Opium jsem chtěl vyzkoušet odjakživa. Asi za to mohla četba dobrodružné literatury. Už v dětství mě fascinovaly tajuplné postavy z příběhů detektiva Sherlocka Holmese, které se v opiových doupatech oddávaly zakázanému potěšení. Později se k tomu přidali romantici a nakonec beatnici. Kuřáci opia nemají zdaleka tak špatnou pověst jako třeba závislí na heroinu. Ten je přitom bratránkem opia.
První příležitost poznat účinek pryskyřice z nedozrálých makovic se naskytla na severu Laosu. Nenabízel mi ji úskočný padouch, jak to bývá v gangsterkách, ale stará babka v šátku, která vedle opia a marihuany prodávala náramky, různé brašničky, zkrátka vše, co zdejší kraj produkuje. Gram pryskyřice zabalený v igelitu nabízela za desítky korun.
Tehdy jsem odmítl. Stejně bych nevěděl, jak hmotu připravit ke kouření, a neměl ani jsem opiovou dýmku, kterou jsem znal z knih.
Po Laosu přišel Vietnam, kde jsem začal číst Greenova Tichého Američana. Hrdina románu, britský novinář za první vietnamské války, opium kouří před usnutím na uklidnění a tříbení myšlenek. Tehdy jsem dostal chuť drogu vyzkoušet. Jenže ve Vietnamu jsem na ni nenarazil. Zřejmě i kvůli extrémně přísným zákonům. Následovala Kambodža. Tam ale opojeníchtiví cestovatelé konzumují spíš heroin či amfetaminy, o něž jsem nestál.
V Thajsku jsem věděl, že mám poslední šanci, na jihu v Malajsii už nic neseženu. Opium, které do jihovýchodní Asie přinesli Číňané v 19. století, se totiž pěstuje v takzvaném Zlatém trojúhelníku na hranicích Laosu, Thajska a Barmy. Na severu Thajska, kde je droga snadno k dostání na túrách po horských vesnicích, ale má cesta nevedla. A tak jsem se smířil s tím, že legendární drogu neochutnám. Tolik mi to ale nevadilo – alespoň neskončím v proslulém thajském vězení.
Pak jsem ale na opium narazil náhodou v zastrčeném plážovém baru na jednom ostrově na jihu Thajska. Bylo drahé, protože se tu nepěstuje, ale dováží se ze severu – gram za sedm set korun. Místní mladíci mi ho připravili ke kouření – žárem rozpuštěnou pryskyřici smíchali s nadrobno nařezaným suchým listem kokosové palmy. Opium jsem vykouřil ve formě balených cigaret s jedním Němcem. Noc jsme proseděli bez hnutí ve spokojeném rauši na pláži na kusu dřeva pozorujíce moře. Už chápu, proč britský cestovatel Thomas de Quincey v 19. století o opiu napsal, že je „klíčem veškeré radosti, útěchou všech lidských starostí“. Když totiž jeho následky odezní, přichází chuť dát si ještě. A v tom je jeho nebezpečí.
Čtěte také:
Chrámy tvoří šestinu kambodžského HDP
Kambodža zařazuje vyšší rychlost, do země proudí miliardy dolarů
