Sága červených štítů

Anglická a francouzská větev finančníků se spojuje poprvé od napoleonských válek

Rodinná dynastie Rothschildů se v polovině července opět objevila na titulních stranách novin. Evelyn de Rothschild, jednasedmdesátiletý šéf britské banky NM Rothschild, odešel do důchodu. Jeho místo převzal francouzský bratranec: šedesátiletý baron David de Rothschild. Na první pohled obyčejné předání žezla, ve skutečnosti historický čin: anglická a francouzská větev Rothschildů se sjednocují poprvé od napoleonských válek, které je rozdělily.
Sjednocení dvou rodinných větví nespočívá pouze v tom, že David zdědí ředitelské křeslo, které Evelyn držel více než dvacet let. Obě rodiny spojily své bankovní operace pod jednu střechu. Anglická rodina prodala menší část akcií francouzské větvi, takže v nově vytvořené společnosti Concordia BV, zaregistrované v Nizozemsku, mají oba klany po padesáti procentech akcií.

Špatné století.

Někteří autoři knih o historii Rothschildů tvrdí, že kdysi nejmocnější a nejbohatší rodina na světě měla „špatné století“. Snižující se zisky a mizející politický vliv ještě zvýraznila ekonomická krize, která přišla po 11. září 2001. V současném bankovním světě, který uznává zásadu „co je velké, to je hezké“, se zdálo, že rodinná firma definitivně prohrála s konkurenty, jako City Bank nebo Goldman Sachs. Jenže Evelyn de Rothschild je tvrdým potomkem svých předků.
Šéf anglické rodinné banky odolal pokušení vydat se cestou ostatních tradičních rodinných finančních domů – a vždycky odmítal najmout „profesionála zvenčí“. Rodinný byznys musí zůstat v rodině, zní jedna z hlavních zásad zakladatele rothschildovské dynastie a Evelyn ji nemínil porušit. Otázku svého nástupnictví připravoval sedm let. Spojením rodinných bankovních domů vznikla společnost, která disponuje kapitálem v hodnotě kolem jedné miliardy liber. „Jsme připraveni na dalších dvě stě let,“ prohlásil nový šéf baron David de Rothschild v polovině července v Londýně, „hladké rodinné sjednocení dlužíme sami sobě i svým předkům.“ Optimističtější tón vůči Rothschildům nasadili také ekonomičtí komentátoři. Předpokládá se , že by David mohl brzy rodinnou firmu ještě více posílit – a to spojením se ženevskou větví Benjamina de Rothschilda. Jako kdyby se rodina začala rozpomínat na mýtický příběh vlastního počátku.

Pět zkřížených šípů.

Počátek domu Rothschildů leží ve frankfurtském židovském ghettu osmnáctého století. Roku 1744 se tam narodil Mayer Amschel Rothschild. Muž, který začal kariéru bankéře tím, že obchodoval se starými vzácnými mincemi - a měl štěstí. Vládce německého Hesenska, princ William IX., byl vášnivým sběratelem. Jejich vztah se postupně prohloubil: Mayer Amschel se stal princovým soukromým bankéřem, a to mu poskytlo dobrou reklamu také u ostatních evropských dvorů.
Nejmocnější rodinu Evropy ovšem učinilo z dynastie Rothschildů teprve biblické Amschelovo rozhodnutí, které dalo rodině i dnešní erb, v němž hlavní roli hraje pět zkřížených šípů. Mayer Amschel ponechal syna Amschela ve Frankfurtu, zatímco ostatní čtyři synové se rozjeli do světa s jednoznačným úkolem: měli založit bankovní pobočky v Londýně, Paříži, Vídni a Neapoli. Když Mayer Amschel v roce 1812 umíral (coby otec 19 dětí, z nichž ovšem přežilo pouze deset), určil synům zakládající pravidla rodinného byznysu: 1. Co nejrychleji sdílet informace mezi sebou a nikdy je nenabízet outsiderům. 2. Firmu předávat pouze synům a nikdy mezi sebe nevpustit manžely dcer nebo sester. „Držte se pohromadě,“ řekl nejstaršímu ze synů, „a stanete se nejbohatšími lidmi Německa.“ Jak otec nakázal, tak se skutečně stalo. Mýlil se pouze v jediném: dynastie pěti synů se stala nejbohatší nikoli v Německu, ale na celém světě.
První, komu se podařilo banku založit, byl třetí nejstarší syn Nathan Mayer, který v roce 1804 otevřel banku v Londýně. Solomon splnil úkol v roce 1816 ve Vídni, nejmladší Jacob (který si později změnil jméno na James) o rok později v Paříži, a nakonec otcovu strategii naplnil Carl v Neapoli. Rothschildové tak v jediné generaci založili první skutečně mezinárodní bankovní dům na světě. Jejich moc a bohatství měly být brzy o to větší, že se Evropa ocitla v období chaosu a válek. Zájem o půjčky na vojenské výdaje byl čím dál větší.
Na druhé straně tato skutečnost bratry, a tedy i rodinu, rozdělila. Zatímco londýnský Nathan financoval v napoleonských válkách Wellingtonovu armádu, francouzská banka musela hájit své obchodní zájmy podporou armády francouzské. I ostatní bratři měli blízko k regionální moci: Solomon ve Vídni se stal bankéřem rakouských vládců včetně knížete Metternicha a činil se také „italský“ Carl.

