Prahu zalije v listopadu šampaňské. Pak se zase vrátíme k sektu Válečný britský premiér Winston Churchill, milovník šampaňského značky Pol Roger, kdysi říkal, že na sklenku – či spíš láhev v jeho případě – bublinek nikdy není moc brzy. Stejně tak ale nikdy nic nezkazíte, když si šampaňské dáte k jídlu. Příležitost k tomu bude na přehlídce šampaňského vína Grand Jour de Champagne 2015, která se od čtvrtého do sedmého listopadu uskuteční v Praze. Ve spolupráci s francouzským velvyslanectvím ji pořádá pražský House Champagne Group, uskupení firem a organizací zabývajících se obchodem s vínem, odbornými degustacemi, cateringem i zájezdy do Champagne.
Devátý ročník festivalu šampaňského, jehož se kromě jiných značek účastní vinařství Roger Barnier, Deutz, Brugnon, Guy Charbaut, Vollereaux, Mailly Grand Cru, Salon/Delamotte, Fleury, Taittinger, Louis Roederer nebo de Venoge, znamená i jednu důležitou premiéru: tradiční Champagne Exhibition se letos poprvé koná v noblesních prostorách barokního Buquoyského paláce, sídle francouzského velvyslanectví. Ne náhodou: vychutnat šampaňské tady můžete v salonech pojmenovaných po kardinálu Richelieu nebo králi Karlu X.
Šampaňské na Opavsku Součástí festivalu jsou i galabankety. „V Praze se přípravy slavnostního menu ujme držitel dvou michelinských hvězd Bernard Bach,“ slibuje manažerka Grand Jour de Champagne Mariana Pohlová. V Brně se o menu pro změnu postará Michaël Nizzero, šéfkuchař působící v hotelové restauraci pětihvězdičkového hotelu La Briqueterie v Épernay v oblasti Champagne. O šampaňském tedy něco ví.
Je to ironie: málokomu je známo, že jedny z prvních láhví úplně prvního šampaňského na světě, Veuve Clicquot, kdysi mířily i na Opavsko. Jenže pak Česko postihlo několik zlých pohrom, hlavně komunismus. Jeho pohlaváři vyhlásili v padesátých letech vinnou soběstačnost, čímž – a samozřejmě i ekonomickým zbídačením země – konzumaci šampaňského na několik desetiletí zabili, případně si pomocí Tuzexu uzurpovali výhradně pro sebe. A nejen to: několika generacím Čechů zcela zničili chuť sladkým sovětským sektem, na který po roce 1989 úspěšně navázali i tuzemští výrobci bublinek. Většina Čechů si tak dodnes myslí, že se šampaňské vyrábí kdesi u Plzně, v puse lepí a bývá po něm kocovina.
„Stereotypy se pomalu mění a lidé stále více oceňují původ a kvalitu,“ řekl před časem týdeníku Euro manažer společnosti Moët Hennessy v ČR Ján Kotúč. Myslel tím návrat Čechů k šampaňskému, jehož konzumace u nás pomalu roste, stále je však velmi bídná ve srovnání se západní Evropou. V Česku se ročně vypije něco přes 300 tisíc láhví šampaňského, což je sice víc než v ostatních postkomunistických zemích, pořád ale desetkrát méně než třeba v sousedním Rakousku.
„I Češi si dnes šampaňské víc užijí, hlavně protože se u nás rozšířila jeho nabídka,“ říká Pavel Chrást, obchodník s vínem, jenž dováží šampaňské menších vinařství. Jejich víno vůbec není horší, jen stojí méně než to od nejznámějších značek. Chrást nejvíc prodává znalejší privátní klientele, která si poslední dobou oblíbila hlavně dražší ročníkové šampaňské, případně růžové. „Mnozí restauratéři nechtějí kupovat méně známé značky, protože se bojí, že víno neprodají,“ dodává Chrást.
Pití Jamese Bonda
Logicky. Šampaňské u nás mnozí pijí ruským způsobem, tedy jako módní záležitost na podporu vlastního socioekonomického statusu, takže automaticky sahají po největších značkách. Nejen podle Chrásta proto víno nelight vybírají podle vlastní zkušenosti a chuti, jež občas zcela postrádají, ale spíš podle toho, co zrovna pije James Bond (do jeho bollingera se před nástupem do vězení zbláznil i kmotr Roman Janoušek, pro nějž ho obchodníci skupovali po celé Evropě) nebo čím po sobě na stupních vítězů stříkají piloti formule 1. Není to úplně vznešená cesta, jak si užít nejvznešenější víno na světě.
„Už je pryč doba, kdy lidé pili šampaňské jen na oslavu, dnes ho u nás v restauraci pijí hlavně jako aperitiv. Bohužel ale pořád nejsme tak daleko, aby ho pili i k jídlu, jak bývá zvykem ve světě,“ říká Jakub Přibyl, hlavní someliér restaurace Grand Cru a firmy Premier Wines.
Podle něj lze ale u sofistikovanější klientely pozorovat opačný trend než u masového trhu: odklon od nejznámějších velkých značek podpořených reklamou a příklon k těm menším a méně známým, jejichž víno mnohdy bývá zajímavější. „I Češi se přestávají bát experimentovat,“ dodává Přibyl.
Jeho zkušenost potvrzuje také Jiří Beer, someliér a spolumajitel vinného baru Vinit, jenž v ČR exkluzivně prodává značku AR Lenoble. „Nejvíc prodáváme lehká a základní šampaňská, která se pijí jako aperitiv. Privátní klientela ale chce ročníková šampaňská,“ vysvětluje. Ve stále chudším Česku stojí v cestě šampaňskému i daňová politika zvýhodňující domácí výrobce sektů; každý litr šampaňského (a stejně tak jiných zahraničních šumivých vín) stát trestá 23,40 koruny navíc za spotřební daň. Kdo se pak může divit, že u nás stále diktuje Bohemia Sekt, jemuž patří drtivá většina trhu se šumivým vínem?
Je to ironie: málokdo ví, že jedny z prvních láhví úplně prvního šampaňského na světě, Veuve Clicquot, kdysi mířily i na Opavsko.
O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz
