Zbývá rok do voleb a na stojaté vodě českého politického rybníčku se začínají tvořit vlny. Se zprávami o poklesu preferencí čtyřkoalice jako by se začala rozpadat její víra, že obejde objímající se dvojici smluvně opozičních pilířů a slavně vyhraje. V minulém týdnu se více než kdy předtím začala křísit tři roky chřadnoucí idea silného pravicového bloku.
Nad čtyřkoalicí jako jednotným volebním uskupením se vznáší hrozba rozpadu od samého počátku. Společný zážitek ponižujícího vyšachování lidovců a unionistů z vysoké politiky po volbách 1998 nepřekryl programové rozdíly. Přibráním neparlamentní ODA a DEU stoupl počet potenciálních voličů nepatrně, zato komunikace se ve čtyřhlavé skupině výrazně zkomplikovala. Přízeň médií pramenila spíše z hrůzy před všeobecně korumpujícími následky paktu o stabilitě než ze sympatií a víry v trvalost čtyřky. Všimli jste si, jak ně–kteří novináři zlomili nad svou nadějí hůl ve chvíli debaklu Cyrila Svobody jako společného lídra? Trpělivost už v tu chvíli došla i části voličů: jak chce koalice vyhrát, když jeden táhne hot, druhý čehý a triumf v podzimních senátorských volbách vyvanul v neurvalé tahanici o směšná křesla ve stínové vládě.
Ani Damoklův meč navrhovaného dvacetiprocentního prahu pro vstup čtyřčlenné koalice do sněmovny nezpůsobil semknutí, nýbrž rozkol: panika zplodila výbušný nápad dvoukoalice.
Jak se zdá, pod tři roky uměle vytvářenou mapou české politiky, kdy se Kühnlovo uskupení snažilo vykolíkovat nový typ hranice mezi slušnými a otrlými, perspektivními a okoukanými politiky, pořád prosvítají staré bloky pravice a levice. Tam se totiž stále vrací sobecké chování čtyřkoaličních stran: když jim někdo sahá na suverenitu nebo když jim dohromady teče do bot, utíkají se k blížencům, totiž patentovaným trubačům pravé a levé rétoriky. Unie svobody, ODA a DEU k ODS, lidovci spíše k ČSSD.
Avšak ani Klausově straně nakonec nevyšla její dlouhodobá představa systému dvou stran, kterým by eliminovala nutnost koaličního vládnutí a mohla pak pomstychtivě vyprovodit z politiky všechny ty kverulantské trpaslíky, kteří podle ODS v časech její vlády jen překáželi v rozletu. Občanští demokraté pochopili, že s nástupem vstřícného Vladimíra Špidly do čela ČSSD a Cyrila Svobody na trůn KDU-ČSL by to mohli být socialisté a čtyřkoalice, kdo příště vytvoří koaliční vládu nebo uzavře nějakou inovovanou oposmlouvu. Recepty, jak může ODS předejít izolaci, se nabízejí dva: podkuřovat liberálnímu zabarvení celé čtyřky včetně lidovců nebo nesmluvní opoziční blok usmiřovací taktikou rozklížit.
Testem, jak to s námluvami na pravici skutečně je, se minulý týden staly Klausovy šedesátiny. Jubilantovi při té příležitosti vyšla kniha, jejímž kmotrem se stal - světe div se – nezávislý senátor Václav Fischer. Přitom právě jeho úspěšné podnikání v cestovním ruchu znectil před dvěma lety během volební kampaně do Senátu nevybíravě a zcela nepravicově šéf ODS. A nejen to, v paměti zůstává osobní přestřelka obou mužů následující po Fischerově volebním triumfu, v níž se nešetřilo výhrůžkami soudem. Václav Fischer nyní podává Klausovi ruku – co to znamená?
Gesto dobré vůle učinilo oba politiky hezčími. A popularita se jim hodit určitě bude, Klaus má premiérské i prezidentské ambice, Fischer ty druhé zatím nevyloučil, přičemž po Hradu pokukuje i Petr Pithart. Senátor se také nechal slyšet, že s ODS a US ho spojuje pravicovost, zatímco spáleny jsou mosty mezi ním a čtyřkoalicí, kde se prý děje hodně věcí, které se mu zásadně nelíbí. Až dosud byl Fischerův nezávislý senátorský hlas řazen spíše do čtyřkoaličního, těsně většinového tábora v druhé komoře Parlamentu, s kým si asi bude rozumět teď?
Ať Fischerovy privátní šachy předznamenávají očekávaný boj o vládu či o Hrad, jedno je zřejmé. Majitel evropsky proslulé cestovky nám v rozporu s volebními sliby nepokrytě nabízí dlouho zablokovanou cestu, v jejímž cíli mává sjednocená pravice – s Václavem Klausem v čele. Čtyři roky Zemanovy vlády a ztráta paměti jsou ovšem příliš vysokou cenou za takový výlet.