Války, železnice, průplav.

Niall Ferguson, jeden z historiků, kteří napsali o rodině Rothschildů knihu, tvrdí, že v době své největší moci předčili Rothschildové panovnické rody zemí, v nichž působili. „Ve Francii se stali skutečnými nástupci Bourbonů, v Rakousku zastínili Habsburky a v Anglii se pravděpodobně mohli měřit jak bohatstvím, tak okázalou elegancí s rodem Windsorů.“ Přehnané? Britský premiér Disraeli, častý host londýnského sídla Rothshildů, několikrát veřejně poznamenal, že tato rodina představuje skutečného „vládce Evropy“.
Ona slova mají základ v bitvě u Waterloo, kde zvítězila vojska financovaná Nathanem Mayerem Rothschildem. Jenže především londýnská banka osvědčila obchodní instinkt i v příštích letech: Nathan vydělal velké peníze na poválečné obnově Pruska, neboť to byla to jeho banka, kdo vydal pruské obligace. Rothschildové také včas odhadli budoucnost železnice; podíleli se na investicích do nových tratí po celé Evropě. V roce 1875 pak přišel další velký čin. Británie náhle získala možnost koupit kontrolu nad Suezským průplavem – a londýnská Rothschildova banka, tehdy vedená již Nathanovým synem Lionelem, byla schopna poskytnout vládě během několika hodin půjčku ve výši čtyř milionů liber. V dnešních librách je to asi 120 milionů.
A právě Lionel Rothschild dovršil snahu své rodiny získat politický vliv nejen skrze peníze, ale i prostřednictvím oficiální politiky. V roce 1858 se stal prvním Židem zvoleným do britské Dolní sněmovny. Jeho příteli Disraelimu se podařilo prosadit změnu do té doby železného pravidla: poslanci směli být pouze křesťany, neboť přísahali na Nový zákon.

Chateau Lafite-Rothschild.

