Turbulence kolem premiéra posílily jeho pozici
Političtí sázkaři letos prodělali kalhoty. Vždyť například šance Václava Klause probojovat se na Hrad byla ještě před rokem mizivá. Chatrné vládě Vladimíra Špidly se zprvu dávala životnost do sjezdu ČSSD, pak do referenda o EU, později do reformních švestek a nakonec do schvalování těžce deficitního rozpočtu. A představa otazníky opředeného Miroslava Kalouska v čele křesťanských demokratů platila až do listopadu za černý humor. Jenže rok 2003 byl rokem překvapení: Klaus dosáhl na prezidentství, sílící Špidla se udržel v sedle a lidovecký trůn obsadil právě Kalousek.
Rok Špidly.
Někomu mohou vrtochy letošní české politiky ve srovnání s předchozí oposmluvní érou stability připadat jako osvěžení, jinému jako triumf diletantství. Jedno je však zřetelné: středobodem hlavních událostí byl premiér Špidla a palivem dramatických vzletů a pádů se stal jeho voluntarismus. Předseda vlády a sociálních demokratů jistě mnohé občany zklamal, když celý rok hasil hořící půdu pod nohama, místo aby plnil líbivé předvolební sliby. Navíc ani jeho urputné, defenzivní pojetí politiky není zrovna pohledné. Špidlovi voliči se zhlédli v poctivém kolportérovi finančních injekcí, věrozvěstu švédského sociálního modelu v srdci Evropy, pak ale museli překousnout, že se jejich nadějný hrdina převlékl do montérek a pustil se do amatérských oprav kolabujícího systému státních financí. Na hloubku a důkladnost reformy se názory mohou různit, samotný Špidla však vyšel z tahanic kupodivu posílen. Sny musely jít stranou, zato jakž takž ovládl svou rozklíženou partaj. Jestliže se Špidla loni v lednu jevil jako přechodná přestupní stanice mezi Milošem Zemanem a Stanislavem Grossem, dnes je poměr sil jiný: slábnoucího Grosse drží v šachu šéf financí Bohuslav Sobotka, Špidla je svorníkem a o generaci starším arbitrem.
Třetí se smál.
Nebýt Špidly (a Grosse), seděl by dnes na Pražském hradě zřejmě Miloš Zeman. Panická hrůza z neochabujícího vlivu expremiéra způsobila, že taktičtí spojenci z grossovsko-špidlovského křídla prosadili loni ve straně za kandidáta ČSSD pro první volbu prezidenta konanou 15. ledna slabého Jaroslava Bureše. Když jej ve Španělském sále zemanovci drsně potopili, špidlo-grossovci se ve druhé volbě pomstili na Zemanovi. Špidlovi se tak situace vymkla z rukou, rozhádanou partaj ovládl zákon vendety a naschválů. Když už se zdálo, že křesťanský filozof Jan Sokol by mohl získat dostatečnou podporu sociálních demokratů ve třetí volbě, ukázalo se, že ČSSD ztratila pud sebezáchovy docela. Osmadvacátého února se z vítězství radoval trpělivý Václav Klaus, kterého kromě ODS a KSČM podpořila část zákonodárců z řad vládní koalice. Premiér svou stranu a vládu svým antizemanovským postojem dobrovolně připravil o přízeň Hradu, jak ji do té chvíle projevoval Václav Havel a jakou měla koalice teoreticky na dosah ruky.
Dno slzavého údolí.
Po tomto prezidentském debaklu se Špidla ocitl nejblíže okraje politické propasti. V ČSSD se začalo formovat realistické křídlo, složené převážně ze Zemanových „sirotků“ a z pragmatiků. Za dveřmi byl sjezd strany, ve sněmovně Špidla ještě před sjezdem raději položil hlavu včas na špalek iniciací hlasování o důvěře své vládě.
Už tehdy ale zafungoval efekt, na nějž došlo v průběhu uplynulého roku ještě mnohokrát. Existuje totiž několik otázek, na něž protišpidlovští sociální demokraté dodnes nedokážou najít uspokojivé odpovědi: například jak by se mohli zbavit koaličních lidovců a unionistů, aniž by sami přišli o vládní kormidlo? Jak by přiměli občanské demokraty k podpoře menšinové vlády ČSSD, nebo dokonce ke koalici se sociálními demokraty, když ODS dnes prvenství ve volebních preferencích zajišťuje skvělý odrazový můstek pro příští volby? Stačilo by povolat z Vysočiny Miloše Zemana, aby se vrátily staré dobré časy opoziční smlouvy? A ne-li, není lepší si ambiciózního Grosse ponechat v zásobě jako volební eso a špinavou práci nechat udělat Špidlu? Přesně podle vzoru z roku 2002, kdy ČSSD neokoukaný Špidla vyhrál volby. A tak kabinet v březnu důvěru dostal. Ihned poté premiér exemplárně potrestal vyhazovem ministra průmyslu a obchodu Jiřího Rusnoka, který otevřeně přiznal, že v prezidentské volbě dal hlas Klausovi.
Jarní resuscitace.
Od té doby Špidla zvolna sílí. Na sjezdu ČSSD na čas umlčel vnitrostranickou opozici, narychlo zastřešenou neúspěšným protikandidátem Rusnokem. Když společně s ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou triumfovali při červnovém referendu o vstupu Česka do Evropské unie, začala se nad obzory jeho kabinetu stahovat nová, bouřková mračna. Hlavní cíl – dovést zemi do unie – vláda totiž splnila a na prosazení reformy veřejných financí se zdála být příliš slabá. Jenže Špidla ihned po referendu převzal iniciativu a vyhlásil, že pokud balík reformních zákonů neprojde Parlamentem, podá – a tím i celá vláda – demisi. Dnes je jasné, že hrozba ztráty postů tehdy nezapůsobila jen na menší vládní strany, ale hlavně na sociální demokraty. Kdyby totiž krach vlády dospěl k předčasným volbám, k moci by se už také nemuseli dostat.
