Když mne prezident Václav Havel v roce 1990 jako amerického občana jmenoval do svého sboru konzultantů, hledal jsem sféru dění, o které něco málo vím, a ve které bych tudíž mohl být nějak užitečný. S rizikem, že budu vypadat jako nabubřelý idiot, tvrdím, že toho vím hodně o nacismu a totalitě vůbec. Slovo vím bych nejraději dal do uvozovek, protože mé poznání lépe vystihuje sloveso cítím. Přežil jsem koncentráky a vězení na Slovensku i Terezín v protektorátu „Böhmen und Mehren“. Moji rodiče a početná rodina již to štěstí přežít neměli. To vše jsem stihl před dovršením desátého roku věku. Tím jsem se stal kvalifikovaným expertem na totalitu. Moje „postgraduální“ studium zla pak pokračovalo do roku 1968.
Revanšismus.
Hantýrka a slogany totality mi vadily, stejně jako mi vadí každá ideologie založená na demagogii a lži. Jeden slogan jsem ale za komunistické totality považoval za relevantní a oprávněný (i když jeho používání sledovalo jinou agendu). Byl to slogan o německém revanšismu.
Ačkoliv jsem tušil, že ne každý západní Němec je revanšista (v NDR samozřejmě zlí Němci neexistovali), byl jsem si nicméně jist, že pocit křivdy nad vyhnáním milionu Němců (mnoho – Bůh ví kolik – nevinných) dává program - a tudíž zaměstnání a raison d‘etre – mnoha organizacím a jednotlivcům ve Spolkové republice Německo. Věděl jsem, že tato činnost jen tak nezmizí (agenda a organizace se rodí, ale neumírají) a že jednou, až spadne železná opona, se odsunutí Němci se ozvou mnohem hlasitěji.
V kontextu.
Po dobu svého působení ve sboru prezidentových konzultantů jsem se několikrát pokoušel položit své úvahy (vím, že nešlo o myšlenky objevné) na „stůl“ těch, kteří mohli působit v urovnání česko-slovensko-německých vztahů. K panu prezidentovi jsem samozřejmě v této věci přístup neměl, měl jsem ho však k jeho nejbližším poradcům, a s těmi jsem se více než jednou o své názory podělil.
Řídil jsem se starým pravidlem, že „perception is everything“, tudíž bude velmi důležité, aby křivda spáchaná na odsunutých Němcích nikdy nebyla projednávána vně kontextu. Návrh byl asi takový: Protože vždy půjde o peníze až v první řadě, vykalkulujme, o co přišli vyhnaní Němci, a o co přišla tato země za šest let nacistické okupace a následné čtyřicetileté totality (ta by se bez nacismu téměř jistě nekonala). Výsledek by byl asi takový (příklad bez jakýchkoliv podkladů a jen pro ilustraci): odsunutí Němci – vinní či nevinní – utrpěli materiální školu 25, Československo utrpělo škodu 125. Proplaťme vzájemně tyto částky a budeme vyrovnáni. Za zničené životy – za ty statisíce zcela nevinných – již nikdo nikdy žádnou cifru bez pocitu perverzity nespočítá.
Takový dokument neustále předkládaný těm, kteří, jak říkají, samozřejmě nemyslí na revanš, ale jenom touží po „spravedlnosti“ (ale jen pro tu jednu ukřivděnou stranu), by jim vzal vítr z plachet. Způsobil by také, že druhá strana by se neocitla v neprozřetelně zvolené obranné pozici, ze které se nyní marně snaží dostat.
Luxus.
Dnes je trochu pozdě. Každé školou povinné dítě ví vše o nespravedlnosti Benešových dekretů. Kdo si však vzpomene na více než deset tisíc životů, které stál Heydrich, kdo na statisíce umučených, kdo na drancování této země? A proč vznikla tato situace? Pravděpodobně proto, že šlo o velká gesta vůči velkému sousedovi, který nechce, a snad nyní si ani politicky nemůže dovolit, nechat tu poměrně dávnou tragedii vně aktuální politiky. Němci a Maďaři budou trvat na tom, aby oběť prohlásila „mea culpa“ a pak opravdu riskovala to, co se jí ani v té nejtemnější době nestalo, a to fatální ekonomický rozklad.
Pamatuji si, jak jsem jako Američan s jistou pýchou říkával svým českým přátelům: posadíte-li do oválného „offisu“ šimpanze na čtyři roky, Ameriku nezničí. Malé země si ale tento luxus dovolit nemohou. Chyby mohou být setsakramentsky drahé.
Co dělat s Benešovými dekrety? Nic! Co se stalo, již se neodestane. Anebo - chcete-li - dopřejme si všichni, Maďaři, Němci, Češi, Slováci, Poláci, Rusové, Ukrajinci, Rakušané těch pár let luxusu. Dejme všechny křivdy napáchané vzájemně v průběhu podstatné části dvacátého století „na stůl“ a začněme účtovat a mysleme si bláhově, že se dopracujeme k spravedlnosti, která uspokojí všechny. Když se pak všichni dopracují k závěru, dočkají se Češi od Němců desítek miliard euro, od Rusů x miliard… Pak bude z čeho kompenzovat legitimní křivdy, které Benešovy dekrety způsobily.
Nejreálnější je však začít s čistým listem. Tato možnost se naskytla Evropě začátkem devadesátých let toho prokletého dvacátého století. Najdou se vlivné a rozumné síly, aby toho využily? Doufejme, že ano.