To, co učinilo Rothschildy mocnými v devatenáctém století, se ovšem počalo vytrácet. Vlády čerpaly peníze nikoli z půjček, ale z daní, vztahy bankéřů s vládci se stávaly méně exkluzivními, a jak mizela síla královských dvorů, také méně užitečnými. Za největší strategickou chybu Rothschildů ve chvíli, kdy začínalo dvacáté století, se považuje nedostatek silného zázemí ve Spojených státech.
Rothschildové vstoupili do dvacátého století se dvěma hlavními centry své finanční moci, Londýnem a Paříží. Frankfurtská pobočka byla zavřena v roce 1901, italská a vídeňská neměly velkou sílu, a ženevská ji teprve měla sebrat. Ještě předtím, než se v červenci 2003 mohly dvě nejsilnější větve spojit, prožily rodinné klany Rothschildů kus bouřlivé historie. Francouzská banka dokonce přestala načas existovat.
Francouzská banka, vedená Jamesem Rothschildem, nenabyla takové mezinárodní síly jako pobočka londýnská ani v devatenáctém století. V rámci Francie si ale vedla velice dobře. Symbolem bohatství a životního stylu se staly investice do nejlepších značek francouzských vín. V roce 1853 Rothschildové koupili prestižní značku Chateau Mouton of Bordeaux a v roce 1868 Chateau Lafite, jejíž červená vína pod názvem Chateau Lafite-Rothschild dodnes vyhrávají světová vinařská ocenění.
Nejčernější chvíle přišly za vlády Francoise Mitteranda. Baron Guy de Rothschild podcenil politiku socialistů a nutnost udržet si s nimi přátelské vztahy – takže ti v roce 1981 banku privatizovali. Ba co víc, zakázali Rothschildům používat své jméno jako obchodní značku. Zahořklý Guy se odstěhoval do Spojených států – a ponechal ve Francii syna Davida, dnešního vládce spojeného bankovního byznysu, bez rodinné banky. David ale, jak se později ukázalo, byl prozíravějším bankéřem než jeho otec.
Baron David de Rothschild začal od nuly se čtyřmi zaměstnanci v jednom hotelovém pokoji. Když se mu začalo dařit v obchodu s nemovitostmi a zprostředkoval několik firemních sloučení, pomohl mu švýcarský bratranec Edmond, který naplnil staré heslo, že Rothschildové investují jeden do druhého. Edmond nejprve koupil deset procent akcií Davidovy nově vznikající banky, a v roce 1986 se mu dokonce podařilo přesvědčit francouzského ministra financí Eduarda Balladura, aby zrušil zákaz využívat v byznysu jméno Rothschildů. David okamžitě založil Rothschild and Cie. Banque, z níž postupně vybudoval druhou největší francouzskou obchodní banku. Mezi jeho klienty patří francouzský stát, British Airways a finančník James Goldsmith.
Na rozdíl od Edmonda, který si užívá švýcarského ústraní a do rodinných záležitostí se příliš nemíchá, Baron David de Rothschild se s francouzským úspěchem přiblížil londýnskému šéfovi Evelynovi. Proces, který skončil letošním historickým spojením, má počátek v roce 1992, kdy Evelyn pozval Davida do správní rady londýnské banky NM Rothschild – a to i přesto, že nebyl jejím akcionářem.

Syn versus synovec.

Příběh posledních desítek let londýnského klanu je neméně bouřlivým, ovšem v jiném smyslu než osudy „Francouzů“. Členové v Anglii usazené rodiny se několikrát rozkmotřili kvůli otázce nástupnictví.
Spory začaly ve chvíli, kdy lord Viktor Rothschild, vnuk Nathaniela Mayera Rothschilda, který připlul v roce 1798 do Manchesteru, aby v Londýně založil mocnou banku, měl zhruba před dvaceti lety rozhodnout, komu předá své ředitelské křeslo. Viktor měl tehdy dvě možnosti. Buď banku svěřit svému synovi Jacobovi, anebo jeho bratranci Evelynovi. Oba muži si nebyli podobní ani trochu. Jacob měl vždycky akademické sklony a z Oxfordu odešel s titulem v oboru historie. Evelyn se vrátil z Cambridge bez jakéhokoli titulu a namísto v knihovnách trávil čas raději na koni při hře pólo.
Otec Viktor se nakonec rozhodl pro bratrance, a oba muže to na vždycky rozdělilo. Jacob, miláček City, zahořkl, protože o místo v rodinné bance velmi stál. Evelyn naopak nemohl Jacobovi zapomenout, že musel dlouho žít v Jacobově „brilantním stínu“ a byl ve srovnání s ním považován za jednoduchého.
Rozhodnutí lorda Viktora Rotschilda, kvůli němuž jeho syn Jacob prohrál, mělo kořeny v jeho vlastním životě. Viktor byl sice považován za jednoho z nejtalentovanějších mužů své doby – hrál výborně kriket, byl skvělým muzikantem, jenž dokázal hrát Bacha i jazz, vzdělaným vědcem a k tomu za války prokázal velkou statečnost, když spolupracoval s MI5 a zneškodnil německou časovanou nálož. Ale: po celý svůj život nenáviděl banky a bankovnictví vůbec. A tento nezájem způsobil, že naprostou kontrolu nad rodinnou bankou získal Evelyn.
Viktorův syn Jacob musel jít vlastní cestou – a ta byla úspěšná. V City měl dobré jméno, takže jeho finanční skupina mohla spolupracovat s těmi nejsilnějšími; Jimem Slaterem, Robertem Maxwellem, Jamesem Hansonem nebo rodinou Goldsmithů. S posledně jmenovanými vzdálenými příbuznými se v roce 1989 pokusil o do té doby největší převzetí v britském byznysu vůbec, když za BAT Industries nabídli třináct miliard liber.
Jacob se nevyhýbá titulním stranám finančních příloh důležitých listů ani dnes. Letos v červenci ho ruský ropný magnát Michail Chodorovskij, kterému hrozí zatčení kvůli podezření z defraudací a daňových podvodů, jmenoval jako svého možného nástupce ve firmě Yukos. Lord Rothschild to odmítl komentovat, ale Chodorovského bránil: „Je to pokrokový obchodník, který je Rusku oddán.“
Pokud by Jacob získal v Rusku ropné podíly, navázal by tak na minulost francouzské větve Rothschildů. Ta v osmdesátých letech devatenáctého století financovala stavbu železnice z Baku do Batumi, kudy se měla převážet ropa a parafín na nákladní lodě. Kromě osobní nevraživosti vyčítá Evelyn Jacobovi ještě dvě konkrétní věci: Jacob využil skutečnosti, že jméno Rothschild není zaregistrované, takže ho přes Evelynův odpor využívá ve jménech všech svých hlavních společností - a konečně, Jacob obchoduje i s lidmi, pro které Evelyn nemá slova uznání. Příkladem je Robert Maxwell, před nímž Evelyn tu část rodiny, která jej poslouchá, včas varoval.

