regionální dis–tribuční společnost (REAS). Dnes, po šesti letech platnosti tohoto zákona stále není jasno, zda se smlouva mezi ČEZ a REAS řídí ustanoveními kupní smlouvy podle Obchodního zákoníku, či zda jde o smlouvu o dodávce elektřiny podle zákona energetického.
Také další ustanovení nynějšího zákona jsou vágní a připouštějí různé výklady. Zákon se navíc vyznačuje řadou odkazů na prováděcí předpisy, které však byly vydány s velkým, často i několikaletým zpožděním. Ve většině případů prováděcí předpis neodpovídal původním představám, což nakonec vyvolalo spory, které se musely řešit na ministerstvu průmyslu a obchodu. Typickým příkladem je vyhláška o regulaci, která vůbec nepopisuje principy regulace a postupy regulátora, ale pouze přikazuje, jaké informace mu musí být předány. Co se s těmito přibližně sedmdesáti tabulkami plnými informací o podnikání regulovaných subjektů poté děje, nevím, ale k regulaci cen rozhodně neslouží. Bývalý ministr proto musel mnohokrát hledat kompromisní řešení mezi znesvářenými stranami, což bylo těžké, neboť zákon mu žádnou oporu neposkytoval. Často končilo rušné několikahodinové jednání bez jakéhokoliv pokroku či sjednocení názorů a Vladimír Dlouhý obvykle taková sezení uzavíral okřídleným úslovím: „S bolševickou rozhodností odsuneme rozhodnutí o řešení problému na příští jednání.
Exministr již dávno opustil státní správu, ale ona bolševická rozhodnost musí být hluboce zakořeněná v srdcích ministerských úředníků, protože i novela energetického zákona, kterou nyní projednává Parlament, je zpracovaná zcela v tomto „rozhodném duchu.
Návrh nového energetického zákona opět předpokládá vydání mnoha prováděcích předpisů. Namátkou jmenujme: „Pravidla pro organizování trhu s elektřinou , „Pravidla pro regulaci cen , „Podmínky připojení a dodávek pro chráněné zákazníky , „Požadovaná kvalita dodávek a služeb a další. Zdá se, že se situace s energetickým zákonem bude opakovat. Bude se čekat na vyhlášky a posléze se zjistí, že stejně nemohou řešit to, co není v zákoně obsaženo. Dokonce se opakuje i situace se smlouvou o dodávce elektřiny. V paragrafu 50 je sice napsáno, co smlouva o dodávce musí obsahovat, avšak poučen současným zákonem odhaduji, že jde pouze o smlouvy o dodávce pro konečné zákazníky.
O ostatních typech smluv se zákon nezmiňuje. Přitom novela zavádí licencované obchodníky s elektřinou, tedy zcela nové podnikatelské subjekty, a bylo by proto namístě náležitosti smluv upravit zákonem. S obchodníky se paragraf 30 vypořádal stručně: „Mají právo nakupovat elektřinu doma i v zahraničí a prodávat ji ostatním účastníkům trhu s výjimkou chráněných zákazníků. Jsou povinni se řídit pravidly trhu s elektřinou (až budou vydána), dispečerským řádem (až bude vydán) a pravidly pro provozování přenosové a distribučních soustav (až budou vydána). Obchodní ani Občanský zákoník nejsou ve výčtu předpisů zmíněny, takže jako laik nevím, zda se jím obchodníci musí řídit, či ne.
Jako občan sice spadám do kategorie chráněných zákazníků, kteří s obchodníky alespoň zpočátku nepřijdou do styku, ale přesto mě nepřesnost zákona děsí. Možná že mám příliš bujnou fantazii nebo příliš špatných zkušeností. Dovedu si ale živě představit, že mezi výrobcem a mým dodavatelem elektřiny, kterým je REAS, se nastaví třeba deset obchodníků-překupníků elektřiny. Zákon tu ponechává naprostou volnost. Jaká bude přidaná hodnota těchto obchodníků? To nevím, jsem si však zcela jist, že každý z nich bude chtít vydělat. Legislativa ani nestanoví nějaká omezení pro velikost dodávky, takže je možné, že jeden podnikatelský subjekt, či několik jednajících ve shodě, získá dominantní postavení na trhu a bude moci diktovat cenu.
Regulace ceny se na obchodníky také nevztahuje, takže ani regulátor nemůže zasáhnout. To je podstatný rozdíl od současné situace, kdy je cena elektřiny mezi ČEZ a REAS regulovaná. Zákon rovněž nestanoví, jak bude obchodník za svoje závazky ručit. Žádný povinný fond, povinné pojištění, bankovní garance. Již vidím, jak stotisícová společnost s ručením omezeným uzavře řadu smluv v celkové hodnotě za miliardy korun, a pokud se závazky nepodaří splnit, s. r. o. se zruší a založí se jiná.
Tvořivosti na trhu o celkovém obratu přibližně 70 miliard Kč se meze, alespoň ze zákona, nekladou. Kladu si otázku, zda při projednávání nového zákona by se nemělo zkoumat nejen, jak bude podporovat řádné podnikání, ale také, jaké jiné „podnikání zákon umožní. Jako bývalý projektant vím, že se vyplatí opravovat chyby na papíře. Je to méně bolestivé i rozhodně méně nákladné než náprava chyb na konečném díle. Nevím, zda zpracovatelé návrhu zákona netrpí ztrátou představivosti ani jaké jsou jejich zkušenosti z napravování chyb ve skutečném životě. Mám však silné tušení, že s bolševickou rozhodností odložili řešení problému na jindy. Na potíže bank přispěl každý občan České republiky nepřímo ze svých daní. Na rozdíl od bank však problémy energetiky zaplatí každý a přímo ve svém účtu za elektřinu
