Před pár lety se objevil zaručený tip, jak bojovat se stále akutnějším nedostatkem vody. Močení ve sprše prý ušetří až desítky tisíc litrů ročně na splachování. Ne, že by šetrnost v domácnosti vůči životadárné tekutině neměla smysl. Pohled na vyprahlou krajinu však ukazuje, že problém je jinde než v toaletách Čechů.
Dostupné údaje o spotřebě vody na hlavu ve světě (OECD, Eurostat, Statista) se liší, v zásadě však všechny vypovídají o podobných trendech. Nejvíce vody spotřebují národy, které ji mají historicky dostatek. Tedy Islanďané, Novozélanďané, Estonci či Nizozemci. Většinu vody často spolyká průmysl, i doma je však spotřeba „vodních“ národů spíš nadprůměrná. Vyslovení plýtvači jsou Norové, a to jak doma, tak v práci.
Nadprůměrnou spotřebu mají až na výjimky (některé země se s nedostatkovou tekutinou naučili hospodařit) i sušší země. Jako odstrašující případy by mohli složit Řekové, Kypřané a především Makedonci, kteří pravděpodobně ještě neslyšeli o vynálezu jménem těsnění.
Spotřeba v zemích mírného pásu, kde vody není ani málo, ani moc, je pak spíše nižší. Česko lze navzdory extrémním ztrátám v některých menších vodárenských systémech označit za vzorové. Spotřeba vody na hlavu jak v domácnostech, tak v průmyslu patří mezi nejnižší v Evropě a podle některých dat příliš nepřevyšuje Izrael, který bývá dáván za světový vodohospodářský příklad.
Sucho jako příležitost. České zemědělství plodí startupy
Kvůli relativně dobře fungujícímu zásobování však uvědomělí spotřebitelé léta přehlíželi, co se děje za okny a jak neohleduplně se zachází s vodou v tuzemské krajině. Intenzivní zemědělství, nevhodná volba plodin, techniky i způsobu obdělávání polí, příliš rozlehlé lány a další nevhodné zásahy vedly k tomu, že se vodu v krajině nedaří udržet.
Spodní vody se stále častěji nedostává a o její kvalitě panují pochybnosti. Na mapě Evropské agentury pro životní prostředí mají Čechy a Morava růžovou barvu označující kritické znečištění podzemích vod chemikáliemi. Jiné části Evropy mají sice ještě varovnější barvu, jde však o regiony, nikoliv celé země, jak si to vysloužilo pouze Česko (malé území českého Slezska v tuto chvíli pomineme, za což prosíme Slezany o prominutí). V případě déle trvajícího sucha, které nastalo nyní, a které bude přicházet stále častěji, představuje kombinace těchto faktorů katastrofu.
Věnuje se podle vás vláda úbytku a znečištění vody v Česku dostatečně?
Řešení jsou přitom dlouhodobě známá, tedy budování mokřad, remízků, malých vodních ploch, rušení meliorací, ústup od technických plodin, biopaliv a bourání velkých polních celků na malá políčka. Částečně se tato opatření už i dějí, ovšem nikoliv v intenzitě a rychlosti, jaká by byla potřeba. Některé kroky státu jsou vyloženě kontraproduktivní. Jinak než zhovadilostí pak nelze nazvat fakt, že finanční úřady začínají danit krajinné prvky více než ornou půdu, i když jim to zákon nenařizuje a v minulosti to nedělaly.
Voliči pod tekoucí sprchou až doposud přehlíželi, že se idylická jižní Morava mění v poušť. S prachem v očích po písečné bouři, jaká aktuálně postihla severní Polsko, se však pomalu začínají probouzet i oni. A to i když si stále ještě můžou prach snadno doma vymýt tekoucí vodou.