Drsný Evelyn.

Evelyn Rothschild, říkají bankéři, kteří ho znají, má finančnický cit od přírody. I proto jej kromě Jacoba poslouchá takřka každý. A to tím spíše, že jeho manažerské metody jsou označovány za drsné. Jenže i když je Evelyn přísný, banka NM Rothschild nikdy nepřijala kulturu běžnou u ostatních finančních ústavů v City – „hire and fire“. Naopak. Evelynovi se podařilo dlouhodobě si udržet řadu odborníků. Nemají sice tolik peněz jako jinde, ale mají jistotu, a dokonce i jistý druh iniciativní volnosti.
Ta má pochopitelně své meze. Evelyn je považován za bankéře, který nerad riskuje. Věří totiž, že jeho povinností je ochránit rodinnou značku a předat ji dalším generacím. Jeho nejskvělejší léta přišla pravděpodobně za vlády Margaret Thatcherové, kdy se banka NM Rothschild stala hlavním poradcem kabinetu konzervativců pro privatizaci. Sir Evelyn je dodnes přítelem bývalé premiérky a z té doby také pochází jeho členství v tajné mezinárodní společnosti Bilderberg Group, která - jak tvrdí zastánci spikleneckých teorií - „ovládá skrze politiky svět“. Zkušeností s britskou privatizací využívala NM Rothschild i později, například při organizaci privatizace Fidži Telecom, převzetí kanadské společnosti Alcan, restrukturalizaci holandského gigantu Ahold či francouzské hliníkárny Pechiney. V roce 1996, který byl nejsilnějším, pokud se týká privatizací, zprostředkovala londýnská banka šedesát prodejů státních podniků po celém světě. Dnes je banka NM Rothschild v první evropské desítce institucí, které prostředkují firemní akvizice, sloučení nebo převzetí. Mezi její klienty patří například British Telecom, National Grid nebo Chubb.

Londýňané se budou divit.

Sir Evelyn Rothschild sice nemá rád novináře a jeho nejčastější odpovědí je věta – nemám k tomu co říct, ale při příležitosti předání ředitelské židle francouzskému bratranci přesto něco řekl. Především: do úplného důchodu nejdu, zůstávám ve správní radě neexekutivním ředitelem.
Tato věta připomněla jeho kritikům dvě věci: za prvé, že měl vždycky sklony zvát do správní rady vysloužilé politiky a „zbytečně platit plejádu zbytečných lidí“ (řečeno v číslech: za Evelynova působení měla NM Rothschild až čtyřiadvacet neexekutivních ředitelů). A za druhé, ptali se přítomní novináři, přenechá Evelyn, zvyklý na absolutní kontrolu rodinných financí, baronu Davidu de Rothschildovi vůbec nějakou volnost? Bude moci David uplatnit vlastní intuici a talent?
Francouzský bratranec, který stál v tu chvíli vedle Evelyna, obrátil situaci v žert: „Až v bance udělám totální nepořádek, budu rád, když najdu Evelyna nablízku.“
Ti, kteří znají Davida z Francie, tvrdí, že se budou Londýňané ještě divit. „Nezdá se, ale je ambiciózní až hrůza.“ A nijak si prý nebere ani to, že byl až druhou Evelynovou volbou.
Prvním a nezpochybňovaným „dědicem“, který měl rodinnou banku převzít, byl Amschel Rothschild, nevlastní bratr Jacoba a bratranec francouzského Davida. Amschel pracoval v bance dlouhá léta pod Evelynovým vedením a přišel si tam na osmnáct milionů liber osobního jmění. Jenže když v roce 1996 měla přijít chvíle převzetí odpovědnosti, v čase, kdy psychicky trpěl kvůli nemoci matky, odjel do jednoho elegantního pařížského hotelu – a tam se ve svých jednačtyřiceti letech oběsil.
Amschelův osud Rothschildům připomněl, že ani jejich dynastii se nevyhýbají tragédie. Nikdo si nemohl nevzpomenout na Amschelova dědečka Charlese, který si v roce 1923 prořízl hrdlo jen proto, aby se nemusel stát bankéřem.

