Koalici KDU-ČSL, zelených a ODS drží pohromadě strach z důsledku pádu vlády
Loajální ministr financí Miroslav Kalousek tvrdí, že „vláda není slabá“, a zároveň připouští, že „některé protikrizové nástroje“ kabinet ve sněmovně neprosadí, nemaje v ní většinu, a proto je Parlamentu ani nepředkládá. Taková vláda možná „není slabá“, ale je určitě křehká, zranitelná a může padnout, jak už týdny připouští sám premiér Mirek Topolánek. Proto to budou v lepším případě drobné poskoky, a nikoli reformní skoky, jichž vláda bude napříště mocná. Zmínky o nutnosti „stanovit priority pro zbytek funkčního období vlády“, jež už před měsícem zazněly z koaličních úst, předznamenávají významné škrtání ve vládním programu. Nelze s ním otálet! Opozice 19. prosince vládu dvakrát porazila, když odhlasovala zrušení poplatků ve zdravotnictví a zmařila prodloužení mandátu naší vojenské mise v Afghánistánu. Pokud jde o poplatky, vládu nepodpořilo devět koaličních poslanců. S kudlou v zádech může ale dodýchat i Topolánkova otužilá skvadra, zejména když čepelí sem tam někdo pootočí.
Již to učinil šéf ČSSD Jiří Paroubek. „Pokud budete zasahovat do poplatků, je konec vaší vládě bez ohledu na cokoli,“ varoval koalici pro případ, že se v Senátu pokusí bez dohody s ČSSD jejich zrušení zvrátit. Navíc vládě pohrozil dalším hlasováním o nedůvěře s tím, že potřebných alespoň 101 hlasů má už zajištěných. Možná jen blufuje, poněvadž vstát při hlasování ve sněmovně a před kamerami „složit“ vládu je přece jen něco jiného než s využitím poslaneckého hlasu poštívat vedení své strany. I kdyby však většinu sněmovny za sebou měl, nemusel by jí využít. Pokud se vláda sama „dusí ve vlastní šťávě“, stačí mu jen přiložit sem tam pod kotlík. A proto s radarem prý „žádný kšeft nebude“, pravil Paroubek. Zajisté, ale přidá-li se Lisabonská smlouva, patřičné změkčení Julínkových poplatků, dohled nad českým předsednictvím EU a případně ústavní funkce pro předsedu ČSSD, alespoň na „kšeftík“ to časem vydá. Koalice bude vstřícná, protože pokud se s opozicí nedomluví, ta přestane „párovat“ ministry-poslance, kteří v půlroce našeho předsednictví potřebují jezdit po Evropě. Bez „párování“ by však museli sedět v Praze pro případ, že by si opozice zamanula svolat mimořádnou schůzi sněmovny a všech koaličních hlasů bylo zapotřebí. Být to jinde anebo jindy, ČSSD by hrozbou „nepárování“ v době našeho předsednictví EU sama sebe a Českou republiku nediskreditovala. Od předvolební kampaně 2006 se však do české politiky prosadilo tolik nevraživosti, že je možné leccos.
Kdyby to bylo alespoň jindy, a nikoli dnes, strany by vedl k hledání širší shody prezident republiky. Masarykovskou, napůl „mocnářskou“ tradicí je k tomu „Hrad“ téměř předurčen! Přitom ústavně je prezident součástí moci výkonné, čili „na jedné lodi“ s vládou, již jmenuje, a proto – tak to bral Václav Havel – má za ni i spoluodpovědnost. Václav Klaus ji pociťoval též velmi silně mezi červnem 2006 a lednem 2007, kdy se angažoval při sestavování stabilní vlády, rozuměj koalice ODS a ČSSD. Když z ní sešlo a Topolánek ji slepil z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, prezident se odtáhl a posléze se „udělal sám pro sebe“. Na rozdíl od vlády a politických stran s výjimkou části ODS je ostře kritický k dnešní EU, má smysl pro slovanskou sounáležitost a respekt k putinovskému Rusku a holduje archaickému ideálu „národního státu“, který s ním Topolánkova vláda respektující poučení Evropy ze dvou světových válek nemůže sdílet. Prezident se s vládou sice sem tam dohodne na minimu nutné součinnosti, ale jeden druhého nepodrží a vzájemně si jsou stále cizejší. Václav Klaus navíc poté, co se „odstřihl“ od ODS, projevuje sympatie k „revizionismu zprava“, hrozícímu dál oslabit Topolánkovu stranu a tím podrazit koalici nohy. Právě strach z toho, co by nastalo po pádu vlády, drží však koalici pohromadě a lidovcům i zeleným dává naději, že při seškrtávání vládního programu v něm udrží k malým stranám vlídnou volební reformu.
Co kdyby však Topolánkova vláda nakonec padla? Předčasné volby by musel ústavní většinou schválit Parlament, anebo by nesměly dostat od sněmovny důvěru tři po sobě prezidentem jmenované vlády. Nabízí se však i rychlejší řešení. Jaké? Po pádu vlády by její demisi prezident ihned přijal a obratem jmenoval premiérem osobu, s níž by bylo předjednáno sestavení „vlády odborníků“. Že by i o takové eventualitě pohovořil s Jiřím Paroubkem čtyři dny předtím, než dala opozice vládě ve sněmovně dvakrát na frak? Do takové vlády by nevstoupil žádný stranický šéf, aby se před „řádnými“ volbami nekompromitoval. Odborníky do ní by však vybírala ČSSD, netopolánkovská část ODS a prezident. Martin Bursík a Jiří Čunek by asi nevybírali a po vhodné novele volebního zákona, pokud by ji „zdravé síly“ v ODS a ČSSD stihly protáhnout Parlamentem, už vůbec ne, poněvadž by malé strany přestaly ve sněmovně překážet. Dvacet let po listopadu bychom se tím opět dopracovali k „politické stabilitě“ – sice asi ne „na věčné časy“, ale nejspíše nadlouho.