Bylo opět o co hrát. Zase se spekulovalo o tom, co se stane, když Špidla v září reformu neprosadí. Ožily naděje některých zemanovců, například exministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra nebo exposlankyně Jany Volfové, kterým se Zemana povedlo přemluvit k projevu na pražském Žofíně, jímž měl v předvečer schvalování reformních zákonů ve sněmovně Špidlovu koncepci, a tím i Špidlu samotného roznést na kopytech.
Před bitvou zamíchal kartami i šéf hospodářského výboru Jiří Hojdar (ČSSD), který na protest proti Špidlovu ignorování výhrad některých severočeských sociálních demokratů k reformě vystoupil z poslaneckého klubu své strany. Kuloáry se nesly zvěsti, že dvojky ODS Vlastimil Tlustý a ČSSD Stanislav Gross jednali o vzniku úřednické vlády.
Prodloužený mač.
Špidla ale nakonec hladce přeskočil jak reformní hlasovací laťku – což bylo vedle volby prezidenta republiky druhou letošní nejvýznamnější politickou událostí v Česku – tak překážku vyslovení důvěry své vládě, nastavenou při té příležitosti ODS. A protože Zemanův žofínský projev navzdory řadě urážlivých bonmotů zaujal jen málo, zůstane ve vzpomínkách veřejnosti na horký zářijový týden zřejmě nejvýrazněji zapsán opilecký kousek poslance Petra Kotta, později vyloučeného z ODS.
Zářijové události ovšem - stejně jako dříve zvolení Václava Klause prezidentem - zkorigovaly rozložení sil na politické scéně. Občanským demokratům vychladly hlavy, natěšené na urychlené konání předčasných voleb. Svrhnout Špidlu se, alespoň zatím, ukázalo nad jejich síly. Vyšlo také ve vší nahotě najevo, že Mirek Topolánek bude mít na stranickém volebním kongresu v příštím roce plné ruce práce s konkurenty Vlastimilem Tlustým a Petrem Nečasem.
I Špidla se ale poučil: jmenoval zasloužilého tvůrce reformy ministra financí Bohuslava Sobotku místopředsedou vlády pro ekonomiku a svěřil mu dohled nad zdravotnickým resortem Marie Součkové. Vicepremiéru Grossovi vyrostl soupeř.
Lidovecká revoluce.
Křesťanští demokraté prošli letos v listopadu na sklonku letošního roku nejvýznamnější proměnou za poslední čtyři roky. Miroslav Kalousek, zvolený na ostravském sjezdu předsedou strany, je považován za reinkarnaci talentovaného a schopného Josefa Luxe. I Kalouskova instalace je svého druhu reakcí na Špidlu: s ním si totiž bývalý lidovecký šéf a ministr zahraničí Cyril Svoboda rozuměl natolik, že lidoveckou politiku od politiky sociálnědemokratické skoro nešlo rozeznat. Byť Svoboda před blížícím se sjezdem nadřazoval stranické záležitosti ministerským, jak to jen šlo, kůži si nezachránil. Veřejnost jej vnímala hlavně jako šéfa diplomacie, ne jako straníka. V KDU-ČSL proto hladce vyhrál Kalouskův program konzervativního vymezení křesťanských demokratů a vstřícnosti vůči pravicové ODS. Jen co si Špidlova vláda zjednala autoritu mezi sociálnědemokratickými poslanci, zvětšila se pravděpodobnost složitějšího vnitrokoaličního vyjednávání, protože Kalousek bude mnohem důsledněji dbát na suverénní vystupování KDU-ČSL před zraky svých voličů.
Život s prezidentem.
Že by Václav Klaus nezvládl bravurně povinnosti vyplývající z funkce českého prezidenta, před jeho zvolením snad nikoho ani nenapadlo. Ve svém prvním kandidátském projevu přislíbil, že sice nebude nadstranický, ale že v legislativním procesu chce vystupovat jen výjimečně, že bude prezidentem činorodým a aktivním, nikoli však aktivistickým a že s milostmi bude šetřit. „Když jsem dnes ráno vstával, vzpomněl jsem si na léta politického soupeření s mnohými z vás. Chtěl bych proto říci, že na ně nezapomínám, ale že už jsou pro mne věcí minulosti,“ dodal ve druhém projevu. O tom už kdekdo pochyboval, zatím se ale novému prezidentovi daří předsevzetí plnit. S Cyrilem Svobodou sice Klaus zpočátku soupeřil o kompetence při určování zahraniční politiky státu, ale jeho zdůrazňování vlastního, od vlády odlišného názoru na míru evropské integrace se už stalo klasikou. Také mezi vetovanými zákony se už objevila daňová úprava, což Klaus kdysi vylučoval jako nevhodné zasahování do záměrů zvolených stran, jinak si ale prezident známý svým populismem na korektních vztazích s levostředovým kabinetem dává záležet. Ani do dění v jeho mateřské ODS nezasahuje více, než je zdrávo.
Podstatnou součástí letošní politiky bylo hledání vůdců. Václav Klaus se v nové roli našel rychle, premiéru Špidlovi to trvá trochu déle. S nebývalou pozicí exprezidenta si lehce poradil Václav Havel. Lidovci našli rozeného vůdce nečekaně, v umírající Unii svobody se už motivující nález ani nečeká. Jestli Miroslava Grebeníčka v čele KSČM vystřídá Vojtěch Filip a jak postklausovské generování vůdce dopadne u občanských demokratů, se uvidí teprve za rok.