Peníze, domy a ženy.

O Rothschildových se říká, že rádi udržovali v rodině tři druhy „věcí“: peníze, ženy a domy. V Británii se anglicko-židovské rodině přezdívalo „bratránkov“ a Benjamin Disraeli jednou prohlásil: „Tady nemůže být příliš mnoho Rothshildů.“
A vskutku: dynastie Rothschildů udržovala především v devatenáctém století svou vybranost tím, že osudy mladých potomků byly většinou předem dány: museli si vzít svého bratrance, případně sestřenici. Prvním takovým sňatkem, který domluvily matky v roce 1836, se stala svatba barona Lionela de Rothschilda, pozdějšího prvního britského židovského poslance, a jeho šestnáctileté sestřenice Charlotte.
Sňatky byly u Rothschildových domlouvány ještě v čase, kdy nevěsty a ženiši byli příliš mladí na to, aby protestovali. Jediný zaznamenaný případ, kdy někteří rodinní příslušníci pozdvihli obočí, se odehrál v roce 1849. Šestasedmdesátiletý vdovec navrhl, že se ožení s ještě nedospělou neteří. To bylo i na Rothschildy „příliš blízko“.
Dynastie, kterou založilo na počátku devatenáctého století pět bratrů, prokazatelně i přes řadu „vnitřních sňatků“ nezdegenerovala. Někteří vědci to vysvětlují tím, že byla dostatečně široká (mnoho anglických Rothschildů si vzalo ženy z francouzské větve Rothschildů, a naopak). Jiní tvrdí, že jde právě o znak genetické výlučnosti.
Tuto teorii povzbuzují i někteří členové dynastie. „Že jsme nezdegenerovali, znamená, že musí být něco s naší krví,“ řekla před třemi lety deníku Times baronka Filippine de Rothschild, současná majitelka francouzské vinařské značky Mouton: „Ostatně, vždycky, když se sejdeme, říkám si, jak je možné, že všichni jsou tak chytří. Nikdy neslyším cokoli stupidního.“
Tak či onak, v dnešních časech se „bratránkov“ poněkud rozpustil. Přesto si starší Rothschildové dávají na sňatky „mladých“ pozor. V případě naposledy ohlášených zásnub ovšem nikdo nemusí mít strach. Dvacetiletá Kate Rothschildová, dcera nešťastného Amschela a Anity Guinessové, dědičky slavného pivovaru, se letos na podzim vdá za třiadvacetiletého Bena Goldsmitha, syna finančníka a průmyslníka Jamese Goldsmitha, jehož předci přišli také z Německa a patřili mezi nejlepší přátele Winstona Churchilla.
Nakonec, také Sir Evelyn se na stará kolena oženil. V roce 2000 si vzal Newyorčanku Lynn Foresterovou, podnikatelku v oboru „honosné večírky“ a přítelkyni Hillary Clintonové. Má se za to, že neustálé cestování mezi Londýnem a New Yorkem významně přispělo k jeho odchodu z exekutivní scény. Ačkoli mu smíšci vymysleli přezdívku lord Viagra, sir Evelyn upřímně doznal, že je z letadel velmi unavený.
Zkrátka: Rotes Schild neboli červený štít, který byl znakem rodinného domu ve frankfurtském ghettu a jenž dal Rothschildům jméno, musí definitivně převzít baron David. Jestli už ne štít genetický, tedy určitě obchodní a finanční.