Spravedliví už druhý rok hledají začátek
Dva roky po založení řeší Unie svobody stále stejné dilema - smysl svého vzniku, a tudíž budoucí směřování. Po dvou letech své existence stojí znovu na počátku a únorový sjezd strany (Brno 26.-27. 2.) bude odpovídat na staronovou otázku: Čím oslovit voliče, když jde především o ty, kteří dávají přednost ODS? Před rokem, rovněž na únorovém sjezdu, někteří unionisté pochopili, že s pouhým hlásáním nového politického stylu a obhajobou morálky dlouho nevydrží. Úplně odseknout kořeny se ale neodvážili a v čele strany zůstal Jan Ruml. Důkladně však bylo potlačeno křídlo Václava Krásy, náchylné ke spolupráci s ODS. Tehdejší levé křídlo reprezentované Vladimírem Mlynářem zmírnilo rétoriku, přistoupilo na odmítnutí spolupráce s ČSSD a udrželo své lidi ve vedení strany. Dvojaké řešení ale přineslo jediné - rok vnitrostranických sporů, které vyvrcholily Rumlovým odchodem a poznáním, že na aktivní opozici (nebudeme ani s levicí, ani s pravicí) tehdejších devatenáct poslanců nestačí. Nic nebylo ani z proklamovaného návratu do Evropy, kvůli němuž byl místopředsedou zvolen Jiří Lobkowicz. Opoziční „pan Evropa se nijak neprofiloval, projekt 1000 dní pro Evropu vyšuměl. V reálnou politickou vizi se nezměnila ani hesla o svobodné společnosti. Chybí vize. O dalším roce působení na politické scéně by si delegáti mohli říci v podstatě totéž, co prohlásil na loňském republikovém shromáždění Jiří Lobkowicz: strana se nedokázala vyrovnat s minulostí, chybí jí vize a rok svého působení může považovat za ztracený (EURO 9/1999). V určité míře to připouští i současný úřadující předseda US Karel Kühnl: „Nelze nevidět, že se nám dosud nepodařilo beze zbytku zbavit se některých klišé. Ne všichni už nás přestali vnímat jako pouhou slušnou náhradu ODS. Naše otevřenost a pružnost je stále ještě tu a tam vykládána jako nečitelnost. Výsledkem je, že Unie svobody je sice alternativou dnešních vládnoucích stran, ale je jí jako nosná síla čtyřkoalice, a nikoliv sama o sobě, jako jediná strana. Místo formulování zřetelných cílů hledala unie spojence. Z parlamentních demokratických stran se ovšem nabízeli jenom lidovci, jejich požadavek na sestavení minimálního programu, na jehož uskutečnění by malé strany mohly spolupracovat s ODS nebo se sociálními demokraty, ovšem unie vloni v červnu odmítla. Intenzivně však začala vyjednávat s ODA a DEU. O užitečnosti společného postupu přesvědčovala a nakonec dílem přesvědčila lidovce. Fenomén čtyřkoalice. Loni v červenci si Unie svobody objednala u agentury STEM průzkum veřejného mínění. Výsledek: čtyřkoalici by zvolilo dvacet šest procent voličů. Na svatého Václava 1999 byl ohlášen vznik nového subjektu nazvaného Unie pro Evropu. Předčasně. Strany se nedokázaly shodnout, jaké místo v novém uskupení zaujmou. Vzdát se tradičního názvu se zpěčovali především lidovci. Námluvy pod taktovkou Hradu ale pokračovaly dál, spojenectví utužily nové dohody uzavřené mezi ČSSD a ODS. Do houfu žene menší politické strany opět strach ze silných soupeřů a možná změna volebního systému. Představitelé čtyřkoalice samozřejmě mluví jinak. A sebevědomě se ohánějí především průzkumy veřejného mínění. Například únorový výzkum IVVM tvrdí, že ač nejsilnějšími stranami jsou i nadále ODS a KSČM, volby by vyhrála čtyřkoalice, které by dalo hlas devětadvacet procent občanů. Má to ale háček. KDU-ČSL a Unii svobody nyní podporuje třináct procent voličů, ODA a DEU by volilo pouhé půl procento. Není tedy divu, že na společné kandidátky do parlamentních voleb tlačí především ODA a DEU. Čtyřkoalice už ohlásila společný postup při podzimních volbách do Senátu (spolu s iniciativou Impuls 99 a Sdružením Děkujeme, odejděte). Ovšem s výhradou. Šéf KDU-ČSL Jan Kasal upřesňuje, že se o vzájemné spolupráci hovořilo v obecné rovině, čtyřkoalice získala velmi zajímavé náměty, na konkrétní jména je však ještě příliš brzo. Lidovci si nejlépe uvědomují, že z klíčového programu - vše proti opoziční smlouvě - se dá těžit jen dočasně. Rovněž tak z obliby občanských iniciativ. Se značnou nelibostí špičkoví funkcionáři nesou i to, že unie se označuje za nosnou sílu čtyřkoalice. Právě taková prohlášení však zřejmě do čela unionistů vynesou Karla Kühnla. Předvolební počty. Převážná většina delegátů republikového shromáždění bude mít při volbách volné ruce. I tak ale dosavadní zprávy z regionálních sdružení mluví spíše ve prospěch nynějšího úřadujícího předsedy než jeho soupeře Vladimíra Mlynáře. Automaticky se však počítá s tím, že neúspěšný kandidát na předsedu se stane členem vedení. Ke Kühnlovi tíhnou severní a západní Čechy, mírně vyšší podporu má i v Praze, druhé největší regionální organizaci unie. Za Mlynářem pevně stojí některé menší regionální organizace, například kladenská. „V našich preferencích skutečně inklinujeme k Mlynářovi. Někteří delegáti se ale obávají, že ve vedení strany se zachová jako neřízená střela, uvedl předseda organizace Tomáš Vácha. Největší naděje ovšem Mlynář vkládá v Brno. Druhá nejpočetnější organizace se totiž dosud nerozhodla. Usilovně rovněž vyjednává s Východočechy. Při volbě předsedy bude nejdůležitější názor krajských organizací z Brna, Prahy a z východních Čech. Jsou největší a na sjezdu budou mít nejvíce zástupců. Pokud si vyberou stejného kandidáta, zbylé organizace přehlasují. Zcela ve stínu volby předsedy letos zůstávají kandidáti na místopředsednická křesla. O ně se dosud uchází šest kandidátů: Hana Marvanová, Miroslav Malchar, Zdeněk Kořistka, Petr Suchomel, Petr Mareš a Jiří Lobkowicz. Funkci obhajují dva posledně jmenovaní.
