Odpor členských států EU k rozhodnutím, která upřednostňují společnou zahraniční politiku před ekonomickou, by mohl zmírnit kompenzační fond
Evropská unie se konečně dohodla na „třetí úrovni sankcí“ proti Rusku za jeho počínání na Ukrajině. A jak je u EU obvyklé, dospět do tohoto bodu byl dlouhý a složitý proces.
Klíčovým problémem byla po celou dobu skutečnost, že ačkoli sankce slouží společnému cíli, náklady spojené s jejich zavedením nesou jednotlivé členské státy. Tyto náklady jsou navíc velmi konkrétní a viditelné, poněvadž v sázce mohou být pracovní místa v podnicích závislých na vývozu do Ruska. Nebylo tedy překvapivé, že mnoho členských států více zajímaly potenciální dopady sankcí pro jejich ekonomiku než celkový zahraničněpolitický cíl dát Rusku najevo, že jeho neúcta k mezinárodnímu právu a normám má své důsledky.
Proto by mělo být nedílnou součástí rodícího se zahraničněpolitického postoje EU k Rusku založení společného fondu, který by poskytoval kompenzace za ekonomické náklady sankcí. Vytvoření takového fondu by představovalo symbol solidarity uvnitř EU a současně by poskytlo ideální příležitost zamyslet se nad povahou nákladů spojených se sankcemi.
CO NENÍ ZTRÁTA Z pohledu ekonoma je klíčové, že ztráta exportního odbytu nepředstavuje náklad jako takový. Pokud například ? rma, která vyrábí generické spotřební zboží, jako jsou potraviny nebo i automobily, prodá do Ruska méně zboží než dříve, neměla by nutně započítávat toto snížení jako ztrátu. Existujeli totiž pro takové zboží globální trh, pak lze ztrátu prodeje na jednom trhu vykompenzovat vyšším prodejem na trhu jiném.
Velký podíl ruského dovozu z EU přitom tvoří právě toto generické spotřební zboží, které není sankcemi dotčeno. Proto jsou zprávy o tom, že si sankce vyžádají vysoké náklady – protože vývoz z EU do Ruska dosáhl loni objemu 120 miliard eur a stojí za ním desetitisíce pracovních míst –, nesmírně zavádějící. Ekonomická ztráta vzniká pouze v případě, že nějaká firma vyrábí specializované zboží, které lze prodat výlučně v Rusku, s využitím pracovní síly a kapitálu, které jsou rovněž vysoce specializované a nelze je využít k výrobě ničeho jiného. Zejména se to týká Německa: proslulý německý Mittelstand (střední stav) skutečně často vyrábí vysoce specializované zboží; zároveň se však pyšní flexibilitou a adaptibilitou. Vzhledem k tomu by v některých případech mohly existovat důvody k odškodnění, avšak to by mělo být silně časově omezené.
Nebylo by složité stanovit objektivní kritéria pro přístup k „Fondu EU pro odškodnění za sankce“. Firma by měla nárok na kompenzaci, pokud by působila v sektorech dotčených sankcemi a pokud by dotyčný produkt vykazoval speciální vlastnosti, jež by bránily přeorientování jeho prodeje jinam.
Kvantitativním testem nárokovatelnosti by mohlo být, že prodej daného zboží do Ruska představoval v předchozích třech letech více než čtvrtinu celkového odbytu a v letošním roce se snížil o určité procento. Odškodnění by pak mělo podobu rekvalifikačních programů pro zaměstnance a možná i re? nancování půjček sjednaných na ? nancování specializovaného strojního zařízení.
ENERGIE A FINANCE NE Existují však dva sektory, v nichž není žádné odškodnění zapotřebí: energetika a ? nance. Proč?
Tak zaprvé je ohrožení evropského energetického dovozu z Ruska zanedbatelné.
Kdyby Rusko požadovalo za svou ropu vyšší cenu, mohla by se Evropa jednoduše obrátit na globální trh. Také ruský plynárenský gigant Gazprom by mohl zvýšit cenu účtovanou evropským zákazníkům pouze v případě, že by porušil stávající kontrakty. Evropa je navíc jediným odběratelem značného procenta exportu ruského plynu, který musí být přinejmenším krátkodobě dopravován již existujícími plynovody.
Vzhledem k tomu jsou důvody k odškodnění v energetickém sektoru výjimečně slabé. Pouze výrobci vysoce specializovaného vybavení, například pro průzkum v sibiřských podmínkách, by snad mohli mít argumenty pro čerpání z fondu pro odškodnění.
V evropském finančním sektoru jsou důvody ke kompenzaci ještě slabší. Poskytování střednědobého až dlouhodobého financování, které nyní podléhá sankcím, představuje nekonečně malý zlomek činnosti evropských bank. Jak se navíc ruský politický systém stává tyranštějším a jeho právní soustava svévolnější, budou mít bohatí Rusové ještě větší tendenci než dnes budovat bezpečné útočiště pro své bohatství a rodiny v zahraničí. Svoboda a právní stát, které poskytují finanční centra jako Londýn, pak budou ještě atraktivnější. V roce 2006 zřídila EU Evropský fond adaptace na globalizaci, který měl poskytovat úlevu sektorům nejvíce postiženým rostoucím dovozem. Ačkoli bylo do fondu původně alokováno pouze 500 milionů eur, což je dosti skrovná částka v porovnání s celkovým rozpočtem EU ve výši kolem 100 miliard eur ročně, bylo jeho založení důležitým signálem připravenosti EU odškodnit ty, kdo tratí na společné politice.
Podobný politický signál je zapotřebí i dnes, aby se překonal odpor členských států EU k rozhodnutím, která upřednostňují společnou zahraniční politiku. Také v tomto případě by potřebná částka pravděpodobně byla oproti celkovému rozpočtu EU dosti malá.
O autorovi| DANIEL GROS ředitel Centra pro evropská politická studia Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
